Domů Věda a rozhovory Aby člověk poznal sám sebe, musí se nejdřív ztratit

Aby člověk poznal sám sebe, musí se nejdřív ztratit

Od Redakce

Ani životy mensanů nejsou jako z pohádky, možná právě naopak. A i když všechny cesty vedou do Říma, některé jsou možná až příliš dlouhé s spletité… O tu svou se s námi podělila Kateřina Bernatíková.

Impuls jít za dětskými sny

Pocházím z Českého Těšína – malého města, kde jsem prožila opravdu krásné dětství. Měla jsem volnost a možnost se všestranně a plně rozvíjet. Kvůli mé povaze hyperaktivního, neposedného a zvídavého dítka vyšel jako nejsilnější zájem o vesmír a kosmonautiku. A tak jsem, krom sportu a kroužků, trávila hodně času na hvězdárně. Z astronomického klubu jsem se dostala k soutěžím a můj zájem i chuť stále rostly – nejdřív česká Expedice Mars, poté evropský výcvik v Belgii a následně americký projekt NASA v Alabamě. Pamatuji si dodnes svůj prvotní hnací impuls. Bylo mi devět, když došlo k tragédii raketoplánu Columbie. Napadlo mě tenkrát, že všichni ti astronauti, kteří tehdy zahynuli, měli určitě také své dětské sny o vesmíru jako já. Toužila jsem inspirovat svět – změnit jej k lepšímu. A právě v něčem tak velkém, jako je kosmický výzkum, jsem viděla odpovědi na své životní cíle. Začalo to „pouhou“ soutěží pro děti a v šestnácti letech jsem už na druhé straně světa s pracovníky NASA debatovala o smyslu naší existence… a stále mě provázela touha šířit poselství, že když něčemu opravdu věříte, následujete své srdce a toužíte po tom, vyjde to.

Velké vize a deziluze

Ve škole jsem odjakživa měla samé jedničky a dělala vždy hodně nad rámec na mě kladených požadavků. Kromě toho, že jsem se věnovala stále novým kroužkům, jsem závodně plavala a našla velikou zálibu ve všech školních soutěžích, kterých jsem se začala hojně účastnit. Užívala jsem si tu netradiční cestu, která zahrnovala spoustu skvělých příležitostí – cestování za olympiádami, studijní volna a konzultace s učiteli, získávání diplomů a všemožných ocenění, matematická a astronomická soustředění vybraných vítězů ze seminářů Matfyzu… Byla jsem zkrátka nadšený školní „olympionik“ se vším všudy. Časem jsem se začala objevovat i v médiích. Jenže jsem se chtěla rozvíjet víc, protože tento život se mi zdál být až příliš dokonalým. Já vycítila, že bych se měla posunout blíž k naplnění svých „amerických“ plánů. Malé město mi začalo připadat neatraktivní, a tak jsem se pustila do hledání nové školy, odkud bych mohla pokračovat ve studiu v zahraničí. Bylo mi čtrnáct let. Udělala jsem si rozsáhlý průzkum středních škol, kde by se skloubila matematika a příprava k zahraničnímu studiu. Zaujalo mě matematické gymnázium v Bílovci a pár známých škol v Praze. Mensa gymnázium se mi tehdy „podařilo“ přehlédnout, protože jsem byla po zhlédnutí stránek jednoho mezinárodního gymnázia u Prahy tak nadšená, že jsem prakticky okamžitě přestala toužit po čemkoli jiném. Sepsala jsem dopis řediteli, ve kterém jsem mu osvětlila, co vše mám za sebou a jak moc toužím po větších možnostech rozvoje, které by mi právě na škole takového formátu byly poskytnuty. Přidala jsem k dopisu kopie dokumentů o všech svých tehdejších úspěších a věřila, že se jim zalíbím natolik, že dostanu šanci a budu jim moci dělat jen tu nejlepší reklamu. Vzápětí odepsali, pozvali mě na přijímačky a pohovor a ještě ten den bylo jasno – vzali mě a nabídli mi stipendium.

