Klíče zachrastily v zámku a do předsíně vstoupili dva mladí lidé. „Dobrý den“ špitl dívčí hlas. „Ne nepřezouvej se. Stejně hned půjdeme“ prohlásil mladík.
Chodbou prošli do kuchyně. Na opotřebované kuchyňské lince stál špinavý hrníček. Stěny zdobilo několik zašlých obrázků. U jídelního stolu seděl starší pán. Pohled upíral na stoličku v rohu.
„Dobrý den“ zopakovala dívka. „Ahoj dědo,…“ pozdravil i jeho vnuk. „…máma ti zase něco uvařila, musíš si to jenom ohřát.“ Muž nereagoval. Mládenec vybaloval jídelní nádoby a začal vysvětlovat: „Nelekej se, že neodpovídá. Nepromluvil už pár let…Od smrti babičky myslím.“ „A proč se pořád dívá do toho rohu?“ zašeptala ona. „Klidně mluv nahlas – už moc nevnímá…Proč do rohu? Ani nevím. Asi tam dřív sedávala babička…Dědo?“ Obrátil se zpět k muži a položil mu ruku na rameno. „Teta ti přijde zase ve čtvrtek uklidit. Hlavně si nezapomeň brát léky. My už jdeme. Ahoj.“ „Nashledanou.“ Rozloučili se a za chvíli za nimi zaklaply dveře. Ale ještě chvíli doznívaly hlasy: „Táta tvrdí, že už moc dlouho nevydrží…“
Muž neustále nespouštěl oči ze stoličky v rohu. Marie tam nesedávala ráda. To spíš na židli po jeho pravici. Své místo tam mělo něco jiného. Objevilo se to jen pár dní než… Děvčátko v bílých šatičkách. Sedělo v rohu takřka bez hnutí. Vstát ji viděl jen jednou v ten moment. Pak se hned zase usadila a byla tam všechny ty roky. Často na sebe zírali celé hodiny. Zvykl si na to, že ji ostatní nevidí. Nebo jen ignorují? Také se o to pokoušel. Bez úspěchu.
Dříve myslel, že to nebude dlouho trvat a vstane i kvůli němu. Dohánělo ho to k šílenství. Ale čtyři létaa stále nic. Možná je už na čase s tím skončit. Ano, nebrat ji na vědomí. Pokoušel se o to již tisíckrát, ale dnes se to konečně povede. S nově nabytým odhodláním se otočil ke kuchyňské lince.
V tu chvíli se děvčátko zavrtělo a vyskočilo na nožky.