Byly ti tři a celý svět byl plný barev.
Do školky s maminkou, ze školky po o,
po spa, s tatínkem, s babičkou –
hračky tě čekaly doma.
Ke snídani Nutellu, oběd v jídelně,
neřešit, kolik kalorií zničí tě.
Bylo ti pět a už se to blížilo.
Kreslíš si obrázky, naposled do školky,
zápis do školy, tvé první bačkůrky.
Je ti deset, doma máš panenky,
falešný make-up a chceš být jak baletky.
Začínáš řešit známky, někdy je zle,
ale stačí pusa na čelo od mamky
a zas je ti skvěle.
Je ti třináct a řešíš svůj vzhled.
Tohle tu nemá být, tohle vyrostlo
a tamto zas vůbec.
Nevíš, jak se chovat.
Chceš být už velká,
ale ještě potrvá, než bude konec.
Je ti patnáct, jsi skoro velká.
Máš občanku, kamarádky, kluka…
Už si nehraješ na maminku
a panenky jsou tu tam.
Je ti trapné si s nimi hrát,
ale nemáš tušení,
že za pár let bude tvým přáním
vrátit se a znovu prožívat to vzrušení,
když Barbie potká Kena.
Je ti osmnáct a už jsi žena.
Měla bys umět vše –
maturita za dveřmi,
střední je fajn,
ale stále řešíš problémy.
Už ne, kterou panenku
si vezmeš na výlet,
ale co můžeš jíst,
jak zhubnout,
a stydíš se svou vlastní postavu
kamkoli sdílet.
Teď už víš,
jaké to je být ve světě dospělých.
Kolik nocí probdělých
a dětských snů ztracených.
Co bys dala za to
sednout si v pokojíčku,
nechat mamku zapálit vonnou svíčku
a cítit ten domov…
Furt jsi doma,
ale je to spíš hotel.
Jdeš do školy, do práce,
domů jen na noc.
Nevěřila bys,
jak přeješ si moc…
Jak přeješ si vytáhnout panenky.
Převlékat je, zdobit,
hrát si na maminku
a fantazii neztratit.
Nevíš, co bude dál,
snažíš se zabavit myšlenkou,
že jednou ti zase bude líp.
Kdy se to stalo
a jak dlouho už to tak je…?
Zachumlaná v peřině,
ležíš, ale stejně to není ono.
Mamka ti nečte pohádky
na krásné spaní
a ty víš,
že zítra tě už nečeká
jen nekonečné hraní…