Nejprve nám poskytl nějaké informace o své osobě, které jsou dohledatelné na internetu. V „kostce“ řečeno: narodil se v roce 1960 v Plzni. Po absolvování studia na právnické fakultě UK nastoupil v roce 1984 k policii, prošel si několika funkcemi, když v roce 1990 dostal nabídku, zda by chtěl zůstat u rozvědky, nebo nastoupit na kriminálku. Nechtěl dělat vyšetřovatele, „papírování“ se mu protivilo, a tak nastoupil na pražské ředitelství policie jako zástupce vedoucího protinarkotického oddělení. V roce 1991 se stal příslušníkem protinarkotické brigády Federálního policejního sboru. Později začal působit u Národní protidrogové centrály (dále jen „NPC“), kde zůstal do konce února 2009, tehdy končil ve služebním poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen „PČR“) v pozici ředitele NPC. O dva měsíce později dostal od Martina Peciny nabídku, aby mu šel dělat na ministerstvo vnitra 1. náměstka ministra vnitra zabývajícího se mj. i extremismem a reformou PČR, s čímž Jiří Komorous souhlasil.
Byl vždy označován za represionistu, není zastáncem liberalizačních snah jak v oblasti extremismu, tak drog. Boj proti extremismu je podle něj jak o represi požadující lepší práci policejních a zpravodajských služeb, tak i o prevenci. Nastínil důležitý pilotní projekt, který má pracovní název „Úsvit“. Jedná se o projekt vyzkoušený v Mostě. Pan plk. Komorous si myslí, že problematika Romů rozhodně není jen černobílá, že za spoustu věcí si Romové mohou sami, my jsme dědici desítky let neřešených problémů. Všichni občané v tamním regionu znají realitu. Romové byli často do své pozice natlačeni. Projekt Úsvit je založen na paritním zastoupení českých a romských občanů, všichni dle svých možností přispívají k bezpečnosti v jejich bydlišti. Pozice těch, co se na projektu podílí jako „pracovní síla“, je nazývána „institut asistenta prevence kriminality“. Lídrem celé skupiny je policista a jeho asistentem je Rom, který sice nemusí mít čistý trestní rejstřík, ale v současné době nesmí páchat žádnou trestnou činnost, podílí se na zajišťování bezpečnosti společně s městskou policií. Velmi zajímavým zjištěním bylo, že se během 6 měsíců fungování projekt velice osvědčil – trestná činnost v Mostě klesla o 50 %. Na základě toho došel plk. Komorous k závěru, že je potřeba projekt implementovat i do ostatních měst.
Co Jiřího Komorouse totálně „vytáčí“? Např. když v oblasti protidrogových aktivit nějaká odborná skupina navrhne a vyzkouší v praxi projekt, který funguje, ale proti ní tu stojí obrovské množství úředníků a těch, co mají celou problematiku na starosti, jsou za to placeni a na nic takového se nezmohli. Řada lidí je ve funkci, kterou bere jako prostředek k získání peněz; problematiku, o niž se má starat, nebere vůbec vážně, pokud ano, tak až jaksi sekundárně. V protidrogové komisi sedí lidé, co jsou za to placeni, přesto však „nemluví proti drogám“. Problém není jen v přístupu těchto lidí – i v redakcích novin „sedí“ spousta redaktorů, kteří jsou k problematice drog velice tolerantní, nechtějí tam tu krutou pravdu o drogách psát.
Přitom vliv zvnějšku, co se drog atd. týče, na děti je (hlavně ve velkých městských aglomeracích) obrovský. Člověk si sám ve své hlavě musí zdůvodnit, proč nechce drogu a proč má odmítnout dealera. A v tom je úspěch celé protidrogové kampaně. Musíme nabídnout mladým nějaké volnočasové aktivity, které je z jejich „beznáboženského a jiného vakua“ nevženou do náruče kartářek, drog, extremistických sil, které nabízejí vnesení pořádku a řádu do jejich života. Rozhodně bychom se dle plk. Komorouse měli vrátit ke svým křesťansko-židovským kořenům, což jsou tisíce let odzkoušené trvalé hodnoty. Rozhodně to však neznamená, aby se lidi stali křesťany, ale snažili se jen žít podle desatera.
