Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačilV tomto díle přináším rozhovor s Cinthií Reyes, skutečnou mensantropkou, která pomáhala vybudovat národní Mensu v Mexiku.
„Profa Cinthia Reyes“ („Profa“ je španělský krátký výraz pro profesorku) vystudovala chemické inženýrství, kde získala titul Master of Science se zaměřením na zpracování polymerů a zabývala se morfologií pěnových materiálů. Později získala doktorát z informačních technologií s orientací na vzdělávání a zabývala se aplikací metody převrácené třídy a analýzou změn v postojích.
Jako středoškolská učitelka vyučovala mimo jiné fyziku, chemii, matematiku a angličtinu. V současné době je profesorkou s certifikací CACEI na Škole chemického inženýrství při University of Guadalajara v Mexiku. Cinthia pravidelně publikuje videa o vědě jak pro akademické, tak i pro širší veřejné publikum s cílem zlepšit vnímání vědy ve společnosti.
Cinthie, co vidíš jako smysl svého života, svůj hlavní životní cíl?
Mnoho let jsem se potýkala s tím, že jsem si nebyla jistá, jakým způsobem chytře prospět a pomoci co nejvíce lidem.
Proto jsem se rozhodla studovat přírodní vědy. Říkala jsem si, že lidé sice dokážou dělat věci ručně, ale aby se posunuli o krok dál, potřebují inženýry. A stejně tak studium, aplikace a výuka přírodních věd mají ještě širší dopad. To byl důvod, proč jsem vstoupila do Mensy – přečetla jsem si, že jejím posláním je „využívat inteligenci ve prospěch lidstva“. To hluboce rezonovalo s mou vlastní vizí.
Kdy a jak ses o Mense poprvé dozvěděla?
V roce 2007 bylo v mé zemi jen několik členů. Jeden z nich mi řekl, že bych měla absolvovat test, protože by se mi mohlo hodit (při hledání zaměstnání) mít od externí organizace potvrzení, že jsem skutečně chytrá. Tehdy jsem o Mense moc nevěděla, jen jsem to jméno kdysi viděla v nějakém zahraničním časopise.
Zrovna ten měsíc prováděl jeden Američan testování nedaleko mého domova, tak jsem se zúčastnila. Následující víkend jsem od Mensy International dostala oznámení, že jsem v testu uspěla, a pozvali mě, abych se stala členkou. Poslali mi digitální verzi stanov, kde jsem se dočetla o tomto poslání… a propadla jsem mu.
Ještě ten měsíc pozval onen Američan (Thomas) všechny, koho otestoval, na malé setkání. Sám už nemohl dál v testování pokračovat a doufal, že někdo z nás se ho ujme místo něj. Když jsme se setkali, nikdo z nás úplně nevěděl, co to je Mensa, nebo co by být měla. Jen jsme na základě toho, co jsme si přečetli, diskutovali o tom, jakou bychom ji chtěli mít.
Když Thomas slyšel mé zasněné vize, navrhl ostatním, aby mě pro tu práci zvolili. Stalo se, začali jsme pracovat a už o několik měsíců později jsme kontaktovali ostatní přímé členy Mensy International v naší zemi s informací, že zkoušíme dát věci do pohybu, chceme se stát vznikající národní Mensou (Emerging National Mensa) a rádi bychom, aby si tu zábavu nenechali ujít a taky se přidali. Byla jsem zvolena do funkce předsedkyně (National Chair) a začali jsme vytvářet strukturu a vše ostatní.
Čím ses živila/živíš?
V životě jsem udělala několik odboček… Stala jsem se inženýrkou, doufala jsem, že se stanu vědkyní, ale po absolvování postgraduálu jsem se rozhodla, že se potřebuji naučit, jak funguje „skutečný svět“… Pracovala jsem pro Hitachi v oddělení výzkumu a vývoje. Bohužel se ale chystali přesunout celou pobočku na Filipíny, takže jsme všichni byli jen krůček od ztráty zaměstnání (právě tehdy jsem dostala doporučení jít na mensovní test).
Poté, co zavřeli naši pobočku, jsem začala učit a dělat svůj doktorát. Teď jsem profesorkou chemického inženýrství na plný úvazek na veřejné univerzitě, mám YouTube kanál o vědecké komunikaci a výukový YouTube kanál s lekcemi z pedagogiky (sem tam) a chemického inženýrství.
Právě jsem zavřela Robokab, školu robotiky pro děti, kterou jsem měla 6 let.
V rámci Mensy jsem byla dvakrát předsedkyní (celkem čtyři roky), stali jsme se vznikající národníMensou (Emerging National Mensa), pak prozatímní národní Mensou (Provisional National Mensa) a k tomu, abychom se stali plnohodnotnou národní Mensou, nám zbývalo už jen získat dost členů – což se nakonec také povedlo.
