O nadání se často mluví jako o výhodě, která člověku otevírá dveře. Může však přinášet také pocit odlišnosti, silnější prožívání nebo tlak na to, aby člověk své schopnosti neustále potvrzoval. Zvlášť citlivě se tyto otázky objevují v dospívání a mladé dospělosti, kdy člověk hledá sám sebe a zároveň potřebuje někam patřit. Právě tomuto období se ve své nové knize věnuje Monika Stehlíková. V rozhovoru jsme se jí ptali na to, co nadaní mladí lidé potřebují, aby se svým nadáním nejen něco dokázali, ale především aby se jim s ním dobře žilo.
Vaše nová kniha se jmenuje Osobní kniha nadání a její podtitul zní O duševním zdraví pro nadané dospívající a mladé dospělé. Proč jste se rozhodla věnovat právě této skupině a právě tématu duševního zdraví?
Hlavních důvodů bylo několik. Věk dospívání a mladé dospělosti přirozeně doplňuje mé předchozí knihy – první byla věnována dospělým a druhá dětem. Třetí kniha se tak logicky zaměřila na období mezi nimi.
Mnohem silnějším impulzem však byla nabídka nakladatelství Grada. V současnosti je velkým společenským tématem otázka, proč má tolik mladých lidí psychické potíže. Sama jsem si tuto otázku kladla a chtěla jsem v knize co nejkomplexněji zachytit různé příčiny, které tyto potíže způsobují.
Nechtěla jsem se přitom opírat pouze o jeden psychologický přístup. Snažila jsem se jednotlivé perspektivy propojovat. V knize se proto objevují citace filozofů a záměrně v ní ponechávám i prostor pro spiritualitu – nikoli však ve smyslu současné esoteriky. Vracím se například k tématu ctností, tedy k něčemu, co má své kořeny v minulosti a co může být i dnes funkční.
Vlastně hledám odpověď na otázku, co mladý nadaný člověk potřebuje k tomu, aby se cítil dobře. Nechci tím samozřejmě říct, že každý potřebuje všechno, o čem v knize píšu. Chtěla jsem ale nabídnout širší souvislosti a zároveň jsem tuto třetí knihu chtěla pojmout více esejisticky.
Za posledních deset let jsem se i já sama profesně i osobně posunula. Už nechci stavět svou roli na pozici odbornice, která říká: „Takhle to je a tohle bychom měli dělat.“ To, co potřebuje konkrétní člověk, je individuální a ukazuje se až v kontextu jeho vlastní situace – v tom, kde právě je a co právě prožívá. Neexistují univerzální rady platné pro všechny. A právě na to jsem při psaní knihy myslela.
Na druhou stranu si myslím, že každý si v ní dokáže najít kousek sebe.
Ano. Právě proto jsem ji chtěla pojmout více esejisticky. Čtenář v ní nenajde jen odborné informace, ale také různé otázky, které ho vedou k vlastnímu přemýšlení: Jak to mám já? Co potřebuji? Nad čím bych se měl/a zamyslet? Hledej dál. Je to trochu jiná forma, přesto kniha stále vychází z odborných poznatků.
A v čem je tedy období dospívání a mladé dospělosti specifické u nadaných?
Dospívání a mladá dospělost jsou specifickým obdobím pro každého člověka. U nadaných však bývá řada procesů ještě intenzivnější. Intenzivněji přemýšlejí, intenzivněji prožívají a některé zkušenosti proto mohou subjektivně nabývat závažnějších podob.
V tomto období člověk také mnohem silněji potřebuje sounáležitost s vrstevníky – někam patřit, být součástí určitého kolektivu. Výrazněji se rozvíjí osobnost a hledá se vlastní identita. U nadaných to může být vzhledem k jejich odlišnosti a neuroatypii složitější. Mohou mít větší potíže navazovat kontakty, identifikovat se s vrstevníky nebo hledat osobnosti, se kterými by se mohli ztotožnit. Často také potřebují jiné vzory.
Umět své nadání rozvíjet je jedna věc. Co by měl nadaný člověk dělat sám pro sebe, aby se mu se svým nadáním dobře žilo?
Toho je celá řada. Rozdělila bych to do dvou oblastí. Jednou je rozvoj potenciálu, druhou duševní pohoda a osobnostní stránka člověka.