Nové gymnázium nabízelo možnost od druhého ročníku studovat některé předměty v angličtině, profilovat se, jak je člověku libo, rozvíjet se ve formátu britsko-americké střední školy… a krůček po krůčku „dobývat svět.“ Bylo to skutečné naplnění mých představ, malovaných dříve v mé hlavě v pokojíku maloměsta. Přesto jsem se zde oproti svému předchozímu, velice specifickému životnímu stylu plnému volnosti začala cítit svázaná, jako bych tam nepatřila. Způsoby trávení času a rituály mi přišly cizí – jednalo se o školu internátní, kde bylo zapotřebí řídit se hodně pravidly a nosit uniformu. Také jsem nedostávala zdaleka takový prostor k libovolnému opouštění areálu, po jakém jsem v té době toužila. Věřím ale, že spoustě mých spolužáků tento systém zcela vyhovoval. Nicméně já se cítila až moc volnomyšlenkářským rebelem na to, abych šla jakoukoliv vyšlapanou cestou. Přišlo mi, že na tom gymnáziu je vše předem dané. Nechci říci lehké, ale předem promyšlené, naplánované a perfektně narýsované. Říkala jsem si: „Tak tady zůstanu do maturity a pak mě vpustí do světa, o kterém nebudu vůbec nic vědět?“ Chtěla jsem si vyšlapat svou cestičku, ať už jakkoli těžkou. Spousta lidí se proti mému rozhodnutí nakonec školu opustit ohrazovala: „Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že ano, Káťo?“ a „Není lepší zůstat tady v bezpečí a soustředit se plně na jednu věc?“ A já se bránila: „Nechte mě, potřebuji si svět zažít sama.“

Z extrému do extrému

Hned jakmile jsem mohla pracovat, začala jsem dojíždět do Prahy na brigády. Ne, že bych nutně potřebovala peníze, ale nesmírně silně jsem zatoužila po tom vyzkoušet si, co přesně znamená postarat se sama o sebe. Poznala jsem jak hodnotu věcí, tak ryzí hodnoty lidské. Zjistila jsem, jaké je nemít kam jít, nikoho neznat nebo nemít kde spát.

Není moc lidí, kteří by mě z těchto let znali. Prošla jsem několika šílenými transformacemi. Propadla jsem poruchám příjmu potravy, v dalších letech se potýkala se závislostmi, byla zlomená a nešťastná a ztrácela jsem jakoukoli chuť dál žít. Pamatuji si své „emo-období“, kdy jsem od všeho a všech utekla, bydlela v pokoji, který jsem si vymalovala celý na černo, četla depresivní knížky, poslouchala hudbu a psala deník o tom, jak zoufale chci utéct z reality. Dostala jsem se do komunity narkomanů, zmítala se na hraně existence a smrti. Byla jsem chycená do pasti, najednou vůbec nic nedávalo smysl. Neměli jsme peníze. Byli jsme skupina ztracených a zmatených lidí, kteří netuší, kam dál. Naštěstí jsem se jednoho dne sebrala, sepsala všem dopis na rozloučenou, nechala jim všechno, co jsem v té době měla, a odešla. Takhle „nahá“ jsem se vydala hledat novou práci. Díky praxím ze všech předchozích brigád jsem dostala místo provozní v hotelu. Při tom jsem se stabilizovala, vydělala si a dostala do kontrastně jiného prostředí, do skupiny tzv. „zlaté mládeže“. Najednou peníze nebyly problém, bylo jich všude plno. Seznámila jsem se s bohatým podnikatelem a stala se slečnou, která tráví čas ježděním na drahé dovolené po celém světě. Začala jsem soustředit pozornost jen na to, jak vypadám a působím ve společnosti. A tehdy jsem se pro změnu stala závislou na alkoholu. Znovu se spustil kolotoč výčitek: Co to dělám, vždyť to nikam nevede! Kam se poděly všechny mé sny a vize? Je toto snad cesta, kterou chci jít? Vždyť takto přeci žít nechci!

