Jak dostat do rytmu člověka, který je přesvědčený, že žádný nemá? S facilitátorem Adamem a s Eliškou, která mu pomáhá s organizací skupinových bubnování, jsme si povídali o tom, jak je možné řídit skupinu beze slov, co může společné hraní přinést pracovnímu týmu nebo proč je někdy těžší sehrát pět lidí než padesát.
Co je na společném bubnování vlastně zajímavé? Proč by si člověk měl jít zabubnovat?
Adam: Myslím si, že dneska jsme hodně odříznutí od reálného fyzického světa. Sedíme u počítače, nakupujeme přes počítač, pracujeme přes počítač. Fyzický kontakt je hodně oslabený. U bubnů se ale tělo hýbe – lidi mlátí rukama do bubnů, můžou tančit, nekoukají do monitoru, neřeší myšlenkami nějaký úkol. Dělají něco, co je víc spojené s tělem, intuicí, ostatními lidmi a skupinou.
Hudba je silný nástroj sama o sobě – ale když ji neposloucháte jen pasivně, a sami ji vytváříte, je to úplně jiná úroveň.
Eliška: Za mě je to takový návrat ke kořenům. I návrat dovnitř sebe. Adam bubnování vede tak, abychom se všichni sehráli, aby všichni spolupracovali, a to nám dneska hrozně chybí. Hodně lidí pracuje samo doma nebo hodně individuálně a ta souhra a naladění se na další lidi je hrozně příjemný pocit. Stejně jako zjistit, že to, co dělám, zní dobře.
Jak takové facilitované bubnování vypadá? Když to není výuka konkrétní skladby, co tam vlastně lidi dělají a co děláš ty?
Adam: Za mě je smyslem facilitování najít co nejjednodušší cestu, jak co nejefektivněji dosáhnout výsledku. A mým cílem je dosáhnout chvíle, kdy se z jednotlivců stane skupina, společně v přítomném okamžiku něco vytváří a každý do toho dá to nejlepší, co má. Mám přitom zkušenost, že čím míň slov, tím líp. Dokud mluvíme, tak nebubnujeme. Navíc když mluvím, tak to obvykle lidi nutí zbytečně moc přemýšlet – co jsem tím přesně myslel, jestli to dělají správně… Komunikace tedy probíhá převážně neverbálně, když na to přijde, můžu celé bubnování udělat bez jediného slova. Signály si skupina osvojí rovnou během bubnování, aniž bych je cíleně školil, a během pár minut už se dokážou ztišit, zesílit, přestat hrát, znovu se připojit… Někdy nechám chvíli hrát jen část kruhu, někdy třeba jen perkuse, jindy jen basové bubny… Stejně tak když někde něco drhne, není většinou potřeba nikomu adresně říkat, že hraje špatně – stačí chvíli nechat hrát jen část, a když se pak zbytek připojí zpátky, má se už o co opřít.
Nejlepší okamžik je, když pak vidím, že lidi už nekoukají na mě, nečekají na signál, ale sami slyší, co se děje, a do toho přidávají sami za sebe – to je ono, tam se chceme dostat.
A co když někdo přijde s tím, že rytmus nemá, nebo se bojí chyby?
Eliška: To je úplně běžné, hlavně na objednaných akcích, kde je velká směs lidí. Ne každý se chce v tu chvíli zapojit, jsou tam lidi, kteří mají pocit, že nemají rytmus… A v tom je skvělý Adam, že dokáže z každého vytáhnout to, co mu jde. Ne každý musí bubnovat. Někdo dostane chrastítko, někdo rolničky. A strašně často jsou pak účastníci překvapení, že to dokázali a že to znělo dobře.
