Domů Tvorba mensanů Setkání s dědou Bohoušem

Setkání s dědou Bohoušem

Od Redakce

Zdědili jsme vedle blázince malý domek se zahradou. V poměru s průměrnou súdánskou rodinou se máme výborně. Naše rodina – já Jan Mareš (29), manželka Hana (27), dvě dcery Evička (6) a Lucka (8) – prostě naše rodina na sebe zbytečně neupozorňuje. Alespoň pokud vím.

* * *

Sobotní večer. Obě dcerky už dostaly pusu na dobrou noc a manželka usíná u televize při první reklamě. Nesu si kafe a knížku za barák do zahrady. Těším se na pohodu. Dojdu ke své lavičce a za stolkem sedí nějaký dědek.

„Dobrý den. Přejete si?“ začal jsem opatrně.

„Zajímavá otázka. Bude těžké na ni odpovědět aby jsi tomu porozuměl. Já jsem totiž Bůh.“

„Těší mě, Honza Mareš,“ a ohlížím se, čím bych ho praštil, kdyby byl nebezpečný.

„Nejsem nebezpečný, ale rozumím ti, měl jsi jiný program. Dcery opusinkoval, manželku uložil k televizi a teď chceš mít klídek.“

Děda mě začal zajímat. „Dáte si taky kafe?“

„Ne, děkuju, doktor mi ho zakázal.“

„Podívejte, jestli jste Bůh, tak jste pěknej šprýmař. Jestli ne, tak taky.“

„Ty mně nevěříš a děláš dobře. Slepá víra už pozabíjela lidí…“

„Od vás bych tyhle úvahy nečekal.“

Dědek si hraje na Boha. Neměli jsme se stěhovat tak blízko blázince. Je ale dost možný, že mě tam jednou také ubytují.

Vystydlo mi kafe.

„Vystydla ti káva, Honzíku.“

„Poslyšte, jak to máte zařízený s Boží spravedlností?“ Vyzkouším si ho.

Dědek si promnul bradu. „Hodně lidí si myslí, že když budou teď chudí a hodní, po smrti se budou mít dobře – narozdíl od bohatýho zločince. Jenže tak jednoduchý to zase není. V čem vidíš Boží spravedlnost ty, Honzíku? Chceš se mít dobře? Rodina? Všichni?“

„Nezlobil bych se.“

„Mám toho moc,“ drbe se za uchem děda.

„Dobře, ale pochopte, že člověka zajímají hlavně lidský záležitosti. V novinách jsou samé hrůzy… Jdeme jako civilizace vůbec správným směrem?“

„Jdete blbě.“

Nastala chvíle ticha. Koukám na dědu. Ošívá se, asi hledá slova, aby mě to moc nesebralo.

„Přirozeně vás sleduju. Sumer, Egypt, Čínu, Byzantskou říši… ale pořád jedete v rovnici otrokář – otrok… s různýma obměnama. Obdivujete pyramidy, ale u otroků, kteří je museli stavět, jsem to nadšení postrádal. Pletete si vývoj s pachtěním. Dnes máte takovou technologii, že jste sami sobě daleko nebezpečnější než dřív.“

„Co byste radil?“

„Pro začátek by stačilo, kdyby jsi mně přeci jen udělal to kafe,“ usmívá se děda.

Než jsem se vrátil, děda byl pryč.

„Vypijte si to třeba studený!“ volám do tmy a nechávám kafe na stole.

* * *

Před spaním mě napadaly šílený myšlenky. Dědek bude mít v ústavu vycházky a mám ho na zahradě znova. Ale jestli je blázen, tak zas úplně blbej není. No jo, ale mám děti a aby se mně tu procházeli magoři…

Pak mě napadaly ještě šílenější myšlenky – že bych dědu opět rád viděl. Trochu mně připomíná tátu, dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Celý život ležel v knihách, zbyla mi po něm spousta poznámek, výstřižků. Nikdy jsme ale o vážných věcech nemluvili. Nebo si to nepamatuju. Snažil se všechno otočit v žert, a když to nešlo, tak radši mlčel.

