Vážené dámy, vážení pánové,
byl jsem diskrétně vyzván předem, že by bylo vhodné pronést při dnešní příležitosti pár slov. Je vždy obtížné veřejně vystupovat, aniž by se někdo cítil dotčen. V tomto případě je zde navíc i nebezpečí, že tím, co pronesu před tak vybranou společnosti lidí s vysokým IQ, budu je nudit nebo přinášet dříví do lesa. Přesto se pokusím snažit vyhovět a prosím předem o shovívavost … Byl jsem tím upřímně řečeno zaskočen právě tak, jako jsem byl zaskočen zařazením do množiny nominovaných pro udělení Čestného uznání.
Profesor Pírko, bývalý profesor matematiky na elektrotechnické fakultě ČVUT, říkával, že uspořádá-li se množina, stane se jeden prvek prvním a jeden posledním. K dokonalému uspořádání množiny pěti kandidátů v tomto případě nedochází, jen jeden prvek se zde stává prvním (na tomto místě zde upřímně blahopřeji paní Illnerové, bývalé předsedkyni české akademie věd, k udělení Čestného uznání).
Uvedl-li jsem, že jsem byl zaskočen, míním to v plné šíři. Ke své hanbě se musím přiznat, že o existenci Mensy jsem se poprvé dozvěděl teprve nyní. Do té doby a řekl bych i doposud mne otázka mého IQ nechávala a nechává chladným. Svou povahou jsem spíše typický tím, čemu Němci říkají výstižně Alleingaenger. Snad to je vlivem výchovy v rodině, kde spolkaření nikdy nenašlo živnou půdu, snad jsou za to odpovědné mé geny, ale nikdy jsem po práci v nějaké společnosti nezahořel, a když už mne někdy něco do této oblasti zatáhlo, vždy mou snahou bylo se od toho co nejdříve oprostit. A možná bohužel i od vedení týmů, kde jsem se vždy snažil dát absolutní průchod novým myšlenkám jednotlivců a nikdy se nepodepsal pod práci, na které bych neměl jasný vlastní podíl.
Své schopnosti jsem vždy prověřoval tím, co jsem dokázal ještě zvládnout. Myslím, že jedinou cestou k tomu, aby člověk nepodlehl frustraci a zároveň byl co nejplatnějším členem společnosti, je pracovat na samé horní hranici, které může dosáhnout, pro kterou je geneticky vybaven. Pracovat méně považuji za člověka nedůstojné, pracovat nad touto hranicí vede k frustraci pro nedosažení nedosažitelného. Pro jakou oblast činnosti je člověk vybaven, to podléhá náhodné kombinaci genů. Obrazně, má-li v hlavě výkonný hardware, musí se snažit softwarem jej plně využít. V oblasti umění je to běžné, umělcem se člověk nestává, takovým se rodí. Rodiče mne nutili hrát na klavír, to bylo tenkrát módní, ale já po osmi letech jsem toho uměl tolik jako po dvou letech. K tomu jsem potřebné geny v hlavě neměl. K tomu můj hardware nebyl vybaven.
Vysoké IQ podle mne není zásluhou toho, kdo ho má, ale dílem náhodného, možná zákony dědičnosti řízeného procesu. Na člověku samotném pak je, jak tohoto daru dokáže využít. Zda k dobru či zlu, zda k pokroku či k regresi. Dělení lidské společnosti na část s vysokým IQ je nesmírně odvážné, protože představuje mnoho rizik. Jejich sdružování v Mense, jak já to teď vidím, když jsem se o její cíle začal zajímat, není vyčleňování se z lidské společnosti, ale směřování k společnému úsilí za dosažení pokroku a humanizace lidstva. To je bezesporu jejím velkým a nezastupitelným úkolem. Mám mnoho přátel, o jejichž vysokém IQ nepochybuji, i když neznám konkrétní údaje, ale tito přátelé mají současně i vysoké morální kvality.
Mít vysoké IQ, jak já si to představuji, je pouze nezbytnou, nikoliv však postačující podmínkou k tomu, aby člověk, nevylučuje se přitom z lidské společnosti, mohl přispívat k jejímu zdokonalování, a o to by mělo jít. Druhou nezbytnou podmínkou k tomu jsou však vysoké morální hodnoty.
Bohužel se zdá, že v lidských mozcích jsou stále skryty geny, díky kterým mohl člověk jako nově vzniklý živočišný druh ve svých počátcích přežít. Geny potřebné k uchování jednotlivce, jeho rodiny, rodu, přežití za každou cenu, které civilizace násilně potlačuje, protože v dnešní době již nepracují v zájmu lidského společenství.
Mým přáním na závěr tedy je, aby se v Mense dařilo osobnosti s vysokým IQ, ale také vysokých morálních kvalit sdružovat k prosazování ušlechtilých, lidstvu prospěšných cílů. To, že se výbava lidských mozků v průběhu několika tisíciletí podstatně nezměnila, jak o tom svědčí zachované údaje ze starých lidských kultur, však nedává příliš mnoho naděje, že se změní v průběhu dvou, tří generací. Jistý pokrok zde jistě je možno zaznamenat, nikoliv však v průběhu jednoho lidského života nepřesahujícího téměř nikdy ani jedno století.
Na sklonku života si už jistě mohu dovolit po tom všem, co jsem téměř v průběhu jednoho století zažil (vždyť já jsem prošel osmi společenskými formacemi), být trochu pesimistickým, přeji však mladým, aby pesimismus starých nebrali příliš na vědomí a dál se snažili s elánem, byť i cestou pokusů a omylů, dosáhnout něčeho, co je možná v krátké době nedosažitelné, jistě však může se stát plodným vkladem do dlouhých období budoucí lidské historie.