Mladá láska
Otevřela oči probuzená
chladnou rosou letních rán
z náruče lučních květů vstala
tak tiše a nenápadně
snad se ještě trochu bála
otočit klíčem zelených bran
snad vytušila, co ji čeká tam
kde toužila vždy tolik být.
Však, jak se mohlo stát
že náhle ztratila svůj klid?
To červená slzička jí připomněla
že cestou příštích měsíců a let
bude snad i loukám závidět
až ráno místo zpěvu skřivana
probudí ji dívčí pláč
netuší, že ptát se bude nocí do rána
ještě mnohokrát
co jsou lidé vlastně zač
když místo zpěvu slavíka
ji tolikrát uvítá jen nejtišší pláč.
Ještě lehkým krokem kráčí po mezi
však nevidí už třpytivé kapičky v trávě
tvář ještě vlhkou, oči bledé od slzí
jak teď chtěla by se vrátit zpět.
Luční zvonky vůbec nezvoní
smutně kopretiny kloní hlavičky
ty bledé líce trápí, že se nedoví
zda nese lidem radost nebo žal
co znamenají slzy, jež ji pálí pod víčky
proč už dlouho ani jeden hlásek nezpíval.
Šedým mrakem potáhla se obloha
odněkud náhle začal vítr dout
pod košatým stromem na břehu potoka
stojí smutná dívka
pozoruje, kam se valí proud
když oslovil ji cizí mládenec.
Dívka zvedá hlavu
za chvíli jí z tváře mizí stín
usmála se, zrůžověla
jako lístky kopretin.
Mladé lásce vyschly slzy
zář sluneční vstoupila jí do oka
pochopila, že prvně právě
navštívila člověka.
Květy / Sochy kolem nás
Až se jednou probudíš pod modrou klenbou
již protíná zlatý šíp
pak možná uslyšíš i hudbu znít
pár zázraků nevšedních.
Až se přetrhnou tvé korále z jeřabin
pak možná pochopíš
že na světě všechno vrhá stín.
Už sochy vystoupily z přítmí portálu
oživly tváře kamenné
chceš na ně zavolat
jen počkej chvíli
nechoď s nimi, ještě ne.
Až se jednou probudíš
nad hlavou Velký vůz
všude ticho, jen Pegas někde zařehtá
uvidíš padat hvězdu až na dno lesní tůně
až se černá voda zavře
měsíční blues začne hrát.
Sochy žijí, jdou blíž a blíž
cítíš jejich dech
teď ještě nesmíš s nimi
máš ještě slunce na řasách
máš ještě vítr ve vlasech.
Až se jednou probudíš
a červánků nachová zář tě oslní
ten den zapomeneš vše
co patřilo ti s tvými sny.
Pak poznáš jak rychle z oblohy
se ztrácí červánky
zbyla po nich šeď neskutečně hluboká.
Tvé ruce už spoutaly zlaté náramky
tvé oči začly plakat perly.
Odněkud se žene bouře
či vítr si jen zpívá snad
sochy vystoupily z oblak kouře
sama chceš se sochou stát.
Už spatřila jsi mnoha očí matný třpyt
sochy přišly blíž,
rozestavěly se všude okolo
že ještě nechceš velkou být
to měla’s vědět dřív
však oslnil tě něčích očí matný třpyt
mnoho soch tě volalo
teď už musíš s nimi jít.