Dříve jsem tyto dvě oblasti více spojovala. Pod nadáním jsem vnímala nejen určitý potenciál, ale také citlivost, vnímavost a specifičnost psychických funkcí. Společnost se však v posledních letech ubírá trochu jiným směrem a tyto dvě cesty se stále více rozdělují.
Jednou cestou je potenciál. Slovo nadání se dnes často používá téměř jako synonymum pro potenciál – a určitý potenciál má samozřejmě v nějaké podobě každý člověk. Nadání však podle mého názoru není jen potenciál. Souvisí také s určitou neurodivergencí a specifickým způsobem fungování psychiky.
Pokud začneme za nadané označovat všechny lidi pouze na základě jejich potenciálu, může se stát, že se budeme věnovat především jeho rozvoji a psychickou stránku člověka z tohoto obrazu vyčleníme. Pokud o sebe nadaný člověk dlouhodobě nepečuje způsobem, který odpovídá jeho specifickým potřebám, nemusí se cítit dobře. Zejména mladý člověk přitom nemusí vůbec rozumět tomu, co se s ním děje. Problémy se pak mohou postupně nabalovat a vytvořit začarovaný kruh, který může vést až k závažnějším psychickým obtížím.
Potřebujeme tedy obojí. Rozvíjet potenciál je důležité – pokud nadaný člověk svůj potenciál dlouhodobě nemůže realizovat, může tím také trpět. Stejně důležité je ale nezapomínat na péči o sebe. Ta podle mě začíná tím, že člověk poznává, jak funguje, co potřebuje a co by neměl sám v sobě potlačovat.
Nemusí přitom všude chodit a oznamovat: „Jsem nadaný.“ Podstatné je respektovat sám sebe i s vědomím vlastní odlišnosti. Odlišnost nemusí být překážkou ve vztazích s ostatními lidmi. Mnohem větší překážkou může být situace, kdy nadaný člověk začne potlačovat sám sebe a snaží se vytvořit obraz někoho, kým ve skutečnosti není. Právě tehdy mohou začít vztahy selhávat.
Jak tedy o sebe pečovat, abychom své nadání nepromarnili?
Jako první je podle mě důležité si uvědomit, že nadaní lidé mají specifický způsob myšlení. Často u nich převažuje intuitivní a divergentní myšlení.
Nejsou to nutně lidé, kteří pod tlakem podávají nejlepší výkony. Většina lidí, včetně dospívajících na středních školách, pracuje právě tímto způsobem: vytvoří se atmosféra tlaku, stresu a spěchu, člověk se zatne, podá výkon a funguje téměř jako stroj. U nadaných to takto ale nefunguje.
Jejich způsob myšlení často vyžaduje jinou metodu práce a soustředění. Potřebují podnětný klid – prostředí bez zbytečné nervozity, ve kterém je důvěra a pocit bezpečí, ale také dostatek času, aby se jejich myšlení mohlo rozvinout do komplexnosti, složitosti a hloubky.
Potřebují také prostor pro myšlení, které nechce pouze opakovat to, co už je známé, ale chce přijít na něco nového. A na to je potřeba čas, který jim však často není dopřán.
Když je člověk od dětství oceňován především za to, co umí a jakých výsledků dosahuje – což je pro dnešní školství i celou naši epochu typické – může si snadno začít spojovat vlastní hodnotu s podaným výkonem. Jak se tomuto vzorci u nadaných lidí vyhnout? A lze vůbec vnitřně oddělit pocit „jsem schopný a hodnotný člověk“ od neustálého nutkání „musím pořád něco dokazovat, abych vůbec směl existovat“?
To je bezpochyby jedna z nejtěžších životních výzev současnosti. Podstatou lidského bytí je podle mého názoru neustálé překonávání překážek – a to zdaleka nejen v profesní rovině, ale především v té duševní a duchovní. Pro nadaného člověka se toto téma často stává celoživotním úkolem a vnitřním zápasem: najít svou sebehodnotu nikoli v opozici vůči vlastnímu výkonu, ale v tvořivém souladu s ním.
