Jestli se ještě někdo domnívá, že mensovní akce jsou čistě intelektuální dýchánky, kde největším vzrušením je prásknutí do stolu během hraní nějaké deskové hry, ráda bych jej na tomto místě vyvedla z omylu.
V polovině ledna se totiž v Brně uskutečnila akce s mnohoznačným názvem „sportování na vodě“. Kdo si pomyslel, že se zřejmě jedná o překlep, neboť vodní sporty se v lednu provozují převážně VE vodě, nikoli NA vodní hladině, neměl tentokrát pravdu. Přibližně sedm statečných, kteří se dostavili v určenou dobu na určené místo, se začalo postupně zajímat o různá nafukovadla, která organizátor Pavel Terber rozkládal na okraji bazénu. Jednotlivé disciplíny spočívaly v běhu po hladině (vypodložené nafukovacími matracemi, které byly navzájem lehce spojené provázky), v běhu uvnitř válce (ano, máte pravdu, připomínal oblíbené běhátko pro křečky), v udržování rovnováhy uvnitř gumové bubliny a nakonec v „plavbě pohupem“ v polstrované polokouli.
Pokud si tyto disciplíny neumíte představit (ani já jsem do toho dne neuměla), možná vám napoví fotografie. Ze všech svalů nejvíce však dostaly zabrat naše bránice. Při pohledu na „běžce po hladině“ se chechtal nejen zbytek našeho mensovního týmu, dobře se bavilo i mnoho „obyčejných“ plavců v bazénu. Matrace pospojované provázky nedržely příliš dobře u sebe, a pokud se dobře pamatuji, nikomu se nepodařilo „doběhnout“ dále než na třetí matraci. Za běh se přitom počítal jakýkoli pokus o pohyb vpřed po zadních končetinách; někteří sportovci se stylem „píďalka“ sice dostali až na konec vyznačené trati (tedy až k šesté matraci), ale používání břicha a předních končetin k posunu vpřed již nebylo považováno za regulérní běh. Další disciplíny jsme kvůli časové tísni – a také kvůli projevům nelibosti (nebo snad závisti?) ostatních plavců – vyzkoušeli spíše okrajově. Ukázalo se, že polstrovaná polokoule je prakticky neřiditelná: poté, co se nejmenovaná dvojice sportovců skutálela do jejího vnitřku a neúprosné fyzikální zákony ji i s oběma nešťastníky odplavily nečekanou rychlostí do poloviny bazénu (ovšem vyhrazené veřejnosti, nikoli Mense), jsme od této disciplíny upustili.
Křečkoválec vypadal nadějně do té doby, než se tři „křečci“ uvnitř rozfázovali ve svém (do té doby harmonickém) pohybu: začne-li jeden „křeček“ běhat jinou rychlostí než dva ostatní, vede to logicky k pádu a valné hromadě všech zúčastněných. Z této disciplíny jsem vyvázla se slušivým monoklem pod okem. Těsně před ukončením akce jsem dostala neopakovatelnou příležitost nechat se zavřít dovnitř zmíněné bubliny a pokusit se vstát – a udržet rovnováhu (!) – na hladině bazénu. Hbitě jsem této šance využila a ze samé obavy, abych nenarušovala prostor veřejných plavců, jsem po každém pádu válela sudy směrem k okraji bazénu, zatímco zbytek týmu se venku válel smíchy. Moje snažení bylo završeno kratičkým vítězným gestem vestoje uvnitř bubliny – a následováno značně bolestivým pádem zády na hranu bazénu. Navzdory několika utrženým modřinám jsme byli s průběhem akce všichni nadmíru spokojeni a děkujeme Pavlu Terberovi za její zorganizování. Kdo by se chtěl pokochat dalšími fotografiemi našich vodních radovánek, odkaz na ni je zde.