Byla právě Květná neděle, poslední neděle před Velikonocemi. Mé chuťové pohárky se těšily na vybrané skvostné krmě. A tak jsem dala přednost před tradičním pojídáním čerstvě utržených kočiček – nikoliv zaříznutých! – pochoutkám staročeským, které nabízí stylová staročeská restaurace v Myslíkově ulici.
K dalším velikonočním tradicím patří i polévání vodou o Velikonočním pondělí. Tedy kromě šlehání pomlázkou. Vše si žádá trénink, a asi proto mne starostlivý osud už týden před Velikonocemi, právě na tomto mensovním brunchi, navedl přímo do cesty převrhnuté minerálce. Že to byl pouhý čtvrtlitr a navíc bez bublinek? Měla jsem pocit, že se právě otevřel gejzír! Pohotový číšník fofrem utřel mou židli plnou vody a snaživě se (k mé hrůze) chtěl vrhnout i na má stehna a klín, vše promočené až na kůži. Leč nepodařilo se mu to, byla jsem rychlejší, hadr jsem mu vyrvala. Dílo zkázy už bylo ale stejně dokonáno.
A tak jsem ve vodou nasáklém oblečení, které by se možná dalo přirovnat k Priessnitzovým léčivým obkladům (ovšem bez těch léčivých účinků), seděla na tvrdém sedadle těžké dubové židle. Trochu užasle jsem pokukovala po stěnách pomalovaných hýřivě barevnými obrázky s realisticky lascivní tematikou plnou nahých ňader a kyprých pozadí, nestydatě vykukujících z krojů. Že bych byla puritán a nedokázala tuhle krásu patřičně ocenit? Přitom jsem se snažila vybrat z jídelního lístku něco skutečně staročeského. Mensani kolem mne si objednávali svíčkovou a vepřovou panenku a bramboračku ve vydlabaném bochníku chleba a já stále nenacházela nic, co by mne okouzlilo. Tedy až na lívanečky s borůvkami, na ty jsem skutečně dostala chuť. Představovala jsem si, jak ty tmavomodré kuličky sbírám do hliněného džbánku na prosluněné pasece uprostřed hlubokého lesa, obklopena jen vůní jehličí, trávy a rozkvetlých bylinek, cvrkotem cvrčků a bzukotem hmyzu… Z mého snění mne vytrhl šéfredaktor Tomáš, který galantně čekal nad svou svíčkovou (a nebyl sám), až začnu jíst já. Kavalíři nevymřeli, tedy určitě ne v Mense! Jenže mé lívanečky s borůvkami ještě nedorazily. Kdybych kolegům neřekla: „Nečekejte na mě, klidně jezte,“ snad by si ze samé ohleduplnosti nechali svá jídla úplně vystydnout!
Kdyby mi ty vysněné lívanečky vůbec nepřinesli, byla bych na tom určitě lépe. Zůstaly by mi aspoň krásné iluze. V životě jsem totiž nejedla něco tak gumového a houževnatě tvrdého. Netušila jsem, že se něco takového dá vůbec vytvořit. Pojem „staročeský“ zřejmě místní kuchař pochopil poněkud jinak než my. Možná je to bývalý archeolog zabývající se vykopávkami z dob Anežky České. U těch se samozřejmě předpokládá, že nejsou poživatelné. Podobnou zkušenost jsem ale neměla jen já. Zprava jsem zaslechla: „Taky jste měli ty karlovarské knedlíky tak tvrdé?“ a následovalo několik souhlasných nespokojených zabručení. Holt není vždycky posvícení.
Ale stejně to stálo za to. Setkání s lidmi z Mensy, s těmi vyhraněnými osobnostmi, z nichž každá je neopakovatelným
originálem, má obdivuhodný charakter a těžko popsatelnou záři a sílu, patří k nezapomenutelným zážitkům. Díky!
Poznámka Tomáše Kubeše: Chuť jsme si spravili ve čtvrtek 13. května v sardinské restauraci Ichnusa, kde násšestichodové degustační menu vedlo od křehké zeleniny a jemných plodů moře až k výraznému králíkovi na víně a olivách. Myslím si, že tomuto posezení nebylo co vytknout. Krásnou restauraci i ochotného kuchaře jsme měli jen pro sebe. Na další setkání se můžete těšit začátkem června kolem valné hromady, máme vyhlídnutou vyhlášenou restauraci Na Kopci. Sledujte http://gurman.mensa.cz/ a přihlaste se na intranetu k odebírání zpráv z konference SIGurmánu.