Paní ministryni uvítal Tomáš Blumenstein, který jí (jako výraz díků za její ochotu setkat se s obdobně postiženými kolegy) neumně předal kytici, a beseda mohla začít. Z publika ihned začaly padat dotazy, svědčící o tom, že mensané se raději ptají a diskutují o tom, co je zajímá, než poslouchají, co jim někdo povídá. Paní ministryně však zkušeně přistoupila k prezentační tabuli (nebo jak se česky nazývá flip chart), uchopila fixy a na každý dotaz bez mrknutí odpověděla částí některé z připravených přednášek.
A tak jsme se dozvěděli, že paní ministryně je ve funkci jen nakrátko, že v zásadě nemůže nic změnit (snad jen „věci trochu posunout k lepšímu“), protože zpravidla jen podepisuje to, co musí formálně podepsat, leč je připraveno jinými, zasílá peníze do resortů, za které zodpovídá, aniž by měla významný vliv na jejich fungování, a je sdělovacími prostředky tepána za věci, za které nemůže. Hned v úvodu trefně poznamenala, že seriál „Jistě pane ministře“ patří k základní výbavě každého ministra.
Dále jsme se dozvěděli, že vězeňství by se zhroutilo, nebýt tisíců těch, kteří se vyhýbají výkonu trestu; přeplněné věznice i tak hrozí průšvihem, soukromé věznice však v zahraničí nefungují tak dobře, jak se čekalo. Datové schránky jsou totální propadák – nejsou na ně peníze, úředníci v resortu spravedlnosti díky nim přicházejí o volno po práci, když musí skenovat nad rámec pracovní doby, přichází i několik veselých historek o tom, jak datové schránky neumějí používat například v parlamentu nebo ti, kteří si je vymysleli …
Bohužel jsme se nedozvěděli, na co jde částka cca 3,5 milionů korun, kterou daňového poplatníka stojí každý jeden zaměstnanec ministerstva, a ani, jak výrazně zlepšit současnou výkonnost soudnictví – 700 tisíc pravomocně ukončených řízení ročně na více než tři tisíce soudců – výkon, za jehož předvedení by každého adepta vyhodili od advokátních/justičních zkoušek a v soukromém sektoru by ho zřejmě ukřižovali.
Sir Humphrey Appleby by si počínání paní ministryně jistě velmi pochvaloval.