367 Ráno nás však překvapilo velice špatné počasí. Kvůli silnému dešti jsme se až do poslední chvíle rozhodovali, zda vyrazit nebo vzdát a doufat, že příští rok nám počasí přát bude a vysněnou botičku získáme o rok později. V devět hodin ale déšť polevil a my se rozhodli. Vyrážíme. Na Opatově jsme se na startu zaregistrovali, dostali pokyny, popis a mapku a vyrazili s ostatními cyklisty na trať. Ta vedla krásnou krajinou Středočeského kraje. Terén byl kopcovitý a vedl převážně po silnici. Počasí se během dopoledne úplně změnilo a všem nám na trasu svítilo sluníčko. Cestou jsme sbírali kontrolní razítka na oficiálních i tajných kontrolních stanovištích. Naše cyklojízda z Prahy do Prčic trvala pět hodin. Do Prčic na náměstí jsme dorazili přibližně ve tři hodiny. V cílovém stánku jsme dostali to, pro co si tam vlastně každý z nás jel – tradiční botičku a samozřejmě tatranku. Cíl naší mise byl tedy splněn. Odměnou za takový výkon nám všem byl výborný pozdní oběd v nedalekém Strnadovském mlýně. Přivítali a pohostili nás sami majitelé – Tomáš Kocman a Katka Šírová – bývalí členové Mensy. Prostředí bylo naprosto úžasné. Celý prostor je obklopen velkou zelenou plochou s romanticky se vlnícím potůčkem a výběhem pro domácí zvířátka. Nejvíc jsme obdivovali prasátka. Možná jsme jim i trochu záviděli. Žádné starosti, pohodlíčko, dostatek jídla. Byli jsme správně unavení a po výborném jídle se nám vůbec nechtělo znovu nasednout na kola a vydat se na zpáteční cestu. Protože ale čas neúprosně běžel, nezbylo nám nic jiného. Vítek s Jindrou si chtěli ještě dát trochu do těla a tak se od nás oddělili a vydali se směrem na Týnec nad Sázavou, což se jim nakonec ještě zvrhlo až na Pikovice. My ostatní jsme se vydali na cestu do Olbramovic. Cesta se nám ale trochu zkomplikovala a protáhla. Martin dvakrát píchnul duši a prorazil plášť. Musel si tedy zavolat záložní posilu a zbytek cesty se pěkně pohodlně vezl domů autíčkem. A naše, už jen čtyřčlenná, skupina nasadila smrtící tempo a vyrazila na vlak. Zbývalo už jen pár minut do odjezdu vlaku. Už jsme viděli nádraží, už jsme se viděli, jak sedíme ve vlaku a odpočíváme na měkkých sedačkách, a najednou chybička. Netrefili jsme tu správnou odbočku na nádraží. Když jsme našli tu správnou, mohli jsme jen zamávat našemu vláčku. Prostě smůla. Ale co, za hodinku jel další. Všichni jsme byli z našeho výletu nadšení a doufáme, že se k nám příští rok přidají další. Už teď se těšíme. Takže za rok na startu!