Pokud bychom se opřeli o Carla Gustava Junga, cílem každého z nás je proces individuace – tedy objevení toho, kým skutečně jsme v hloubce své duše. Znamená to odložit společenské masky, které jsme si nasadili, abychom vyhověli nárokům okolí, a vyrůst v autentickou osobnost. U nadaných lidí je tato potřeba ještě naléhavější. Pokud se o to nepokusí a zůstanou uvězněni v diktátu vnějšího úspěchu, začne jejich psychika dříve či později strádat.
Tímto tématem se zabývá i kapitola Nadání jako příležitost pro vznik osobnosti. Co to z vašeho pohledu znamená „stát se osobností“? A je pro nadaného člověka klíčové, aby byl uznáván okolím, nebo spíše to, aby dosáhl vnitřního smíření a spokojenosti se sebou samým?
Znovu si zde pomohu Jungem: „Osobnost je nejvyšším uskutečněním vrozené svéráznosti určité živé bytosti“. Právě to je podstata individuace. Znamená to prokouknout iluzi vlastních sociálních rolí, uvědomit si hluboce zakořeněné mentální vzorce a programy, a skrze toto poznání se stát sám sebou.
Otázka, co je pro nadané důležitější, se dotýká citlivého místa. Způsob, jakým jsou tyto děti od malička vedeny rodinou i institucemi, v drtivé většině z nich pěstuje orientaci na výkon a vnější úspěch. Ostatně, celá naše současná kultura k tomu neustále podněcuje. Žijeme v iluzi bezbřehých možností: kdokoli dnes může napsat knihu, malovat nebo zpívat. Všude narážíme na narativ, že každý z nás v sobě nosí Picassa, Beethovena nebo Tolstého. Do jisté míry je to pravda a je skvělé, že existuje podpora tvořivosti, ale tato filozofie v sobě skrývá i určité nebezpečí. Na druhou stranu, když učitel vstoupí do třídy a prohlásí: „Dnes budeme probírat Dostojevského, nikdo z vás mu nesahá ani po kotníky, tak buďte zticha,“ je to stejně destruktivní. Možná totiž právě v té lavici nějaký budoucí Dostojevskij sedí a v tichosti poslouchá.
Tím, že je étos neustálého posouvání hranic všudypřítomný, lidé přirozeně směřují k tomu, aby stále něco dokazovali. Tlak na permanentní sebevzdělávání je enormní a společenské vzory ho jen utvrzují – vidíme úspěšné lídry, kteří si ukrajují ze spánku, jen aby udrželi krok s technologickým pokrokem a umělou inteligencí. Mladá generace je do tohoto kolotoče neustálé práce a seberozvoje vtahována velmi brzy.
Pro někoho to nemusí představovat problém; v této dynamice není nic černobílého. Nadaní lidé mají obrovské množství vnitřní energie, takže dokážou na této vlně dlouho a úspěšně jet. Pokud však ve své praxi hledám odpověď na to, z čeho pramení jejich duševní potíže, musím varovat: samotný výkon člověku ke štěstí nestačí. Mnozí na tento systém naskočí prostě proto, že se to od nich očekává, ale vnitřně s ním nesouzní. Možná by potřebovali spíše zpomalit a odpočívat, ale vnitřní kritik jim to nedovolí. Z toho pak vznikají hluboké krize a vyhoření. Ve své knize jsem proto nechtěla psát o „dalším rozvoji potenciálu“, ale spíše poukázat na to, jak nesmírně důležité je pouhé bytí. Skutečná cesta k osobnosti je sice otevřená všem, ale jen zlomek lidí na sobě začne takto hluboce pracovat dříve, než je k tomu donutí nějaká životní krize.
Jak je to u nadaných lidí se vztahy? Všichni řešíme přátelství, partnerství a hledání spřízněných duší. Existují v této oblasti u nadaných nějaká specifika? Je pro ně nezbytné mít vedle sebe partnera s podobným intelektem, nebo může být obohacující i vztah s člověkem, který uvažuje zcela odlišně?
Obojí má své opodstatnění. Věřím, že nadaní lidé bytostně potřebují kontakt s těmi, kteří jsou jim podobní – s lidmi, se kterými sdílejí specifickou „odlišnost“. Bez tohoto zrcadlení jim v životě často chybí podstatný dílek do skládačky jejich vlastní identity. Zároveň by se však neměli uzavírat do jakési pomyslné věže ze slonoviny; je nesmírně důležité, aby si uchovali schopnost zdravé interakce a komunikace s většinovým, neuro-typickým světem.
