Bude to jen pár příhod ze života. O tom, jak je někdy talent zajímavě vyvážený směrem k trablům všeho druhu. Dyspraxik je osoba krajně nešikovná. Dejte mu do ruky cokoliv, za chvíli to spadne. Postavte mu cokoliv do cesty, šlápne na to, nebo se o to prostě přerazí či zakopne. Nůž v ruce? V sedmi z deseti případů se řízne. Kombinováno s životním štěstím typu, když něco hledám, je to na tom posledním prohledaném místě. Občas je to i k smíchu, občas k pláči.
Začalo to naprosto nevinně a obyčejně. DD se chystal jednoho deštivého dne večer umýt nádobí. Vodu na nádobí a na koupání nám po většinu roku ohřívá sluníčko. To je prima v tom, že to tak moc nestojí, a nepříjemné v tom, že v určitých obdobích nemá teplá voda standardních 60 stupňů, ale třeba jen 30. Takže občas přihříváme. Někdy stačí jedna dvě konvice vroucí vody, někdy se přidá i nějaký ten hrnec. Operace mytí nádobí samozřejmě zahrnuje nějaký čas, kdy člověk prostě čeká. Jenže DD čeká nerad. A tak začal napouštět vodu do dřezu, současně začal na přihřátí vařit vodu v konvici, a než to bude, usadil se ještě na chvíli k počítači.
Tekoucí voda způsobuje hluk a vařící se voda ještě větší, takže není sledovaný program dobře slyšet. Takže mírně navýšil hlasitost počítače a tekoucí vodu díky tomu přestal vnímat. A jen čekal, až se hluk sníží, což bude znamenat, že se dovařila voda v konvici, takže je možno ji přidat do dřezu a začít mýt. Jenže… voda do dřezu se napustí mnohem rychleji, než se stihne uvařit v konvici naplněné na max.
Výsledek? Když se DD otočí, voda původně tekoucí do dřezu zabírá asi čtvrtinu podlahy. Takže honem bere mop a vytírá. Snaží se vytvořit tenčí vrstvu, která rychleji uschne, jeho vytírací styl ovšem počítá s vysokou teplotou a průvanem – což ovšem úplně dobře nefunguje v půlce listopadu, kdy jsme ještě nezačali topit a v kuchyni je mezi 15 a 18 stupni. Zatímco já, praktik, se v takových případech postavím tak, abych viděla, kde voda leží, nasávám jí maximum mokrým mopem a ždímám do kyblíku, DD se postaví do středu kuchyně, přímo pod žárovku, díky čemuž skoro nemá šanci odlesky vody vidět, mocně se rozmachuje mopem a většinu vody rozetře po větší části kuchyně.
Fakt se modlím, aby si v příští hodině díky té mokré podlaze ještě nezlomil nohu. Nestalo se. A jeho hlášení „Podívej se, co jsem provedl, asi jsem vážně dyspraxik,“ se už jen směju.