Rád bych se ale zamyslel nad tím, proč vlastně lidi jezdí na celostátní setkání Mensy. Pokud vím, relevantní výzkum na toto téma neproběhl. Iva Berčíková zkoušela anketu, ale slabá odezva nepřinesla věrohodné výsledky.
Zastavme se proto nejprve nad smyslem existence Mensy. Ve stanovách odvozených od zakladatelského principu (též převzat do stanov jako cíl Mensy – čl. III, odst. 1) jsou dvě klíčové věty: „Mensa vytváří fórum pro intelektuální výměnu mezi svými členy a příznivci. Její činnost sestává zejména z výměny názorů prostřednictvím …“ To, po čem pátrám, je, zda se obsah celostátních setkání nepřeklopil do polohy, která ty dvě klíčové věty naplňuje méně než např. jiné, zcela nemensovní spolky.
Poslední, plzeňské setkání bylo velmi proorganizované, podobný trend je ale vidět už několik let. Stoupají počty exkurzí, případně přednášek, výběr je takový, že téměř vždy musí mensan oželet nějakou zajímavou akci kvůli jiné, ještě zajímavější. Jaké to má důsledky?
1. Potřeba vysokého počtu i vysokého nasazení organizátorů, plzeňští uvádějí číslo 26, to je víc jak 15 % z počtu účastníků.
2. Program dnů je rozplánován po hodinách, první exkurze začínají v devět ráno, poslední odpoledne ve čtyři. Akce ale nejsou v místě ubytování, takže v podstatě od 8 do 18 h. jste neustále v pohybu a rozděleni do malých skupin, které každé dvě hodiny obmění členy.
3. Preciznost, ke které se organizátoři dopracovali, vede k minimu prostojů a čekání, takže i s lidmi, které ve své aktuální skupině znáte, máte čas prohodit tak dvě věty.
Námitky, že exkurze ani jiné akce nejsou povinné, takže prostor pro jinou činnost si lze udělat, nepřijímám: prostor pro diskusi těžko vytvoří jedinec, a když je ve stejný čas velmi zajímavá akce, diskusní iniciativa stěží najde dostatečný počet následovníků.
Kde je možnost „intelektuální výměny“? Při snídani? To většina lidí dolaďuje dopravu na exkurze. Na večeři je v programu 60 až 90 minut, a i když kašlu na společenské pravidlo, že při jídle se nemluví, mohu konverzovat s pár lidmi u stolu. Je to málo, ale aspoň něco.
Vyplněn je i večer. Zatímco před 6 až 10 lety byla před i po večeři volná zábava s maximálně jedním organizovaným blokem, teď ten prostor není. V posledních letech nastává čas k volné zábavě po 22. hodině. To je podle mě pozdě, zvlášť když máte za sebou nabitý den. Velká část lidí odpadá a jde spát, resp. ukládat své ratolesti. V Plzni jsem každý den v tomto pozdním čase viděl maximálně čtyři malé skupinky, které něco hrály. Přitom ještě třeba v Mladějově (rybník Nebákov – 2012) pamatuji tahanice o stoly v celkem velké jídelně.
Zajímavou příležitostí jsou týmové soutěže. To je ideální situace pro rychlé poznání povahy druhých, ale dá se využít i pro výměnu názorů, tedy pokud je dost času a úkoly jsou spíše zábavného a pozvolného charakteru. Podobně se vhodné prostředí dá vytvořit během celodenní „bojovky“, nahrává tomu větší velikost týmů a úkoly, které není nutné řešit za pochodu.
Jasným místem pro „intelektuální kvas“ jsou besedy s nějakým odborníkem. Ty jsou ale na setkáních vzácné, o něco častěji jsou odborné přednášky, a pokud je po přednášce prostor k diskusi, ukáže se síla „mensovního prostoru“ naplno. Žel, přednášky jsou v programu často souběžně s jiným programem nebo časem přípravy na něj. Na opravdu velkou diskusi si vzpomínám u přednášky o analýze penzijní reformy na Slovensku, to byl výrazný zážitek, ovšem před řádkou let.
Vím, že na vznik tohoto stavu má vliv řada faktorů, které se dříve neprojevovaly nebo byly slabé: stoupající počet účastníků, stoupající počet malých dětí mezi účastníky, stoupající touha po pohodlí, stárnutí účastníků a asi i další procesy. Přesto si myslím, že trend, kterým setkání ztrácí mensovní charakter, lze zvrátit.
Ale bude to těžké. Nejen vzhledem ke kladným ohlasům, ale především z hlasování o pořadateli přespříštího setkání se zdá nepochybné, že dnes už na setkání převažují lidé, kterým se „rekreační“ charakter setkání líbí. Když si mohou vybrat, volí atraktivní lokalitu s množstvím „lákadel“ v okolí. Stačí jen zakliknout a vím, jak budu baven. Organizátor, který by nabídl „jen“ nějaké téma a slíbil k němu dostatečný prostor pro aktivní komunikaci, nemá šanci.
A tak se dostávám k otázce: „Proč vlastně vůbec jezdit na setkání?“ Odpověď by mohla být jednoduchá: Protože nikde jinde není několikadenní prostor, kde by se mensané cítili jako mezi svými. Nedovedu si představit jednodušší řešení než takový program, kde „povídání“ bude na prvním místě.
Co si myslíte Vy? Zapojte se do diskuse na intranetu Mensy.