„Kdybych si vzala dolar, libru nebo v kontextu dnešních ekonomických trendů raději euro pokaždé, když mě všichni ti dobromyslní lidé zrazovali od obav o mého syna, kterému je dnes 23 let, který se díky tomu, že je bystrý, bude mít bezpochyby vždy dobře, byla bych teď skutečně bohatá. Ale tak jako já nejsem bohatá, ani můj syn se nemá příliš dobře“ říká Anne Favier-Townsendová, členka Mensy, přednášející Hertfordshirské univerzity a členka vysokoškolské akademie, kterou zkušenost vlastního syna, jenž přes své kvality rezignoval na formální vzdělávací proces, přiměla zamyslet se nad tím, proč někteří přirozeně inteligentní a nadaní lidé s vysokým potenciálem nedosahují vzdělání, které se jeví vzhledem k těmto jejich kvalitám jako adekvátní. Obrátila se tedy s touto otázkou na ostatní členy Mensy, kteří se domnívají, že si v průběhu svých studií nevedli tak dobře, jak možná mohli. Výzkumem, který je předmětem její disertační práce, upozorňuje Anne Favier-Townsendová na některé zajímavé skutečnosti.
U majoritní většiny respondentů je patrný skutečně vysoký cenzus gramotnosti. Respondenty můžeme rozdělit zhruba do tří kategorií, přičemž někteří jedinci spadají současně do dvou z nich. V rámci první kategorie byli identifikováni jedinci, jejichž inteligenční potenciál nebyl doma ani ve škole odhalen, nedostalo se jim dostatečné podpory, povzbuzení ani rad ze strany učitelů a rodičů, tudíž studia brzy zanechali. Druhou skupinu tvoří ti, jejichž zázemí, výchova či zdravotní stav pro ně představovaly překážku bránící jim ve studiu či emočním vývoji. Poslední, třetí kategorie, zahrnuje ty, jejichž vysoká inteligence byla sice identifikována a vzata v potaz, nicméně daný potenciál nebyl dále ekvivalentně rozvíjen. Znuděni učební osnovou shledávali vše snadným a bezproblémovým, ztratili veškerou motivaci, nikdy si neosvojili studijní dovednosti ani nedokázali rozvinout pracovní strategie a nic se nezměnilo, třebaže se práce stala náročnější. Mnoho z posledně jmenovaných si vedlo poměrně dobře do věku 11 – 14 let a s neúspěchem se začali shledávat až nějaký čas poté.
Navzdory bohaté literatuře zabývající se příčinami a projevy neúspěchu dětí s vysokým IQ nedokáže velká část respondentů porozumět svému vlastnímu neúspěchu a viní sama sebe. Nejčastěji zmiňovaným důvodem neúspěchu je pak lenost, téměř jako by tato vlastnost byla spíše genetickým rysem nežli způsobem reakce na prožitky dlouhé chvíle.
U některých respondentů se projevily vývojové poruchy jako například dyslexie nebo dyspraxie, přičemž tyto poruchy u nich nebyly diagnostikovány ještě dlouho poté, co opustili školu, což mohlo být způsobeno tím, že tyto poruchy byly maskovány jejich vysokým inteligenčním kvocientem, nebo naopak diagnostikovány byly, čímž ale vysoké IQ daných jedinců bylo zastřeno touto skutečností.
Mnozí respondenti cítí, že jim nebylo poskytnuto žádné, případně pouze velmi chabé kariérní poradenství. Převážná část z nich se domnívá, že jejich akademický neúspěch měl významným způsobem negativní dopad na jejich život. Zhruba třetina respondentů chová značnou nedůvěru ke vzdělávacímu systému, přičemž ale další třetina by přijala příležitost stát se pedagogem (možná právě za účelem zdokonalení systému „zevnitř“).
Značná část respondentů cítí křivdu, že zatímco za účelem uspokojení specifických potřeb dětí z opačného konce spektra je vynakládáno značné finanční krytí, specifické potřeby dětí s vysokým IQ zůstávají ignorovány. Anne Favier-Townsendová sama připouští, že zůstává poněkud nepřesvědčena „programy pro nadané“, které jsou v poslední době uváděny do škol, jelikož sama cítí, že tyto programy ne vždy dokážou úspěšně identifikovat inteligentní, avšak neúspěšné jedince a současně ne vždy jsou schopny rozlišit jedince z horních 15 % od těch z horních 2 % v rámci skóre inteligenčního kvocientu.
Složení Mensa testu mělo v mnohých případech velmi pozitivní vliv na sebedůvěru a sebeúctu dotázaných mensanů. Někteří tento fakt dokonce považují za určitý předěl v jejich životě.
Ti jedinci, kteří dokázali zvrátit svůj akademický neúspěch a vrátili se zpět, cítí, že promrhali mnoho let svého života. Na druhou stranu jsou zde tací, kteří cítí, že díky svým životním zkušenostem a brzkému odchodu z akademické půdy jsou tím, čím dnes jsou, za což jsou rádi a jsou hrdi na to, čeho doposud dosáhli.
Předložené informace jsou zatím pouze průběžné závěry získané při sběru informací, protože rigorózní analýza získaných dat teprve probíhá.
Z originálu How we slipped through the net, Anne Favier-Townsend; Mensa Magazine (Mensa UK), listopad 2009, strana 34; přeložila a upravila Alena Oudová.