Po velice svižné procházce do kopce s názvem Šilingrák /Špilas (hotovo za 5 minut) a vyběhnutí schodiště kolem kasemat se objevuje na dohled most přes hradní příkop. Konečně, už jsem se bála, že přijdu pozdě, dráhy se poctivě držely svého neoficiálního hesla „času dost“, šaliny v tom podzimním sluníčku dostávaly úpal, ale stihla jsem to, přesně na minutu. Udýchaná, rozdrbaná, po celodenní cestě veřejnými dopravními prostředky, v počáteční fázi nervového kolapsu se blížím k té malé skupince. Sešlo se nás nakonec pět. Čtyři mušketýři, tedy vlastně ne, samurajové! A já. Trochu jsem znejistěla, když vyšlo najevo, že jsem vlastně jediný člověk, co neumí ani slovo japonsky a o Japonsku ví sotva pár základních informací.
Nebyla by to však správná mensovní akce, kdyby se i pro nezasvěceného nenašlo místo. Můj galantní doprovod čtyř samurajů se držel poctivě kultu „bušidó“ (ne, nikdo z nich nespáchal po mém příchodu rituální sebevraždu). Obdivovali společně se mnou krásu obrazů malovaných na hedvábí i papír, myšlenek pevných, a přesto pružných jako ostří katany, básní o cti a udatnosti i pomíjivosti květů sakur. Zkoumali jsme historii této udatné, zaniklé vojenské třídy, jejíž kodex přetrvává v japonské společnosti dodnes. Můžeme ji pozorovat v některých rysech chování, názorech, případně i v systému fungování obchodních firem. Oddaně jsme se nechali unést vznešenými ideály, hrdostí a duší dávných mistrů meče, žasli nad propracováním a kresbou na ostří té nebezpečné zbraně. Já nestačila vstřebávat nové informace, ale pánové stíhali naši průvodkyni ještě průběžně doplňovat o japonské výrazy či pikantnější podrobnosti.
Abych si neužívala celou dobu jen já vypracovaných těl samurajů, ale aby si užili trošku rozptýlení i pánové, na závěr prohlídky jsme se ocitli ve světě „karjúkai“. Ve světě plném rýžového pudru, veselých barev, drobných krůčků, laškovných tónů šamisenu, saké, elegance, duchaplné konverzace, vějířů, zpěvu, tance, romantických představ a smyslně odhalených šíjí. Ve světě květů a jív, ve světě tiše rušných čajoven a především gejš. Pro kompletnější prožitek mě na úplný závěr průvodkyně navlékla do kostýmu gejši a při chvilce povznášející konverzace o lovení želé bonbonů z misky hůlkami jsme si poseděli u čaje.
Následnou večeři jsme se rozhodli pojmout stylově a v plném počtu vyrazili vozidlem osobní přepravy určeném pro čtyři osoby do restaurace SushiYa. Při mém rozpačitém pohledu na jídelní lístek a prohlášení, že nevím, co si dát, jelikož jsem nikdy sushi nejedla, se stala z večeře zábavně poznávací bojovka. Samurajové zahájili válečnou poradu, gejša nepoznávala půlku nádobí na stole
Komentovaná prohlídka výstavy „Gejša a samuraj – Půvab nebo udatnost?“ pořádaná v Brně 25. 9. nově vzniklým SIG Nihongo se díky bohatému a zábavnému programu nakonec protáhla až do nočních hodin.(v duchu udělila čestné uznání vynálezci vidličky) a číšník zachovával hrdinně filozoficky klidný výraz. K nejzábavnějším úkonům se řadilo ulovit sushi z misky se sójovou omáčkou, výzvou večera bylo sníst zbylý kus wasabi. Bavili jsme se všichni, zvlášť když pánové s napětím sledovali, jaká bude má reakce na první kousek.