Adam: Já rád říkám, že chyby neexistují, existují jen okamžiky učení. Pracuji vždycky s tím, co mi konkrétní skupina dá, každá má svoji dynamiku a svoji rychlost. Ti lidé často bubnují úplně poprvé – není cílem, aby bubnovali dokonale, ale hlavně aby byli v tu chvíli přítomní a aby se soustředili. Myslím, že je přitom důležité, aby cítili, že to mám pevně v rukou a vím, co dělám, pak je pro ně snazší do toho opravdu jít.
Může jedna nebo dvě hodiny bubnování opravdu něco udělat s týmem, kterému spolupráce normálně moc nejde?
Adam: Neexistuje žádný program, který by po úplně první zkušenosti udělal nějakou výraznou změnu. Nicméně ten samotný prožitek může lidem dát první vhled, že spolupráce je možná – přestože mají v práci spory nebo jim to úplně nejde, jak by mohlo.
Když se zaměří na úplně jinou činnost a odstraní se slova a témata, která obvykle řeší, odpadne tím to, co jim normálně v komunikaci překáží. Najednou všichni pracují na jedné věci – společném rytmu a souhře. Dostanou první prožitek toho, jaké to je úspěšně spolupracovat. A když ten prožitek mají, tak už vědomě i podvědomě vědí, k čemu se můžou přiblížit. To se pak dá aplikovat na realitu v práci a třeba to i dál rozvíjet koučinkem, ale to už je nadstavba.
Ideální stav je, když daná skupina bubnuje opakovaně, pak se dá pozorovat nějaký posun. Tohle bych chtěl dělat víc třeba se sportovními týmy. Intuitivní spolupráce v bubnování se totiž může přenášet do intuitivního napojení hráčů mezi sebou. U firemního kolektivu se to promítne do komunikace. A místo soupeření a soutěživosti se pěstuje spolupráce.
Eliška: Teambuildingy můžou být hodně různé – podle konkrétního zadání. Někde chtějí jít víc do hloubky a víc pracovat s kolektivem, jinde naopak chtějí lehčí zábavnou variantu, při které se lidi hlavně pobaví a odreagují. A obojí je v pořádku.
Adame, jak ses k facilitaci vlastně dostal?
Adam: Myslím, že jsem se pro to narodil – spojuje se v tom jak to, co umím, tak to, co mě naplňuje. K bubnování jsem se dostal nejdřív jako asistent člověka, který podobná bubnování vedl, a postupně jsem se stal lektorem. Ta firma se po čase rozpadla, ale já jsem hledal kořeny přístupu, který jsme používali, a zjistil jsem, že jsme doteď pracovali jen s malou částí toho, co daný systém nabízí, a ponořil jsem se do toho hlouběji.
Můj učitel je Arthur Hull. Je to už starý pán z Kalifornie, který jako mladý strašně rád bubnoval. Jenže mezi profesionálními muzikanty mu vadilo, kolik je tam pravidel – a mezi volně bubnujícími hippies zase to, že často sice začalo vznikat něco krásného, ale někdo to rozbil tím, že si jel svou bez ohledu na zbytek. Tak hledal způsob, jak ty dva světy spojit. Za vytvoření tohohle konceptu k němu mám obrovskou úctu. Za desítky let kolem toho vznikla celá filozofie a celosvětová síť facilitátorů – Village Music Circles.
Absolvoval jsem několik nezávislých školení, mám certifikáty z kurzů a mentorských programů a prostřednictvím svého projektu Adamovy bubny se to snažím rozvíjet tady v Čechách.
Říkal jsi, že na facilitaci je malá skupina paradoxně náročnější než velká. Proč?
Adam: Standardní způsob facilitace, který jsem se učil, funguje dobře od nějakých dvaceti lidí výš. Tam můžu chodit doprostřed kruhu a vést to hodně pantomimou, rukama a tělem. Dělat ale na pět lidí to samé jako na padesát je jako vzít si megafon a křičet lidem do obličeje. Takže u malé skupiny jsem si musel najít vlastní způsob.