Vše v troskách

V období těch závratných změn jsem se stranila lidí. Už jsem téměř nejezdila ani domů za svou rodinou. Byla jsem úplně jiná, než jakou mě znali a jakou mě tehdy pustili studovat 400 kilometrů daleko. Pamatuji si jejich obavy, když se mě báli pustit z domu. Jistěže se milující rodiče bojí pustit dítě v takovém věku do neznáma. A tenkrát, na tom děsivém okraji společnosti jsem pochopila, proč měli obavy – tolik nebezpečí, kterému jsem přímo utíkala naproti! Na ojedinělé návštěvy jsem se vždy pečlivě připravovala, aby nic nepoznali.

Strastiplná cesta domů

Častokrát jsem měla takovou krizi, že už jsem myslela, že se do školy nikdy nevrátím. Pořád jsem hledala, kam jít, ale nikde jsem se necítila na správném místě. V průběhu let jsem zkoušela studovat i jinde ve světě – na chvíli jsem se ocitla ve vytoužené Americe, Švýcarsku nebo Británii. Mohla jsem tam zůstat, ale já si to vždy rozmyslela a vrátila se, protože jsem v tom viděla vždy jen další úniky, vnitřně jsem necítila, že je to tak správně. Nakonec jsem se rozhodla, že ještě naposledy zkusím dát šanci Česku. A právě tehdy jsem narazila na Mensa gymnázium, které mě okamžitě neskutečně zaujalo – jako nikdy nic předtím. V srdci jsem cítila, že pro mě bude tím správným místem. Opět jsem psala dopis řediteli (přesněji ředitelce) s žádostí o přestup. Odepsala mi, že na ty dva poslední roky je to náročný krok, ale pokud projdu přijímacím procesem, uvidí se a třeba nebude problém. Líbila jsem se jim. Jenže rodiče, na kterých ještě díky mé neplnoletosti záleželo, odmítli přestup podepsat – měli za to, že si zničím budoucnost.

Nová rodina

Počkala jsem si tedy na své osmnácté narozeniny a žádost o přestup si podepsala sama. To už jsem směřovala rovnou do maturitního ročníku. Vedení Mensa gymnázia tehdy vzneslo obavy, zda to celé sama zvládnu. Naštěstí mi tu úžasnou šanci dali. A přesto, že jsem zažila opravdu náročný rok, kdy jsem si musela sama vydělat na školné i na bydlení, byl zároveň tím úplně nejlepším rokem z celé mé školní docházky! Učitelé chápali odlišnosti našich osobností, měli jsme skvělé možnosti rozvíjet přesně ty stránky, ve kterých jsme se posouvat chtěli. Neměli jsme v maturitním ročníku pevně daný rozvrh, mohla jsem chodit na neomezené množství úžasných seminářů, bylo naprosto běžné, že se na hodinách objevovali studenti, i když nemuseli a předmět neměli zapsaný povinně. Takto jsem se třeba přihlásila na hodiny psychologie, filozofie a práva. A celkově jsem zde rozvinula oblasti, které jsem v předchozích letech nerozvíjela. Dostát všem studijním požadavkům bylo leckdy těžké, ale konečně jsem se cítila „doma“ jako nikde předtím. Opravdu nikde jinde jsem se nesetkala s takovou mírou porozumění. Zřejmě skutečnost, že je každý student po svém jiný, vede k tomu, že jsou všichni navzájem mnohem tolerantnější. Po roce mi připadalo, že jsem si s nimi tak blízko, jako bychom společně strávili několik let. Dostála jsem svému slibu a odmaturovala s vyznamenáním. Při posledním zvonění jsem procházela školou a plakala. Nechtělo se mi ten skvělý rok uzavřít a Mensa gymnázium opustit.

Kam dál?

