Odejít se dá různě. I odejít na věčnost se dá různě. Po vysněném setkání, po požehnání, po dobrém jídle. Ale vždy by to mělo být po dobrém. Jak je to po zlém, je něco špatně. A že nás svět zaplavuje špatnými odchody čím dál častěji, o tom žádná. Nebo je to tak, že my zaplavujeme svět špatnostmi a „jen“ se nám to vrací? Možná je na místě se nad tím zamyslet. Občas totiž stačí na šťastnou poslední cestu opravdu málo. Někdy jen vnímat, naslouchat. Někdy číst, někdy pohladit, někdy zamlsat. Prostě dát (si) něco sladkého na konec.
Paní Róze nebyl jakýkoliv humor cizí. Ani černý, ani ironický, ani šibeniční. Výjimku tvořil jen jeden. Psí. Dělat si před ní legraci ze psů bylo absolutní tabu. Kdybych si to dovolila, ta by se mnou vyběhla. I když už běhat nemohla. Věřím, že díky své vyřídilce a vnitřní energii by v tu chvíli vstala z vozíčku a hnala by mě. Takhle naštěstí odháněla jen kočky, když si během naší společné procházky drze dovolily se k ní přiblížit. Zaslechla jsem i postřehy ostatních obyvatel domova seniorů, jak se ještě v čipernějším fyzickém stavu tato drobná dáma kolem sebe zuřivě oháněla hůlkou a dětinsky se radovala, když nějakou víc lísavou a nepozornou kočku nabrala a odhodila.
Její nehynoucí a jednosměrnou zvířecí lásku jsem poznala velmi brzy. Vlastně hned při prvním seznámení. Někdo se nového dobrovolníka ptá na práci nebo na rodinu. Kdo je odvážnější, řeší politiku. V Americe se prý často při seznamování pokládá dotaz, zda jste republikán nebo demokrat. A pak je jasno. Buď a nebo. S druhou stranou se pak buď nebavím, nebo hádám. U nás to většinou nebývá až tak vyhrocené. Až na výjimky. Jako je třeba právě paní Rózinka. Ale s politikou to nemělo co dělat. Její jasný postoj byl jinde.
„Co máte radši, kočky nebo psy?!“ Na první pohled neutrální konverzační téma, na další pohled do rozšířených zorniček se dalo vytušit, že jde o víc. Kdybych psy nenáviděla, nenáviděla by mě taky.
Stejné by to zřejmě bylo, i kdybych se jich bála nebo je prostě jen neměla ráda. Naštěstí jsem nemusela lhát. Sice nejsem žádný radikální pejskomil, ale stejně jako většinu ostatního zvířectva je miluju. Takže jsem po pravdě odpověděla, že mám psy od malička moc ráda. A byla jsem obratem vyzvána ke konkrétnosti.
Začala jsem Darinkou, kterou jsem měla jako zpovědnici v dětství a pubertě. Vyprávěla jsem své pozorné posluchačce, jak jsem si fence chodila stěžovat, jak jsem se jí chodila svěřovat, jak jsem milovala její plyšové uši, jak jsme jí při běhu říkali ušatý torpédo, jak jsem jí jako malá strkala prsty do nosu, a ona se ani nehnula. Jak jsem před ní ochraňovala obloženou housku tím, že jsem ji dala za záda a ona mě obešla a svačinu si v klídku vzala. Paní Rózinka se smála, ale taky mě kárala, že jsme vycvičeného mysliveckého psa po dědovi tak trochu zkazili. Utěšila jsem ji vyprávěním o tom, jak mě tahle lovecká „ohařka“ protáhla vypuštěným rybníkem, když se rozběhla za kočkou, kterou spatřila na protější hrázi. A já vodítko ne a ne pustit a ona ne a ne zastavit. Taky jsem podle toho dopadla, s obličejem odřeným do krve. To však nebylo vidět, protože bahno vše přikrylo. Když jsem vítězoslavně přišla domů s tím, že jsem Darinku nepustila, maminka se tak smála, až ze mě bláto opadávalo. Mít bláto na obličeji, opadávalo by mi od smíchu paní Rózy zas.
Rybniční příběh, který moje dáma na vyžádání s oblibou slýchala opakovaně, si časem vzala tak za svůj, že ho dokonce vyprávěla ona mně jako vlastní vzpomínku. A tak jsem se smála s ní. Byla jsem ráda, že se neptala na to, jak Darinka stárla. Protože její poslední měsíce byly s Rózinými nápadně podobné. Moji milovanou čubičku přestaly postupně poslouchat nohy. Byla duševně plná energie, ale na zadní nožky padala, nemohla se zvednout, občas je za sebou tahala, bylo to smutné podívání. Ale protože byla veselá, jinak čiperná a neprojevovala žádné bolesti, tak jsme ji s povzbuzováním a poponášením nechali dožít až do konce. Jednou se prostě neprobudila. Oplakala jsem ji, a ještě když si na ni vzpomenu teď, derou se mi slzy do očí. Protože lidi a psi se zas tolik neliší. Buď mají fajn život s povedenou smečkou, nebo taky ne.