Jiří Komorous se celé roky snažil bojovat proti kriminalitě, NPC byl snad jediný policejní útvar v naší republice, kde se „nebralo“. A na to mohl být Jiří Komorous právem pyšný. Na Ministerstvu vnitra navrhl, že si kromě extremismu vezme na starost i protidrogové aktivity. Národní protidrogová strategie ČR hlásá, že „na tom nejsme prý zas tak špatně“. Rozhodně by se – dle jeho slov – měla sama strategie od základů změnit. Také Rada vlády by měla začít provozovat na vrcholové úrovni protidrogové aktivity. Nezisková sdružení, která se „přiživují“ na nejrůznějších protidrogových projektech a čerpají peníze ze státního rozpočtu, by měla přesně konkretizovat, čím se vlastně zabývají. A rozhodně by nebylo na škodu, aby byl novelizován přestupkový zákon. Jiří Komorous by chtěl, aby protidrogová politika státu byla skutečně protidrogová. Počínalo by to již výchovou v mateřských školách. Stejně tak aby ti, co jsou na Ministerstvu vnitra zařazeni na protidrogovou práci (včetně Rady vlády ….), uplatňovali prevenci a represi v této oblasti skutečně důsledně.
Dalším nešťastným krokem, který nastal, je nucené zvýšení vzdělanosti u Policie České republiky na určitých postech, na kterých doposud postačovalo vzdělání středoškolské. To odpudilo spoustu zkušených kriminalistů mezi 35 – 45 lety (tedy v produktivním policejním věku). Ti, než by si z donucení dělali vysokou školu, raději odešli do civilní sféry. Současný ministr vnitra – Pecina – chce odstranit všechny nešvary dopadající na policisty z nového zákona o služebním poměru. Plk. Komorous uvedl, že hodnotí lidi za to, co je v nich, ne za to, za koho kandidují, nevyjádřil se tedy k Pecinově kandidatuře v blízkých volbách do Parlamentu ČR na straně ČSSD. To je rozhodnutí pana ministra.
Plk. Komorous uvedl, že nezažil za dobu, co je u policie, aby byli někteří z neschopných vedoucích funkcionářů zbaveni funkce. Naopak – spíše zažil nucené odchody funkcionářů, kteří byli snaživí „srdcaři“, mysleli to dobře, ale vadili těm neschopným. Proto museli odejít. Mnoho z těch neschopných se do funkce dostalo na základě „análního alpinismu“. A policisty by rozdělil na „srdcaře“ a ty další, kteří – pokud nebyli „srdcaři“, tak odešli současně s počátkem účinnosti nového zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Potvrdil, že ve Švýcarsku, které bylo kdysi v 60. letech vybráno absolventy „velkého pochodu“ (maoisty) jako laboratoř pro jejich experimenty k liberalizaci drog, nesou nedozírné následky těchto aktivit. Neví, jak „s konopím dál“. Totéž se týká i Holandska.
V ČSSR nastupují drogy na scénu opožděně v 80. letech, předtím jich zde bylo jen minimum – pil se zejména alkohol a míchal se s nejrůznějšími medikamenty. A samozřejmě s toluenem – ten byl jedním z nejlevnějších produktů z této řady na trhu. Heroin byl v našich podmínkách nahrazen braunem. Kokain pervitinem – ten se vyráběl během druhé světové války v Severočeských závodech Hermanna Göringa pro vojáky SS a jejich spřátelené japonské kamikadze. V knihovně v Ústí nad Labem se po letech našly staré recepty na výrobu pervitinu z té doby. Pervitin se začal vyrábět v „komorních“ dávkách – pro 12 – 13 lidí. Rozhodně to nebylo myšleno na výdělek. Nebyl to narkobyznys jako v 90. letech, ale v řadě případů to byla i forma protispolečenského projevu.