Zítra je neděle, blázinec má vycházky. Jestli dědek přijde, naleju mu něco ostřejšího.

* * *

Dnes je slušné vedro. Předstírám činnost na zahradě. Dcery Evička a Lucka se kolem motají. Vzduchem proletí medvídek, protože je „kosmonaut“. A hele, dědek se šourá kolem našeho plotu. Mám ho pozvat dál? Vždyť ani nevím, jak ho oslovit. Pane Bože? Pane bože! To je situace…

„Dobrý den. Nedáte si mešní víno?“ Zkusil jsem to bez oslovení, abych nevyděsil děti.

„Dík, Honzo, dal bych si Vavřince.“

Tak on nejenže nezapomněl moje jméno, ale já ve sklepě nic jiného než dvě lahve vavřineckého nemám. Dědek se mezitím přišoural na „své“ místo a děti zpozorněly.

„Ten medvěd je Gagarin nebo Těreškovová, Evičko?“ rozptýlil děda ticho.

„Armstrong,“ špitla dceruška a sedla si dědovi na klín.

To to pěkně začíná, říkám si v duchu. Jak ho sakra budeme oslovovat?

„Dědo,“ volá Lucka na neznámého, „jak se jmenujete?“

„Klidně mi, děvenko, říkej dědo.“

„Ale nám jeden děda umřel,“ povídá Evička.

„Já jsem děda vás všech.“

Ježíšmarjá, doufám, že děda ušetří alespoň moje holky.

Manželka zaslechla slovo vavřinec a nese občerstvení a slané tyčky. Jak je sní, není Bůh, pomyslím si. Vzal si dvě najednou. Hanka odběhla zamíchat s obědem; děti jdou broukama krmit medvěda.

Než jsem se stačil dědy zeptat, sám povídá: „Před paní mi říkej Bohouši, ať nejsou mrzutosti.“

„Pane Bohouš, rád bych navázal na včerejšek…“

„Myslíš to studený kafe.“

„Ne, myslím, jestli podle vás lidi civilizaci přežijí, nebo jestli nás civilizace zabije.“

„No… lidi jsou dost nedokonalí.“

„Jenže kdybych přijal myšlenku, že jste Bůh,“ nechal jsem se unést vavřineckým, „co vám brání nás geneticky vylepšit?“

„Nezlob se, ale proč bych měl geneticky pomáhat zrovna vám a ne jinému druhu? Odolnějšímu?“

Chvíli jsem měl chuť holkám zakázat dědovi říkat dědo.

„Umíš zklidnit mysl?“ zeptal se.

Oběd je asi dostatečně zamíchaný, protože si k nám přisedla manželka.

„Nezlobte se, že jsem vás tak trochu poslouchala. Jak mám třeba já zklidnit mysl, když jsem celej den rozlítaná? Dělám do odpoledne pro zaměstnavatele, potom běhám kolem rodiny a v noci otravuje manžel.“

„Musíte si najít chvíli jen pro sebe, paní Marešová. Krást se nemá, ale když to jinak nepůjde, tak si tu chvilku budete MUSET ukrást. Teď jde o to, co s ní uděláte. Jestli se kouknete v televizi na zprávy, abyste se víc rozčílila, nebo si budete číst něco slabomyslného, aby vám utekl čas, pak Pán Bůh s vámi.“

„Co byste radil?“ chytla se Hanka.

Mám pocit, že se nám pálí oběd.

„Zklidněte mysl. Hodně lidí si myslí, že takhle vypadá lenošení. Výsledek je ale přesný opak. Probudíte kladnou energii a pak se dá udělat spousta UŽITEČNÉ práce. Zlepší se i vaše komunikace s okolím. Třeba s Honzou,“ culí se děda.

„Já jdu pro druhou láhev,“ povídám.

„A já jdu vyhodit spálenej oběd,“ zvedla se manželka k odchodu.

Než jsem se vrátil, dědek byl pryč.

„Děda povídal, že už musí domů,“ volá Lucka zavěšená na suché větvi.

Doufám že mi ji Bůh Bohouš ochrání.