Pak jsem měla dva roky na starost správu členství a následně jsem začala působit v oblasti nadaných dětí. Mrzí mě, že když jsem nakonec oblast nadaných dětí opustila, dobrovolník, který ji po mně převzal, nebyl důsledný a všechno, co jsem v ní do té doby budovala, se víceméně rozpadlo. To se ale bohužel u dobrovolnictví stává.
Vzpomeneš si na první moment ve svém dětství, kdy jsi zjistila, že chceš život zasvětit pomáhání druhým lidem?
Nevím jistě, kolik mi bylo. Muselo to být ještě na základní škole.
Pamatuji si, že jsem se tehdy bavila se svým starším bratrem – je o čtyři roky starší než já a vždycky byl mou „vědeckou inspirací“ – a diskutovali jsme o tom, jak se život lidí postupem času díky vědě zlepšil. Bratr měl knihy s dinosaury, dostával fotografie z NASA… Mohli jste prostě poslat dopis do jejich Jet Propulsion Laboratory a oni vám jako odpověď zadarmo poslali barevné fotografie velikosti A4 se spoustou informací v angličtině, kterým jsem tehdy ještě moc nerozuměla.
Ale ve vědě může být potřeba ujít dlouhou cestu, než vidíš nějaké výsledky. Pochybuješ někdy o tom, jestli všechnu tu snahu investuješ do správné věci?
Ano, tohle je velmi těžké téma, když se bavíš o přírodních vědách. Potřebuješ získat základní vědecké poznatky, a pak čekáš věky, než je někdo využije. Proto se na základní výzkum moc neorientuji.
Studovala jsem chemické inženýrství a přemýšlela jsem o tom, že budu na takových procesech pracovat, ale zhruba v době, kdy jsem začínala s doktorátem, jsem už vědu a další věci vyučovala, proto jsem se u doktorátu zaměřila na informační technologie a jejich využití pro zlepšení vzdělávacích strategií.
Doufám, že když budu v kontaktu s lidmi na různých úrovních, pomohu jim se učit, naučit se samostatně učit sám sebe a kriticky myslet, zlepší to kvalitu jejich života. Může to být užitečné ve spoustě oblastí od zdraví a stravování přes současnou debatu o COVIDu a nošení nebo nenošení roušek – až po cokoliv dalšího, co tě napadne.
Má první zkušenost s učením byla na veřejné střední škole. Nebylo pro mě úplně snadné „získat si své studenty“ a pomoct jim osvojit si poznatky, které jsem je pokoušela naučit. Učila jsem děti, teenagery a později i studenty inženýrství.
Nejednou jsem během své kariéry frustrovaně pozorovala, jak se věci, v které jsem doufala, nakonec nedějí.
Když jsem vstoupila do Mensy a začala vytvářet její strukturu, skutečně jsem doufala, že se stane tím místem, kam lidé budou přicházet, aby uskutečnili své projekty pro pomoc druhým, ale to se nestalo. Samozřejmě, Mensa je užitečná jinými způsoby. Lidé tu nacházejí místo, kde mohou svobodně být chytří, najít si přátele a podobně… A někteří „dokonce“ začnou dělat i věci užitečné pro ostatní. 😆
Co je podle Tvého názoru těžší? Dostat nápad, jak efektivně pomáhat, anebo učinit první krok k tomu, aby se ten nápad stal skutečností?
Myslím, že nejtěžší je poznat svoje hranice. Vědět, co z tvých snů je reálné uskutečnit, abys pomohl druhým, jak realita doopravdy funguje a jak daleko zvládneš dojít.
Bylo mi kolem dvaceti, když jsem vstoupila do Mensy. Byla jsem příliš idealistická. Zklamalo mě například zjištění, že i v Mense mají někteří lidé problém se svým egem a že někteří jsou na ostatní prostě jen zlí. Z toho mi bylo smutno. Smutné je i to, když opustíš pozici a zjistíš, že další dobrovolník ji zanedbá…
Takže možná nejtěžší věc pro mě je chápat, že jiní lidé mají jiná očekávání a že další projekt, který si zvolím, musím volit více strategicky, abych mohla svou energii soustředit efektivně.
Pomáhala jsem taky jiným organizacím založeným na dobrovolnictví. Rozdíl je v tom, že tyto organizace jsou více zaměřené na konkrétní myšlenky – lidé se spojí například „aby ve městě zlepšili podmínky pro cyklisty“ nebo „aby sbírali odpadky“. Hlavní cíl, jednotlivé kroky i výsledky jsou tam mnohem přímočařejší.
Co z toho, co děláš, podle tebe nejvíce vyžaduje vysokou inteligenci?
Vysoké IQ ti pomáhá věcem rychleji porozumět. IQ má souvislost s logicko- matematickým myšlením a je VELMI užitečné ve vědě a inženýrství. Takže bych řekla, že vysoké IQ mi pomáhá rozumět tomu, co učím, a současně pochopit, jak se zlepšit z metodologického úhlu pohledu. (Donedávna jsem si neuvědomovala, že některé strategie, které používám, mají oficiální název a jiní lidé je v rámci své metodologie cíleně aplikují. 😀
Nejsem ten typ učitele, který předvede pokus a pak studentům zadává odvozené úlohy k řešení. Otázkami je nejprve dovedu k pokusu (samozřejmě pod mým dohledem), a pak jim pomáhám nalézat čím dál těžší úlohy, které vycházejí z jejich vlastních nápadů a využívají prostředí „skutečného života“.