Vybavuji si, jak nás na klasických školách nabádali k tomu, abychom se věnovali v prvé řadě výhradně studiu, že bez něj nebude mít nic smysl. Na Mensa gymnáziu jsem cítila, že nás nikam netlačí, ale naopak nás přijímají takové, jací jsme. Poprvé jsem poznala, že je v pořádku sžít se s vlastní osobností, nemuset se násilně měnit podle cizích představ. Uvědomila jsem si, že není nežádoucí žít nekonvenčním způsobem. Každý z nás se tak rozhodl pro přirozenější cestu. Pár spolužáků si chtělo nejdříve ujasnit, co dál v životě. Tento krok se nakonec týkal i mě samotné, i když mi to došlo až trochu později, protože jsem se nejprve nechala unést nabídkou dobře placené práce v pojišťovně a souběžně s tím se rozhodla studovat ekonomii a marketing. Naprosto proti hlasu svého srdce jsem podlehla myšlence, že to bude lepší než ostatní varianty, ale zpětně vidím, že ten krok jen dokreslil můj pohled na svět. Nikdy jsem nechtěla chodit do práce jen pro peníze a dělat něco, co mě nebaví. Proto jsem po pár měsících ze dne na den odešla jak ze zaměstnání, tak z vysoké školy. Tehdy jsem prodala všechen svůj majetek a šla stopem cestovat po Evropě. Cítila jsem se opět jako poutník, poslechla impulzivní vnitřní hlas toužící jít si odpovědět na všechny své otázky a ujasnit si, co dál. Projela jsem stopem skutečně celou Evropu. A potkala tolik inspirativních lidí!

Majitel galerie z Berlína mi umožnil strávit Vánoce v Indii, a to jen proto, že se mu líbil můj odpor ke konzumnímu světu a touha nestát se prázdným spotřebitelem. Řidič kamionu mi doslova zachránil život, když mě vzal podchlazenou v noci na spolujízdu. Prý kdyby nebyl sám zamlada stopařem, nikdy by mi nezastavil. Plavčík v Itálii mi dal práci v době, kdy jsem tam přišla o všechny peníze i doklady… Z nich a nespočtu dalších si beru příklady a sama chci být inspirativním člověkem pro svět. V období samoty a nového cíleného „ztracení se“ jsem si ujasnila, jak všechny ty rány osudu zformovaly osobnost, kterou se nyní stávám. Že je jen na mně, jak s tím vším naložím. Že mám opravdu možnost tomuto světu něco přinést, neustále se zdokonalovat a tak šířit hodnoty, které pomohly v dobách bloudění mně samotné. Že pokud všichni budeme srdcem toužit dělat svět lepším místem, můžeme si hodně vzájemně pomoci a být tak šťastnějšími.

Můj život s Mensou

Vrátila jsem se do Čech, protože ta nejupřímnější touha udělat další krok byla jít do Mensy a vynahradit to, že jsem díky studiu na Mensa gymnáziu našla kus sebe samotné. Stala jsem se dobrovolníkem jak pro Mensu, tak pro neziskové organizace Anabell a Magdaléna. Předvídatelně se první zabývá léčbou poruch příjmu potravy a druhá závislostmi. Před studiem na lékařské fakultě jsem se zde chtěla ujistit, že moje služba lidem již nebude terapií pro mě samotnou. A tak se stále posouvám, učím a pracuji na sobě a svém rozvoji, abych jim byla přínosem.