Venku při procházkách jsme to s paní Rózou schválně braly do polí a kolem domů. Byla jako já, když jsem byla dítě. Každého kolem běžícího psa hladila. I přes varování majitele. Strkala prsty skrz všechny ploty. I přes moje varování. Musela jsem přemáhat mateřský pud a strach, abych ji neokřikovala. Zkusila jsem s vozíčkem poodjet na druhou stranu chodníku, blíž k silnici, marně. „Co mi to děláte, popojeďte mi blíž k plotu.“ Když jsme míjely stý plot a stého psa, pochopila jsem. Ne ten fakt, že je dospělá, svéprávná a má svůj rozum. Ale ten fakt, že ji psi milují. I to nejrozzuřenější psisko a bestie od pohledu zjihlo, když zaslechlo její: „Ale copak, čumáčku, ty jsi ale krasavec/krasavice!“
Naprosto bezpečně totiž rozeznala fenu od psa. A to se před ní nijak neproducírovali, neotáčeli a neváleli. Aspoň ne hned. Rozeznala jejich pohlaví, ještě než štěkli. Měla speciální dar. Někdy se před ní radostí váleli tak divoce, až jsem kýchala. Divila se s očima v sloup, a že prý alergie je moderní choroba. Přihodila jsem, že kromě alergie na prach mám alergii i na kočičí srst. Rozradostnilo ji to: „No vidíte, mrchy to jsou!“
Když už jsme si byly blíž a tušila jsem, že mě zcela nezavrhne, zkusila jsem zabrousit nenápadně na téma koček. Bylo krásně, podrbala několik psů a měla výbornou náladu. Odvážila jsem se zeptat, proč jí kočky tak vadí. Myslela jsem na svoji maminku, kterou kdysi ohrozil vlčák a od té doby z nich má panickou hrůzu, ačkoliv jinak má zvířata – včetně psů – moc ráda. Ale paní Róza za sebou žádné drama buď neměla, nebo si ho nepřipouštěla. „Tak divně se třou…“ A tím to uzavřela. To přece k zášti stačí.
Jelikož jsem si pak občas něco podezřelého dovolila utrousit, došlo jí po čase, že mám doma jejího celoživotního protivníka. „Že vy máte kočku?“ Řekla mi jednoho dne po takovém nenápadném utrousení čehosi pozitivně kočkoidního. Pár záblesků negativních myšlenek jí problesklo očima. Takové zklamání na stará kolena?! Čeho jsem se to dočkala?! Jak jste mohla?! Ale pak se usmála. „Povídejte mi o Darince.“ Odpustila mi to! A tak jsem se od té doby občas odvážila pustit něco zábavného ze života s naším zvířecím spolubydlícím. Ne nadarmo kocourovi doma říkáme kočkopes. Vyprávěla jsem, jak umí lovit i ryby a králíky a že taky poslouchá. Pobavilo ji, jak reagoval na povely, které jsem dávala synkovi: „Tak už si konečně sedni“, a že umí slušně pozdravit a poděkovat. Sice ne zaštěkáním, ale zamňouknutím, ale umí. Nutno dodat, že ani poté jsem si na psí žert netroufla – nikdy! Za některé hranice jít nelze.
Postupem roku už na výletování ven nebylo počasí. Paní Róza se nechala vozit na canisterapii na společenskou místnost. Pejsek všechny oběhl, očuchal a rozzářil obličeje. Byl to pasivnější a kratší kontakt, než byla zvyklá, ale na předání psí energie došlo, a to bylo hlavní. Pak už ale došla síla i sedět na vozíčku. Ale když se chce, dá se řešit všechno. „Když nepřijde hora k Mohamedovi… Vedu vám návštěvu.“ Pustila jsem do dveří dobrovolnici s pejskem. Grifonek byl o něco menší než náš kocour. Ale pořád to byl pes. Na postel ho musela panička zvednout a jako pokojový začátečník vypadal trochu překvapeně. Ale kde jinde začít než právě tady. Jak se na sebe ti dva koukli, okamžitě v sobě poznali spřízněnou duši.
„Beníčku…“ Majitelka paní Rózu opatrně opravila, že fenka se jmenuje Lili. Paní Róza zavřela oči, hladila malinkou Lilinku po malinké hlavičce a opakovala jméno svého milovaného kokršpaněla. Poprvé jsem ji, drsňačku, viděla plakat. Teda plakat, pustila pár slz. Jako by ji právě ony po chvilce probudily. Rychle zašátrala jednou rukou po kapesníku a utřela si obličej. Druhou pořád hladila už zcela spokojenou a klidnou fenku. Pak teprve paní Rózinka otevřela oči. Měly o stupeň světlejší modř než kdykoliv dřív. S díky jsme se s Lilinkou i paničkou rozloučily. A musela jsem jít i já. „Pozdravujte toho svýho tygra,“ řekla mi stále s úsměvem Róza. Slíbila jsem, že mu to moc ráda vyřídím. Taková čest, že toho našeho kočkopsa vzala na milost.
Nenapadlo by mě, že milá zmínka o kočce bude právě to poslední, co zrovna od téhle psí propagátorky uslyším. Náš kocour ten večer divně mňoukal. Myslela jsem, že se popral a teď trpí jak pes. Ale ne, nic mu nebylo. Jen ho možná paní Róza přátelsky poplácala na své cestě na věčnost, do psího nebe. Jinam by si ani nepřála jít.
Z připravované knihy Odejít po dobrém.