Vážené členky, vážení členové Mensy České republiky,
udělali jste mi velkou radost, že jste mi udělili své Čestné uznání. Nevím, zda si to zasloužím. Nikdy mi nikdo neměřil mé IQ a je pravděpodobné, že je nemám ani tak vysoké jako většina z vás. Pokud snad jsem něčeho dosáhla, tak hlavně proto, že jsem se snažila dělat vše pořádně, s plným nasazením.
Nastoupila jsem do vědy hned po absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V okamžiku, kdy jsem dostala první výsledky mnou naplánovaných pokusů, začala mě věda bavit. Být výzkumníkem je tak trochu jako být detektivem. Jdete po stopě, ptáte se, a pokud máte hned štěstí, je ta stopa dobrá. A pokud jdete po špatné stopě, nesmíte se tím nechat odradit a musíte vykročit znovu.
Měla jsem tu smůlu, že jsem většinu svého tvůrčího života pracovala za minulého režimu, a protože jsem nebyla členkou komunistické strany, nemohla jsem cestovat na konference ani na stáže do západních zemí. Ale v té izolovanosti jsem měla jedno štěstí: mohla jsem myslet a bádat originálně, protože jsem byla jen v malém styku s ostatními vědci a neplavala jsem tak v hlavním proudu, který je všechny unášel obdobně jedním směrem.
Po roce 1989 bych byla ráda zůstala u „své“ vědy, protože se mi konečně otevřely hranice a mohla jsem vyjíždět a přednášet naše výsledky. Ale již jsem tuto vidinu nemohla plně uskutečnit. Ostatní vědci mi věřili, volili mě na stále vyšší funkce, až jsem se na čas stala i předsedkyní Akademie věd České republiky. Tato důvěra mě těšila, ale současně mě svazovala. Ale vždy jsem si uvědomovala, že lidský kredit je důležitější než odborný a že zavazuje.
Vy všichni jako členové Mensy máte vysokou inteligenci. I to vás ale svazuje a zavazuje, abyste ji dali ve prospěch dobrých věcí, ve prospěch celé společnosti. Ať se vám to podaří!