Domů Z akcí a projektů Advík 2008 pohledem laika

Advík 2008 pohledem laika

Od Tomáš Kubeš

Dřívější návrat do vlasti mi umožnil se zúčasnit různých akcí, u kterých jsem předtím litoval, že je propásnu. Jednou z nich byl i Advík, jehož třetí ročník se pořádal pod hlavičkou Mensy. Moje reportáž bude trochu specifická – kvůli povinnostem mě minul hlavní program (přesto jsem maximálně spokojený s tím, co jsem stihl), byl to můj první čistě manga/anime con a rád bych jej tak přiblížil méně zasvěceným lidem, mezi které také tak trochu patřím.

Advík

K základní škole v pražských Lužanech jsem dorazil ve čtvrtek 31.7. zhruba dvacet minut po 11, přičemž recepce se otevírala v 11. Očekával jsem tedy menší nával prvních 20-30 návštěvníků, nicméně před vchodem se již tísnilo víc jak 80 lidí. Frontu jsem stál nejméně hodinu a čtvrt a rozhodně jsem při tom nezáviděl několika poskakujícím cosplayerům (lidem v kostýmech), jelikož venkovní teplota se blížila tropickým hodnotám. To, že nepatřím k otaku (zaníceným fanouškům), se ukázalo již u vchodu trochu tím, že jsem si vyplnil jmenovku v latince. Moje vyčerpání z fronty ze začátku ještě doplnilo zmeškání oběda, ovšem to organizátoři brzy spravili prodlouženým výdejem a doprodejem vychladlých porcí za nižší cenu.

Začal jsem tedy bloudit po komplexu pěti budov, o němž se mi z počátku zdálo, že se v něm dá orientovat jen, pokud je člověk kreslenou postavičkou. „Utábořil“ jsem se v jedné z tělocvičen a vypravil se na promítání v první Anime místnosti. Zde mě potěšilo, že se promítalo prakticky bez přestávky – v pauzách mezi jednotlivými seriály se na plátně objevovaly různé krátké snímky či AMV (hudební klipy sestříhané fanoušky z anime), takže se člověk při čekání rozhodně nenudil. V Anime 2 sice projektor občas zhasl, ale byly tu zas užitečné upoutávky na následující program.

Ke třetí hodině jsem zamířil do workshopu, kde jsem se od Rin a Seqoy spolu s dalšími zájemci přiučil několika základním frázím japonštiny. Do workshopu jsem zavítal ještě několikrát – na prezentaci klasické hry GO, k níž se bohužel kvůli absenci hracích desek nekonal turnaj, suplovaný a výživnější druhý díl japonštiny (závěrečné shrnutí dosavadních gramatických jevů na větě „A! Panebože, mám v hlavě zaraženou sekyru!“ bylo opravdu dokonalé) a k závěru pátečního programu ještě na soutěž Červený a bílý, jež byla mírnou (i když úkol s rozeznávání syrových a vařených vajec klepnutím o hlavu bych tak nenazval) variací Silent Library (kdo nezná a má silný žaludek, nechť zavítá na www.ebaumsworld.com/video/watch/4037).

Do ostatních místností jsem zavítal spíše výjimečně, protože jsem buď upřednostnil jiný program, nebo jejich náplň byla určena výhradně pro uzavřenou komunitu. Když byla trocha volného času, zašel jsem do čítárny s mangou, případně se zatoulal k herním místnostem („deskovky“, videoherní konzole, různé hudební arkády). Ty byly také v podstatě obsazeny uzavřeným spolkem. Kupříkladu taneční arkády mohl nezasvěcený člověk s pudem sebezáchovy vyzkoušet jen mimo hlavní proud, protože zdejší profesionálové svými tanečními kreacemi přilákali dost diváků. Soutěživý člověk, pokud mu tedy nestačila ta kupa dalších advíkovských soutěží, se mohl zapojit i zde do tanečních či pěveckých turnajů. Já jsem během těchto návalů raději okukoval katany a brnění na první probíhající výstavě.

Při návštěvě čajovny, která kromě milé obsluhy skýtala velké množství čajových i nečajových pochutin, jsem neodolal nahlédnutím za dveře, kde probíhal Crazy Anime Marathon, tedy soutěž v nepřetržitém sledování animovaných pořadů bez možnosti kofeinových aj. dopingů. Škoda, že o průběhu nikdo nevedl záznam, protože po rozhovoru s jednou odpadlou účastnicí mi přišlo, že situace tam byla leckdy velmi napjatá. Jinak co se týče samotných návštěvníků, tak mě docela překvapili. Ačkoliv člověk ze všech stran slyšel, že připomínky se říkají po skončení přednášky, na několika mnou navštívených přednáškách se občas našel nějaký exhibicionista, ale přednášející se s ním vždy hravě vyrovnali. Na druhou stranu na mě všichni z několika náhodných „pokeců“ působili nesmírně mile a ochotně.

Nevím, jak moc striktně se chápe ten slogan „od fanoušků pro fanoušky“, ale vzhledem k těm mnohým uzavřeným skupinkám bych řekl poměrně dost. Co mi totiž na Advíku trochu chybělo, byla nějaká hlavní programová linie, která by se věnovala obecné problematice mangy spolu s promítáními základních anime děl včetně regulérních úvodních přednášek. Starým otaku se klasika jistě neokouká a nováčkové si rádi doplní své mezery ve vzdělání.

Ačkoliv jsem se nezúčastnil hlavní víkendové části obsahující mj. ples nebo vyhlášení cosplaye, které muselo být hutné – zde na rozdíl od conů s vedlejší anime linií masky nevzbuzovaly u ostatních posměch, ale respekt, a moje volby se pohybovaly spíše u pasivních částí (na probíhající bojovky a soutěže jsem jaksi nenašel čas ani chuť), Advík jsem si náramně užil. Dovolím si tvrdit, že je to z části proto, že otaku většinou dělají vše kolem svého fenoménu s až japonskou titěrností, ať již jde o překlady, AMV nebo třeba přednášky, a tuto kvalitu vyžadují. Všem zájemcům rozhodně doporučuji a těším se tedy na další takovýto pro mě nevídaný zážitek.

Autor: Tomáš Tauber

Zanechat komentář

4 × 1 =

Mohlo by se vám líbit