Teď jsem asi nejspokojenější, co jsem kdy byla – věci najednou získávají smysl a to, co dělám, má hodnotu a je v souladu s tím, jak chci žít. Dříve, když jsem se ráno probouzela, jsem často neměla žádnou motivaci další den prožít. Dneska vidím, že vše, co se vám kdy stane, z vás dělá právě takového člověka, jakým jste, a ten proces obohacování nemusí nikdy končit. Mně se rány minulosti nesmírně úročí v aktuální práci. Naplňuje mě, když odcházím ze skupinové psychoterapie s pocitem, že jsem spoustě těch lidí pomohla. Kdysi bych hodně ocenila pomoc někoho, kdo si také prošel tím, čím jsem procházela já. A právě proto se takovým aktivitám hodlám nadále věnovat, časem jako kvalifikovaný terapeut. Když asistuju v nemocnici, vidím, že mnoho pacientů by se beze mě cítilo hůř. Chodím často plavat, fyzicky i duševně cvičit, chystám se na meditační kurz Vipassana a znovu na pouť Camino de Santiago. Jsem poprvé v životě (a také díky Mense!) zamilovaná a lásku se snažím promítat i do svého každodenního bytí. Žiju srdcem a často se mi dějí neuvěřitelné věci, které přijímám s pokorou a vášní lásku šířit dál mezi lidi – někdy mívám takové výtrysky radosti, často z úplně malých věcí, až to bývá nenormální.

Od svého prvního setkání s Mensou jsem mnohem šťastnější než kdy dřív. Nejenže se nadšeně účastním všech akcí, kterých jen mohu, a to jak v rámci ČR, tak i těch zahraničních, ale po roce sbližování s mensany jsem si mezi nimi našla své nejbližší přátele a těším se, až začnu aktivněji přispívat svou energií k mensovní činnosti. Již nyní jsem začala působit ve školské radě na Mensa gymnáziu, kde mám tvořit spojovací můstek mezi školou a organizací. A těším se, co dalšího ještě do budoucna budu moci v tomto úžasném mensovním světě zažít a vytvořit!

Nikdy se nevzdávat

V očích některých lidí může moje cesta vypadat jako spousta zmařených příležitostí: výborné výsledky, mezinárodní škola, stipendium na americké univerzitě. Jasně, pro mnoho lidí může být čas strávený někde v zimě, dešti, bez ničeho, jen s batohem na zádech a nejistou budoucností promarněný a naprosto zbytečný. Vyměnila jsem svět předvídatelných kroků za nejasné stezky, opustila rodinu a zklamala očekávání spousty lidí. Jenže právě v těžkých dobách mi došlo, co znamená potřeba lásky, co je reálné přátelství, jak je příjemné mít jasno v tom, co dál v životě sama se sebou. Tyto hodnoty jsou mi nyní něčím daleko důležitějším než diplomy a ocenění. Jelikož to extrémní období hledání sebe sama trvalo několik roků, ještě nemám s rodinou a bývalými přáteli harmonický vztah – ostatně osobně jsme se naposledy viděli již opravdu dávno. Upřímně je ale postrádám a mířím k tomu si všechny vazby urovnat. Těším se, že jako stabilnější osobnost s nimi navážu vztah znovu a vše bude daleko lepší, než kdy bylo. Necítím strach, že se někde ztratím, protože jsem se v životě ztratila už tolikrát, že vím, že se vždy znovu najdu.

Poselství na závěr?

Píšu si deníky a mám jich několik z různých etap. Rámcově v nich vidím sebe, ale někdy nevěřícně kroutím hlavou: „To fakt nejsem já, to je docela jiný člověk…“ Je v pořádku měnit se a snažit se pokorně přijímat všechny rány osudu, které vás čekají, abyste rostli. Vše, co se stane, tvoří mozaiku vaší osobnosti. Věřte v lepší já, kterým se chcete stát, a jděte mu naproti. Každý den. Svět bude lepší, pokud na tom budeme chtít všichni usilovně pracovat. Kdysi jsem měla představu, že svět lze změnit jenom tehdy, když člověk získá Nobelovku. Ale teď si říkám, že stačí i spousta malých krůčků, protože dohromady mají mnohem větší dopad. Myslím si, že dobrovolníci, kteří pracují pro Mensu, přesně tohle dělají. Díky Mense jsem se stala daleko lepším člověkem. A všem, kteří mají dítě ve školním věku a rozmýšlí se, co teď s ním, ráda vzkazuji: Neváhejte a přihlaste ho na Mensa gymnázium, bude tam doopravdy šťastné a změní se mu život.

Zanechat komentář

24 − = 15

Mohlo by se vám líbit