Zda může dlouhodobě fungovat partnerský vztah, v němž jsou partneři intelektově na zcela jiných pólech, zůstává otevřenou otázkou. Jistě bychom takové případy našli, ale pokud se podíváme na obecnou tendenci, časem to mívá sklon narážet na nepochopení.
Ve své praxi jsem nicméně vypozorovala, že největším kamenem úrazu nebývá ani tak samotný rozdíl v IQ (byť i ten hraje roli), jako spíše odlišná míra citlivosti, vnímavosti a empatie. Vztah je založen na sdílení, na tom, jak hluboce dokážeme druhého vnímat a jak moc jsme ochotni se mu otevřít. Pokud je jeden z partnerů výrazně empatičtější než druhý, musí si neustále úzkostlivě hlídat své hranice a ztrácí pocit partnerské rovnováhy. To je mnohem větší překážka než rozdíl v inteligenci – pokud se tedy nejedná o propastný rozdíl. Klíčem k harmonii je proto spíše hledání podobného nastavení nervové soustavy, podobné citlivosti a vnímavosti světa.
V přátelství to nemusí být tak striktní, tam do hry vstupuje obrovské množství proměnných. Jednou jsem se setkala s maminkou, která mi rezolutně řekla: „Můj syn do Mensy ani mezi nadané děti chodit nebude. Potřebuji, aby zapadl do normální společnosti.“ To je ale hluboký omyl – jedno nevylučuje druhé. Jsem přesvědčená, že pokud takové dítě nezažije společenství sobě podobných, bude v něm po zbytek života přetrvávat pocit vnitřní neúplnosti.
Na akcích pro nadané děti často pozorujeme, jak doslova rozkvetou. Mnohé z nich možná poprvé v životě zažijí pocit, že nemusí své schopnosti, neobvyklé zájmy ani specifický způsob uvažování před ostatními skrývat nebo se za ně omlouvat. Najednou jsou mezi svými, mohou odložit ostražitost a nacházejí opravdová přátelství. Co byste vzkázala rodičům, kteří mají z takového vyčleňování strach?
Každý člověk si přirozeně hledá přátele, se kterými emočně i myšlenkově ladí. Proč bychom tedy měli toto základní právo upírat nadaným dětem a nálepkovat to jako elitářství? V dnešní době, kdy se sociální bubliny spíše prohlubují, je pro ně možnost setkat se s lidmi na stejné vlně více možná a zároveň nesmírně přínosná.
V takovém společenství nadané děti zažívají tiché pochopení a hluboké přijetí. Najednou si vydechnou: „Aha, takhle je to v pořádku. Nejsem divný/á.“ Opadá z nich neustálé vnitřní napětí, nemusí v hlavě složitě překládat každou myšlenku a cenzurovat to, co chtějí říct. Komunikace najednou volně plyne, přichází pocit úlevy a bezpečí. Pro mladého člověka má tato zkušenost nevyčíslitelnou hodnotu.
Uvědomme si, že pokud se tyto děti vzdělávají ve společném vzdělávání, tráví ve většinové společnosti obrovské množství času. To, že pak svůj volný čas stráví v komunitě lidí, kteří jim rozumějí bez slov, pro ně nepředstavuje žádné riziko izolace. Naopak, posílí to jejich vnitřní stabilitu.
Existuje nějaká ideální frekvence těchto setkávání? Je nutné, aby se nadaní mladí lidé potkávali pravidelně, nebo stačí například jedna akce za měsíc?
To je velmi individuální, v této oblasti nelze nic paušalizovat. Mezi nadanými najdeme silné extroverty, kteří vyžadují neustálý sociální kontakt a podněty, stejně jako hluboké introverty, kteří si nejraději rozvíjejí své vnitřní světy v tichu a samotě. Určitá forma zdravé pravidelnosti je však žádoucí pro obě skupiny – dává jim to záchytný bod a vědomí, že jejich vnitřní svět někam patří.
