Stejně jako v loňském roce jsem si nenechala ujít příležitost propagovat Mensu a její (a moje) aktivity na liberecké Bambiriádě a na festivalu her Czech Open v Pardubicích. Vybavena roll-upem s logem Mensy, hrami a hlavolamy jsem se vrhla střemhlav mezi libereckou veřejnost, zabrala si stoly, obsadila je hlavolamy i propagačním materiálem a čekala, kdo si ke mně přijde pro razítko. Zájemců bylo dost, v pátek mi okolo třetí došel cukr (IQ v prášku), kterého jsem měla asi 250 kusů a do té doby ho dala každému, kdo potrápil svůj mozek, převážně na hlavolamech Barevný kód a Club 2 %. Našlo se i pár lidí, kteří si zahráli mankalu, takže úspěch na všech stranách, pominu-li nemožnost rozbalit roll-up kvůli větru a nízkému stropu. Akce pokračovala stejně úspěšně i v sobotu.
Druhou velkou příležitostí, jak dát lidem na vědomí, že Mensa existuje, je již zmíněný festival šachu a her Czech Open, který se koná vždy po 18 dní od druhého červencového čtvrtka. Již sedmým rokem jsem zde organizovala mankalový festival, zahrnující 3 + 1 turnaj v Toguz kumalaku – tři pro lidi, jeden pro počítače (můj program je třetí ze tří), dále turnaje v Oware a Bao. I přes blížící se mistrovství světa v Toguz kumalaku byla účast Kazachů a Kyrgyzů nečekaně hojná. Nové dušičky lákám k vyzkoušení těchto her prostřednictvím dvou velkých souprav. Před tou větší je několik čísel mensovního časopisu, kupka cukru, plakát Logické olympiády a informace o Dětské šifrovací lize a mé soutěži Deskohrátky, na opačné straně stolů opřený o mantinel mensovní roll-up. Sem tam nějaké číslo časopisu zmizí, sem tam ho někomu nabídnu, když vidím, jak v něm se zájmem listuje. Cukr mizí, každé ráno přidávám kupku. V turnaji se mi moc nedaří, v posledním kole blitzu odmítám remízu zachraňující mě od čistého skóre a radši hraju – každý trénink na MS dobrý. Hrát, organizovat, vysvětlovat pravidla v několika jazycích, lákat na simultánku, překládat pravidla, to se prostě špatně stíhá.
Nastává den D letošního festivalu. Den 17. červenec a náš pokus o rekord v multiherní simultánce. Protože se den nebo dva předtím dovídám, že valná část mankalové skupiny se nezúčastní, že už musí letět domů, vděčně přijímám nabídku organizátorů, že se simultánky zúčastní i někteří z pomocníků. Pro jistotu se ještě večer před akcí pokouším o inzerci brigády (naštěstí neúspěšně). Jsme v ČEZ Aréně krátce po osmé. Rozbaluji roll-up, umís?uji do blízkosti časopisy, cukr a další již jmenovaný propagační materiál (tento je pak bohužel pokryt ozvučovací mechanikou), přináším hry a rozkládám je po stolech. Přichází první zájemci, začínám zapisovat, kdo chce co hrát, a dostávám vynadáno – velmistr zkrátka potřebuje mít přehled, kdo si co bere, aby náhodou ti největší mistři nedostali něco moc jednoduchého, něco, v čem jsou větší mistři než on. Zaplnil se první papír jmény lidí i her a nabíráme otáčky. Účastníci dostávají speciální tričko, hry se začínají řadit na stolech tak, jak se lidé zapsali, honím velmistra, protože se hlásí další, chtějí hru, já ji třeba neumím a velmistr rozhoduje, vysvětluje pravidla, já zapisuji, vysvětluji pravidla, poskytuji rozhovor českému rozhlasu a postupně sleduji, jak už hrozně málo času zbývá do oficiálně oznámeného začátku. Ke konci už přiděluji hry, co mi přijde pod ruku. Je jedna hodina odpoledne, půl hodiny po začátku, všichni jsou usazení, zapsaní …
Startujeme! Za přítomnosti kameramanů a zpravodajců tří televizí je 45 účastníkům sděleno, že mají hrát svůj tah tehdy, až k nim velmistr přijde, že jsem k dispozici, kdyby něco potřebovali, atd. První tah na každé desce. Kameramani točí. Fo?ťáky cvakají jako o život… První kolo velmistr oběhne za pět minut, ale postupně se čas prodlužuje. Někdo pospíchá a partii vzdává. Postupně to balí Kazaši, Kyrgyzové, náhodní kolemjdoucí. Přichází první mistrova prohraná partie, dokonce se sedmiletým klukem, kterému jsme velkoryse přidělili hru, kterou jsme den předtím prolomili – začínající vyhraje ve třech tazích, když ví jak a hraje se jen ve dvou. Kluk začínal. Ve tři hodiny zbylým účastníkům podáváme občerstvení – pardubický perník. A zanedlouho je obdařím i mensovním cukrem a posílám je vybrat si za odměnu hru.
Dohráno je krátce po šesté hodině. Životní sen jedno člověka splněn. Velmistr je obdivován a komisařka z Agentury Dobrý den se ptá na Mensu, a protože byla na poslední mensovní konferenci, tak prohodíme i pár slov o školkách a NTC metodě učení. Dobalíme, odneseme hry a jedeme domů. Prý budeme ve zprávách na ČT. Bohužel, sportovní zpravodajství se nevysílá on-line, takže se budeme muset podívat někdy později. Na rozdíl od televizních diváků však známe výsledek: 31 vyhraná, 9 remízových a 5 prohraných partií. Vcelku slušný výkon. Letos mi to nevyšlo (chtěla jsem si to totiž taky zkusit), tedy třeba za rok to můžu zkusit překonat.