* * *

Deset dnů se dědek neukázal. Za tu dobu jsme se s Hankou stačili párkrát pohádat a naštěstí zase udobřit. Nic vážného.

Dědu jsme potkali ve městě. Seděl v zahradní restauraci, do které jsme šli s holkama na zmrzlinový pohár. Rukou nám pokynul ať si přisedneme. Před sebou měl kávu.

„Zdravíčko,“ mám radost že ho vidím. „Říkal jste, že vám doktor kávu zakázal.“

„Ten doktor umřel. Už k němu nemám tu důvěru…“

Holky našly skluzavku. Objednal jsem a Hana začala dědu oťukávat:

„Pane Bohouš, to vaše povídání o zklidňování mysli, přiznám se, na mě zapůsobilo. Ale jen tak na dva dny. Pak mě Honza naštval a bylo to v háji.“

„Vy máte, paní Marešová, ráda květiny, že ano. Když je nezalijete, tak vám uschnou. To samé se stane s pozitivním pocitem. Ten se musí nejen zalévat, ale i přihnojovat. Receptů jak se to dělá je dost, ale bez osobní motivace to nepůjde. Tyhle věci se vnutit nedají.“

Lucka sedí na Evičce, a ta sjíždí bříškem po skluzavce. Děda je zpozoroval.

„Moc se na mne spoléháš, Honzo.“

Pochopil jsem a letím pod skluzavku zachraňovat. Zkusím místo facky domluvu. Hanka zatím s dědou rozmlouvá, rozhazuje rukama. Asi si na mě stěžuje. Radši je chvíli nechám. Pozoruji dědu, jak se na manželku dívá klidnýma očima. Hana má určitě pocit, že ji Bohouš chápe. Divný. Hučí do něj – já ji nepoznávám…

Přinesli zmrzlinové poháry a tak se k nim vetřu.

„S vesmírem a velkým třeskem je to podle mne trochu jinak, paní Marešová.“

Ježíši… manželka se stará o velký třesk!

„Vesmír dýchá jako vy, je to živý organismus,“ poučuje děda. „Nádech – výdech. Smršťování – velký třesk – rozpínání a zase nádech. Nebuďte překvapená z toho, že před nádechem bude ve vesmíru roztroušeno jen pár fotonů, elektronů a neutrin. Kdo si počká, ten se dočká. Stačíte mne sledovat?“

„Já ne,“ přiznala se Hanka.

„Já jo,“ hlásím hrdě, „ale skoro nic nechápu.“

Děda na nás nebral zřetel a pokračoval: „Všechno a všichni jsme těmi nedělitelnými částicemi propojeni. Propojeni prahmotou, chápete?“

Odpovědi se nedočkal.

„Život je i tam, kde byste to nečekali,“ dědek přidává na důrazu. „Tahle zmrzlina před námi, vy, já, strom, plazma v jiném vesmíru… prostě všechno ŽIJE. Vy chápete jenom ve čtyřech rozměrech, tak se to špatně vysvětluje.“

Podívali jsme se s Hanou na sebe. Ten dědek je vážně cvok. Když bude nejhůř, praštím ho popelníkem.

Zeptám se nesměle: „Kdo s těma částicema hejbe? Bůh?“

„Správná otázka. Ano Bůh. To znamená – já, vy, tahle zmrzlina, strom, plazma v jiném vesmíru, a tak dál. My všichni a všechno, to celé dohromady, je Bůh. Anebo Absolutno, Nejvyšší forma inteligence – jak je libo.“

„Abysme si rozuměli, pane Bohouš. Tak vy jste zrovna takovej Bůh jako já?“ koukám jako tele.

„Ano, přiženil jsem se minulý týden k paní Mráčkový. K vaší sousedce.“

Sundávám ruku z popelníku. „Proč jste se mi proboha představil jako Bůh?!“

„Cože?“ zbystřila manželka.

„To nic, paní Marešová, my jsme tady s Honzou trochu zaháněli nudu.“

Evička mi převrátila zmrzlinový pohár do klína. Asi už půjdeme domů.

Autor: Vlasta Moravec

Zanechat komentář

− 3 = 4

Mohlo by se vám líbit