Jakožto velmi spokojený účastník posledního celostátního setkání Mensy cítím určitou povinnost se alespoň krátce zmínit o jeho průběhu. Je to obtížnější, než by se na první pohled zdálo. Nechci totiž hýřit superlativy, které (jakkoli upřímné) budí nedůvěru samy o sobě, natož od člověka, jemuž se, z ne úplně jasných příčin, výrazně dařilo v soutěžích.
Na druhé straně najít nedostatky (aniž bych posílil svou pověst hnidopicha) je také nesnadné. Zkusím se omezit na zajímavá fakta, která se mi i po týdnu neztratila z paměti a každý nechť zhodnotí, jak si toto setkání stojí ve srovnání s předešlými.
Oblast severně od Plzně je pověstná nadprůměrnými srážkami, ale nám se to projevilo jen nápadně svěží zelení pozdně jarní přírody. Počasí bylo jak na objednávku. Hlavní téma soutěží družstev bylo pirátství – nás, co jsme se „zodpovědně“ připravovali na výlet do doby Kryštofa Haranta, to trochu zaskočilo. Ale soutěže byly nápadité a pozoruhodně kombinovaly schopnosti fyzické
a duševní. Zaujala mne zejména „Cesta do Říma“, což bylo vlastně hledání cesty v neznámém grafu. Ovšem hráči, představující lodě pádící od přístavu na jednom konci areálu k jinému na druhém konci, si zaběhali opravdu slušně. Rovněž celodenní výprava za pokladem byla protkána úkoly nejen na bázi šifrovaných vzkazů. Ale šifry byly to hlavní, čeho jsme si užili dosyta. Nemohu nezmínit ty, které „zcela jasně“ ukazovaly k řešení přes klávesnici mobilu a přece byly jiné. Škoda, že obtížnost některých úloh byla zvýšena i chybkami ve výsledném textu. Zlatým hřebem večera bylo vystoupení jednotlivých pirátských posádek s přednesem vlastní hymny (či bojové písně), která musela obsahovat několik klíčových slov. Tato v podstatě umělecká soutěž překvapila kvalitními výsledky a dala zapomenout na drobný nelad u pantomimických kreací. Ty trpěly obvyklým neduhem těch soutěží, kdy oči organizátorů rozhodují, které družstvo se přihlásilo jako první.
Na závěr nesmím zapomenout na doprovodné nesoutěžní akce, a to prohlídku Konstantinových Lázní (s ochutnávkou sirného Prusíkova pramene), exkurzi do pivovaru Chodovar s obědem v jeskynní restauraci a návštěvu Bezdružického zámku s výstavou skleněných plastik (v čele se světovým unikátem – skleněným Betlémem).
Tedy díky plzeňským mensanům jsem si opět potvrdil neplatnost pravidla „zážitek nemusí být kladný, ale musí být silný“ pro mensovní setkání – budu na něj vzpomínat, a přitom jen v dobrém.