Abys při tomhle stylu výuky včas poznal, jestli tví studenti nesměřují do slepé uličky, potřebuješ buď mít velkou spoustu zkušeností v daném oboru, anebo být dostatečně rychlý/chytrý. Být chytrý potřebuješ také, aby ses studentů dokázal vhodně ptát a dovést je tak u každého cvičení k těm závěrům, ke kterým je dovést potřebuješ.
Myslím, že v aplikaci vědy potřebuješ mnohem striktněji dodržovat metodologii, je to velmi svědomitá práce. Ale vysoké IQ při ní podle mě pomáhá lidem hledat a objevovat další úhly pohledu. Není to vždy pravidlem, ale jistě to pomáhá.
Myslím, že bych nebyla tak dobrou učitelkou, kdybych nedokázala řešit tolik věcí z hlavy a tak rychle.
Takže ti vlastně pomáhá učit i věci, které ještě neznáš (tedy například vést výzkumníky), než jen předávat své stávající znalosti?
Když řešíš nějakou úlohu, víš, jaká omezení mají jednotlivé metody řešení. To pravé dobrodružství přichází, když dáš studentům volnost a necháš je přemýšlet o nových proměnných. Mohou přijít s věcmi, které jsi sám nikdy nezkoušel řešit, a pak máš problém – právě v takové chvíli ti inteligence pomůže! Když lidem pomáháš dělat výzkum, je v pořádku, pokud nikdo z vás netuší, jaký bude výsledek. To přesně je smysl vědeckého bádání. 🙂 A chytrost ti ve vědě může pomoct rozpoznat, jaké všechny možnosti má smysl vyzkoušet.
Co když někdo opravdu chytrý, ale ještě příliš mladý, aby měl dost zkušeností, sní o tom, že nějak významně pomůže lidstvu? Čím bys mu doporučila začít?
Myslím, že prvním krokem je poznat svou vlastní osobnost a najít věci, které člověku přinášejí pocit štěstí a se kterými může dlouhodobě pracovat.
Já jsem vždy byla spíš introvert. Když jsem se před lety rozhodla, že je skvělý nápad založit mexickou Mensu, neměla jsem dost sociálních dovedností ani schopnost vést lidi. Měla jsem jen spoustu dobrých úmyslů. Jenže dobrovolníci, kteří se postupně objevovali, bohužel ne vždy splňovali všechny požadavky, takže jsem nakonec často skončila u toho, že jsem za ně dělala jejich práci, aby se projekt vůbec pohnul.
Pokud jsi extrovert nebo přirozená autorita, vést lidi pro tebe může být skvělá zkušenost. Pokud ne, může to být velmi náročné a frustrující. Existuje velká spousta dalších způsobů, jak dělat věci, které ostatním skutečně pomohou.
Možná že první nápad, se kterým přijdeš, nebude ten, který si nakonec nejvíc užiješ. To ale neznamená, že bys to neměl zkusit. Jen bys se k tomu neměl upínat jako k tomu jedinému a nejlepšímu.
Pokud najdeš něco, co tě bude bavit, a to i když tě lidé zklamou nebo když se ti nebude dařit tak, jak jsi očekával, jsi na dobré cestě.
Skočit do něčeho po hlavě se spoustou energie je stejně důležité jako dokázat si to užívat dlouhodobě. Pokud zjistíš, že tvoje osobnost úplně neladí s tím, co opravdu moc chceš dělat, hádám, že dalším krokem by mělo být najít způsob, jak ony potřebné dovednosti získat a nacvičit. Schopnosti se dají natrénovat, znalosti se dají naučit.
Musím se přiznat, že než jsem začala točit vědecká videa na YouTube, zkoušela jsem pomáhat ostatním s budováním jejich kanálů. Nechtěla jsem totiž mluvit před kamerou. Až poté, co jsem párkrát neuspěla s pomocí ostatním, jsem neměla jinou volbu než se do toho pustit sama. Během prvních videí jsem se cítila strašně nervózní, už jen z toho, že jsem mluvila na svou kameru… sama u sebe doma… ale člověk to zvládne a časem se stane alespoň „méně špatným“. 😀
Skvělá rada a shrnutí na závěr!
Díky za Tvůj čas a odpovědi na všechny mé otázky. Byl to příjemný rozhovor!
Já děkuji Tobě za rozhodnutí psát články na toto téma. 🙂 Bylo mi potěšením.
Odkazy na Cinthiiny webové stránky a YouTube kanály:
cinthiareyes.com
www.youtube.com/cinthiareyes
www.youtube.com/elauladecinthiareyes
www.roboticaguadalajara.com
www.youtube.com/RoboticaguadalajaraRobokab