Konopí v tehdejších dobách nebylo zdaleka tak nebezpečné jako dnes – zatímco v 60. letech obsahovalo cca 6 – 8 % tetrahydrocannabinolu (účinná látka v konopí, zkráceně THC – pozn. autora), v dnešních hydroponně pěstovaných rostlinách je obsah této účinné látky několikanásobně vyšší – jedná se o 20 – 25% podíl. Dle slov Jiřího Komorouse se jedná o něco jako „ředěný perník“ – dávají si to mladí lidé, ale dnes už ne z protestu, ale protože jsou „masírováni“ již 20 let tím, že to není zas tak škodlivé. Rozhodně je jakékoli požívání drog „cesta do otroctví“ (určitě však ne „cesta do svobody“). Lidé závislí na drogách jsou velice lehce manipulovatelní, za drogu či subutex (náhražka drogy – pozn. autora) jsou schopni udělat cokoli.
Jiří Komorous je velice znechucený tím, jak je v tomto státě nízká vymahatelnost práva, což samozřejmě může v řadě případů nahrávat extremistickým silám s jejich jednoduchými řešeními a „řádem a pořádkem“ dle jejich představ. Mnoho lidí vidí situaci v tomto státě úplně stejně zoufale.
Pokud se chytne „velká ryba“, chtělo by to ji připravit o majetek. Začalo se to dařit. Odpadne tak jeden z velmi důležitých finančních zdrojů drogového byznysu (a nejen drogového). Co se počtu registrovaných závislých toxikomanů v ČR týče – je jich oficiálně nahlášeno 40 – 45 000, ale plk. Komorous jejich počet odhaduje na desetinásobek. U shora uvedeného čísla se jedná pouze o ty, co se hlásí do nejrůznějších nízkoprahových zařízení, sami zoufalí ze své závislosti.
Plk. Komorous nám uvedl jednu velice osvědčenou metodu boje s drogami, která byla zavedena v Paříži. Dle tamního živnostenského zákona mají všichni podnikatelé, co provozují nějaké zábavné podniky (diskotéky, bary …), povinnost se angažovat v protidrogových aktivitách. Pokud tak nečiní a francouzská policie je třikrát marně vyzve k nápravě, na měsíc se jejich podnik uzavře. To si pak „páni podnikatelé“ sakra rozmyslí, zda se jim vyplatí angažovat se v aktivitách, či přijít o tučný měsíční výdělek z provozu podniku.
Plk. Komorous je toho názoru, že v drogách byznys není jen v klasických kriminálních aktivitách, ale podobně jako u obchodu se zbraněmi (např. udělování licencí), někteří lidé prosazují „pseudohumanismus“ v oblasti drog, protože je tento problém živí. Rozhodně přetáhnutý liberalismus a „pseudohumanismus“ není na místě, je „cestou do pekel“. On sám již 18 let navrhuje daňové zvýhodnění pro podniky, které by zaměstnaly bývalé „toxiky“ (uživatele drog – pozn. autora) v rámci resocializačních programů. Ti jsou ze své situace zoufalí, nikdo je nechce zaměstnat, radši kradou a nechají se zavřít do vězení. Ničí nejen sebe, ale i své rodiny a děti.
K problematice nynější rozšířenosti hydroponních pěstíren marihuany – např. současný ředitel NPC, plk. Frydrych, zaslal lidem, kteří pronajímají své domy, aby si dávali pozor na to, komu je pronajímají. Ať se nespokojí s tím, že dostanou dopředu na ruku 35 000 Kč, protože až se vrátí po roce do svého domu, zbudou jim oči pro pláč – budou doplácet obrovské dluhy na elektrice (pokud ji nebudou mít rovnou odpojenou), vrátí se do plesnivého promočeného domu. Rozhodně by se měla zlepšit imigrační politika – to však řeší jen 1. generaci Vietnamců, kteří se rozhodnou, že zde budou žít. Ostatní, kteří jsou již potomky této 1. generace (žijící zde již spoustu let), mají již české občanství, tady imigrační politika nic nespraví.