Také když na chvíli vypadne jeden z padesáti lidí, nepoznáte to – zato ve skupině pěti lidí je každá změna hned strašně slyšet a každý jednotlivý nápad nebo problém se projeví. Zároveň se ale dá jít mnohem víc do hloubky. Rozsah mám přitom od nějakých pěti lidí do skoro neomezeného počtu – už jsem dělal i skupinu 881 lidí.
Ve školách a školkách pracujete s hodně různými dětmi. Jak se liší malé děti a puberťáci? A nevadí některým dětem hluk?
Eliška: Ve školce je to rozhodně větší humbuk. Když děti vidí bubny, tak se do toho prostě vrhnou. I tam se to ale po chvíli dokáže sehrát, jen je to trochu jiný princip. Adam na to jde víc přes hry, k bubnům se přidávají perkuse i zpívání. Děti jsou skvělé v tom, že se ještě zpívat nebojí. Když dospělákům řekneš „teď si něco zazpíváme“, tak zblednou. Děti prostě začnou. Jasně, kolem třinácti už přichází stud a takové to „ježiš, to je trapný“. Ale hodně záleží na kolektivu. Třeba jsme dělali bubnování na jedné waldorfské střední škole a tam jsme na trapnost skoro nenarazili. Ten kolektiv byl zvyklý se projevovat a sdílet.
Pro děti, které jsou citlivější na zvuk, už vozíme i tlumicí sluchátka, protože někdy chtějí být součástí, ale je toho na ně moc. Někdy pomůže i zapojit je o něco později, protože začátek, než tam Adam vstoupí a sehraje to, bývá nejchaotičtější – děti vidí bubny a mlátí do toho hlava nehlava. Pro citlivější dítě je tak někdy lepší tuhle chvíli vynechat.
Adam: Moje srdcová záležitost jsou děti, které jsou nějakým způsobem jiné nebo mají handicap. Hodně jsem bubnoval třeba s autisty. Takové děti přitom většinou nevidím jako náročné – beru to tak, že když má někdo někde ubráno, tak má někde jinde přidáno. A já se vždycky snažím najít to, kde má přidáno, a zvolit cestu, která mu sedne.
Co lidi na bubnování nejčastěji překvapí – ať už ve firmách, na veřejných bubnováních nebo jinde?
Adam: V první řadě to, že jdou bubnovat. „My jsme čekali školení.“ „Jé, bubny.“ „My budeme bubnovat? Jako fakt?“ Takové reakce slýchám často. A pak: „No tak to jsem teda zvědavej.“ A pak jsou většinou překvapení z toho, co dokázali společně vytvořit. Často je překvapí i síla prožitku, obzvlášť u zvukové masáže. Člověk si lehne doprostřed a hraje pro něj deset, dvacet nebo několik desítek lidí. Je to úplně jiná intenzita. Ale hloubka toho prožitku je vždycky taková, jakou si kdo dovolí. Je úplně normální, že člověk zůstává v hlavě a nepustí ho to. Ta cesta může být u každého různě dlouhá.
Eliška: Na veřejné bubnování jde člověk většinou už s tím, že ho to zajímá. Někdo se chce ponořit víc do sebe, někdo jde za zvukem bubnů, někdo to bere jako psychohygienu. Celkově ten nástroj lidi láká – je to prostě takové kmenové, pudové. Člověk do toho bouchá a jde to. A nejvíc překvapivé je to právě pro ty, kdo nepřišli cíleně. Pamatuji si jedno bubnování se seniory. Vysvětlovali jsme princip zvukové masáže a vedle mě si paní šeptaly: „Tak tam si teda v žádném případě lehat nepůjdu.“ Pak šli první lidi – a najednou se už zapojovali všichni. Někdy se člověk zkrátka jen potřebuje nejdřív podívat, že je to v pohodě, naladit se a dovolit si jít do něčeho nového.
Adame, kdybys měl to, co děláš, shrnout jedinou větou, jaká by to byla?
Adam: Možná vám to dá, co hledáte.