Justice má v lidskou paměť slepou důvěru. Každoročně jsou po celém světě rozhodnuty statisíce soudních případů pouze na základě výpovědi někoho, kdo odpřísáhne, že popsal naprosto přesně něco, čeho byl ve více či méně nedávné minulosti svědkem. Avšak některé nedávné výzkumy v oblasti kognitivní neurovědy ukazují jak silné, tak také slabé stránky této schopnosti lidského mozku vybavovat si informace.
Paměť je kognitivní proces vnitřně provázaný s jazykem. Jednou ze základních úloh, kterou mozek vykonává, když vyvíjí nějakou jazykovou aktivitu – tedy například při rozhovoru – je sémantický proces. Při vykonávání této úlohy mozek srovnává slova, která slyší, s těmi, která si vybavuje z předchozích prožitků, aby je rozpoznával a zjišťoval jejich význam. Tento sémantický proces je základní úlohou, která umožňuje ukládání vzpomínek v našem mozku, pomáhá nám rozpoznávat slova a zapamatovávat si jména a události v naší mysli. I když tento proces nefunguje vždy na 100 % perfektně. Právě nedostatek přesnosti bývá za určitých okolností příčinou vytváření falešné paměti.
Dvě výzkumné zprávy, které nedávno publikoval Kepa Paz-Alonso z Baskického centra poznávacích procesů, mozku a jazyka (Basque Center on Cognition, Brain and Language (BCBL)) ve vědeckých časopisech Journal of International Neuropsychological Society a Schizophrenia Research, ukázaly, že tento sémantický proces spojený s následným rozpoznáváním zmíněných slov je u dětí, stejně jako u dospělých schizofreniků méně účinný než ten, který probíhá v normálním dospělém mozku. Mimo to obě studie ukázaly, že děti mají menší sklon vytvářet ve svém mozku tento typ falešné paměti a že něco podobného se děje i u pacientů se schizofrenií.
Jednou z příčin tohoto jevu je, že děti nemají sémantický proces tolik zautomatizovaný a rozvinutý jako dospělí. Znamená to, že vytváří-li mozek dospělého člověka opakovaně znovu a znovu spojení mezi různými zónami spjatými s pamětí, zmechanizuje si proces sémantického propojování nových informací pro jejich snazší zapamatování. Nicméně podle výsledků Paz-Alonsova výzkumu je při tomto procesu pravděpodobnost vytváření falešných pamětí v mozku dospělého vyšší, než je tomu v mozku dětském.
Podle autora výzkumu „ve skutečnosti tentýž proces, který tyto ‚falešné paměti‘ u zdravých dospělých produkuje, je zároveň zodpovědný za jejich lepší paměť. Spíše než vada paměti je tento fakt příkladem toho, jakou cenu musíme někdy platit za schopnosti nebo přednosti naší paměti. Tyto dvě strany jedné a téže mince a zkoumání každé z nich nám umožňuje lépe pochopit, jak naše paměť funguje, stejně jako složité mozkové mechanismy, na nichž je založena.“
Během výzkumu prováděného mezi dětmi testoval Paz-Alonso paměťové schopnosti skupiny dětí ve věku 89 let a skupiny dospělých s použitím techniky funkčního zobrazování magnetickou rezonancí. Osoby trpící schizofrenií byly porovnávány s dospělými bez psychiatrických poruch za použití podobných materiálů jako při výzkumu dětí, avšak v tomto případě byly použity behaviorální techniky bez zapojení skeneru.