Co byste poradila organizátorům takových programů? Měl by být prioritou samotný podnětný program rozvíjející schopnosti, nebo spíše vytváření komunity? A pokud program, zařadila byste do něj – s ohledem na současnou krizi duševního zdraví mládeže – i toto téma?
Velmi záleží na tom, jaká skupina nadaných se na akci schází. Někteří nadaní inklinují k filozofii, někdo k humanitním vědám, technické typy zase hledají něco jiného. Pro vaše účely bych doporučovala obě roviny organicky propojit. Právě skrze kvalitní a hluboký program se totiž nejlépe buduje autentická komunita.
Skrze vhodně zvolený program se pak můžete velmi jemně dotknout i témat duševního zdraví – ale spíše implicitně než prvoplánově. Mladí lidé, se kterými se setkávám, často o svých psychických problémech nechtějí mluvit otevřeně a deklarativně. Mnohdy se v nich rozevřely nůžky mezi jejich obrovským intelektovým potenciálem a křehkou osobností, a jejich vnitřní svět se tak stal něčím výsostně intimním. To je potřeba plně respektovat.
Mnohem lepší je nechat věci plynout přirozeně. Můžete koncipovat jakýkoli program s těmito cíli. Já například nabízím literárně-sebepoznávací kurz. Když mladý člověk dostane příležitost přemýšlet, tvořit a vyjadřovat se v bezpečném, intelektuálně stimulujícím prostředí – například nad vybraným textem nebo knihou – dochází k hlubokému sebepoznání. Skupina mu poskytne tichou podporu a duševní zdraví se tak posílí samo od sebe, aniž bychom ten proces museli jakkoli nálepkovat. Do programů je zkrátka potřeba vědomě zakomponovat prvky zklidnění, reflexe a pauzy. Aby to nebylo stále jen o hlavě, rychlosti a soutěživosti, ale také o bytí a integraci celé osobnosti.
U nadaných lidí se v této souvislosti velmi často skloňuje perfekcionismus, extrémně vysoké nároky na sebe sama a strach ze selhání…
Ano, to je odvrácená strana mince vysokého potenciálu. Perfekcionismus u nadaných často nevyvěrá z pouhé touhy být nejlepší, ale z vnitřní schopnosti vidět věci v jejich ideální, dokonalé podobě. Protože jejich mysl dokáže domyslet každý detail a představit si bezchybný výsledek, realita jejich vlastních lidských limitů je pak pro ně hluboce frustrující. Tento vnitřní tlak je pak paradoxně může paralyzovat natolik, že raději ani nezačnou tvořit, aby nemuseli čelit domnělému selhání. Úkolem pedagogů, rodičů i jich samotných je proto učit se laskavosti k vlastní nedokonalosti a pochopit, že chyba není ohrožením jejich identity, ale přirozenou součástí procesu učení a lidského zrání.
Jak ale poznat křehkou hranici mezi náročným obdobím, které k dospívání přirozeně patří, a situací, kdy už bychom měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?
To je nesmírně trefná a v dnešní době zásadní otázka. Rozpoznat tento moment je čím dál obtížnější, protože se nám jako společnosti posunulo vnímání toho, co je ještě přirozená zátěž.
V minulých generacích lidé implicitně věděli, že vnitřní krize a zrání osobnosti k životu patří. Počítalo se s tím, že dospívání bolí, a mladí lidé byli nuceni se s těmito těžkostmi nějak popasovat, proplout jimi a vnitřně zesílit. Dnešní trend je bohužel opačný. Děti často neučíme překonávat překážky. Rodiče jim v dobré víře umetají cestičku a až příliš jim ulevují. Tím je však nevědomky připravují o možnost vybudovat si psychickou odolnost, výdrž a schopnost přijmout fakt, že nepohodlí a krize k životu neodmyslitelně patří. Výsledkem je pak stav, kdy se při sebemenším zakolísání či vnitřním diskomfortu spěchá na psychiatrii.
Jak tedy obě roviny odlišit? Pokud u dítěte dochází k sebepoškozování, agresivnímu ubližování druhým nebo pokud je jakkoli ohrožen život a zdraví, není na co čekat – pochopitelně – tam je odborný zásah naprosto na místě. Jsem však přesvědčená, že u nadaných dětí bychom měli otázku duševního zdraví a psychohygieny řešit preventivně už od útlého věku přímo v rodině. Pokud dítě vyrůstá v prostředí, které rozumí jeho specifické citlivosti, riziko hlubokých krizí se dramaticky snižuje.
