Jediné, co Billy Munroe chtěl, byla chvíle klidu. Chtěl utéct od všeho svého trápení, od alkoholického otce, od věčné práce na poli, dokonce i od svého psa Porta. Pár hodin samoty by naprosto stačilo. Proto toho dne utekl.
Nyní ležel kousek od zurčícího potůčku, oči upřené k nebi, kde vítr líně poháněl mraky dál k zapadajícímu slunci. Ticho přerušovalo jenom šustění obilných klasů, sem tam přehlušené burácejícím motorem malého letadla, které patřilo největší místní firmě se zemědělskými stroji.
Billův táta od nich kdysi také nakupoval nové technické vymoženosti, dokud po smrti své ženy neobjevil krásu alkoholu a gamblerství. Od té doby farma začala upadat, museli prodat skoro všechna svá zvířata i část pole. Billy také musel čím dál častěji zakrývat modřiny a nateklé hýždě, kam mu jeho otec uštědřil rány páskem.
Věděl, že útěkem si vyslouží jenom další podlitiny, ale musel to udělat. Poslední dobou měl chuť utéct čím dál častěji. Nikdy se však nedostal dál než k potoku, kde si tak rád omýval nohy ledovou vodou tekoucí z hor, ještě nezašpiněnou tím, co vyprodukovala lidská touha po dokonalosti. Rád se díval, jak rychlá voda odnáší špínu z jeho bosých nohou plných mozolů po dnech práce na poli. Představoval si, jak si jednou postaví vor a odpluje pryč, daleko od svého otce, kterého se tak bál. Kousek nahoru po proudu (ale ne tak blízko farmě, aby to někomu bylo nápadné) si schovával velké kusy dřeva a už brzy je chtěl začít svazovat dohromady.
„Billy?! Kde se flákáš?“ ozvalo se z dálky. Jenom ten hlas vyvolával v Billym strach. Nemůže se tam vrátit. Prostě už ne. Udělal jeden špatný krok a nikdy už nic nebude jako dřív. Neměl utíkat. Co by tím vlastně získal?
Svobodu. Ne svobodu duše, jak se mu do hlavy snaží vštípit každý den ve škole při čtení Bible, ale svobodu těla. Bůh nic nechápe. Jednou Billy dostal výprask za to, že si do sešitu napsal pár nevinných slov: „Bůh je hloupý.“ Ale on to tak cítil. Prý to je entita chápavá, která všemu porozumí a pomůže těm, kteří si to zaslouží. Ale Billy věděl, že to je jenom jedna velká lež zabalená do líbezných slov. Pomůžeš si jenom sám. Nikdo jiný to za tebe neudělá. Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby … Ano. Ale co s tím můžeme udělat? Nic. Čím víc se boříme nohama do života, tím je nám jasnější, že nic nezměníme. Že jsme jen klasy obilí, které se hýbou s větrem a čekají, až je podsekne kosa. A rebelie proti tomu nic nezmůže. Bůh už je dávno mrtvý.
Klasy se mohou pokusit pohnout se jiným směrem, než fouká vítr, ale nikdy se jim to nepodaří. A i v době bezvětří se zarazí o ostatní klasy. Nic nejde změnit, vše je dáno. Je jedno, co se svým životem uděláme, nic velkého tím nezměníme. Jenom ty střípky rozbitého zrcadla si můžeme jeden po druhém poskládat dohromady, abychom se do něj mohli na konci svého života podívat a nestydět se za to, co uvidíme.
„Hej, ty podvraťáku! Hej! Porte! Jdi najít toho spratka!“
Musel utéct. Nemohl jinak. Chtěl vidět maminku, vydal by se za ní i na konec světa, kdyby musel. Chtěl by jí říct jenom to, co ona neví, co všichni cítí, ale nikdo z nich to nikdy neřekne. Jenom děti mají kuráž to říct. Já se bojím. Ta tři magická slova, která popíšou všechny jejich pocity a tužby, po matčině objetí, po otcově ochraně, po záchraně andělem strážným, po všech těch věcech, kterých se Billymu poslední dobou nedostává. Většina našich andělů strážných vymřela. Zbyly nám jen černé mraky hrozícího nebezpečí a doutnající bílá křídla, která už nikdy nikoho neochrání. Naši andělé jsou mrtví a od té doby všichni z nás hledáme svůj ztracený ráj.
Billy ho našel. A netrvalo mu to dlouho. Většině lidí to trvá i desítky let.
K Billymu doběhl čenichající Port. Čumákem strčil do chlapce, ale ten jako by ani nevnímal. Port zakňučel, lehce mu olízl tvář. Chutnala jinak než normálně. Kovově. A měla podivnou temnou barvu. Stejnou jako většina kamenů kolem. Port naposledy zakňučel a poté si lehl vedle chlapce na zem, spokojený s tím, že ho konečně našel. Jediné, co psův odpočinek kazilo, byl pramínek krve stékající po jinak krásné tváři mladého hocha, který konečně byl tam, kde si přál být.
Jediné, co Billy Munroe chtěl, byla chvíle klidu.