Zmínila jste neschopnost čelit nudě a vnitřnímu tlaku. Jak vnímáte u dnešních nadaných dospívajících riziko útěku k návykovým látkám nebo jiným závislostem?
Současná doba bohužel neuvěřitelně zintenzivnila a zpřístupnila nejrůznější lákadla a únikové cesty. Je velmi snadné jim propadnout. Vidíme jedenáctileté děti, které běžně pijí energetické nápoje, kouří nebo experimentují s návykovými látkami. Přicházejí o dětství mnohem dříve, než tomu bylo před několika desetiletími.
U nadaných teenagerů v posledních letech pozoruji zvláštní fenomén: jakousi apatii a vnitřní otupělost. Ještě před několika lety v sobě tito mladí lidé měli obrovský drajv – chtěli jít dopředu, byli aktivní, toužili měnit svět kolem sebe. Dnes jako by rezignovali a utíkají k virtuální realitě.
Tento proces často začíná už velmi brzy. Představte si nadané dítě, které před nástupem do školy hltá knihy a disponuje encyklopedickými znalostmi. Pak přijde do první třídy a zjistí, že jeho vědomosti a hluboký zájem nikoho nezajímají, nebo jsou dokonce terčem posměchu. Protože touží zapadnout, raději otupí samo sebe. Ztratí zájem o obory, které ho dříve naplňovaly vášní. Jenže nadaný člověk ten vnitřní oheň a sycení mysli bytostně potřebuje. Když tato intelektuální a emocionální podvýživa trvá příliš dlouho, mladý člověk zapomene, co ho kdysi dokázalo rozzářit. Vzniklou existenciální nudu, prázdnotu a frustraci pak začne tlumit právě návykovými látkami. Vzhledem k tomu, že nadaní lidé mají nesmírně sugestivní, obrazotvornou mysl a prožívají vše s obrovskou intenzitou, jsou k rozvoji závislostí paradoxně mnohem náchylnější. Je to velká a varovná daň dnešní doby.
Kdybyste měla na závěr vybrat jednu ústřední myšlenku, kterou by si z vaší knihy měl odnést každý nadaný dospívající nebo mladý člověk, která by to byla?
Nadaní lidé mají dar vysoké emocionální citlivosti, ale ruku v ruce s tím jde i citlivost morální. Z toho pro ně vyplývá velký životní úkol: musí v sobě najít sílu pracovat sami se sebou, kultivovat se a za žádnou cenu nerezignovat na to, co vnitřně vnímají jako správné a pravdivé. Současná společnost je totiž často svádí k opaku – k pohodlné průměrnosti, povrchnosti a duchovní tuposti. Pokud na své morální hodnoty rezignují, aby splynuli s davem, ublíží tím nejvíc sami sobě.
Uvědomila jsem si to velmi ostře na příběhu jednoho chlapce z mé praxe. Byl neuvěřitelně citlivý a vnímavý. Aby však zapadl do třídního kolektivu, přidal se ke skupině spolužáků, která šikanovala slabšího chlapce. Výsledek? Tento nadaný chlapec se z toho psychicky zhroutil. Procházel velkým vnitřním rozporem a výčitkami svědomí, které ho paralyzovaly. Přitom s těmi ostatními chlapci, kteří šikanu iniciovali, to psychicky neudělalo vůbec nic.
Z toho je patrné, že u nadaných lidí mají morální přečiny mnohem ničivější dopad na jejich vlastní psychiku. Vyšší citlivost vyžaduje vyšší odpovědnost vůči sobě samému. Když popřete to, kým v hloubce jste, budete nesmírně trpět. Není možné dlouhodobě předstírat, že jste někým jiným. A nemyslím tím, že by nadaní měli dávat okatě najevo svou výjimečnost nebo se stavět do role nějaké elity. Myslím tím prostý fakt, že nadaným lidem vnitřně, v jejich vlastním svědomí, není prominuto to, co je v dravém světě běžně promíjeno jiným. Měli by si na to dát velký pozor, chtějí-li se cítit v pohodě.