Možná si vzpomínáte na dva článečky o jízdě v závodním čtyřbobu, které jsme zplodily s Peťou Frumarovou a vyšly v březnovém čísle. Když mi Hubert, organizátor celé akce, volal, aby nás pochválil, že jsme se psaní zhostily pěkně, zmínil se, že na květen chystá další akci, a to paraglide, tak jestli bych nechtěla jet. Trochu mě to vyděsilo, paraglide je přece označován za adrenalinový sport, ale abych nevypadala jako měkoň, řekla jsem, že určitě jo. Reakce mého okolí byly ještě odmítavější než když jsem v prosinci hlásila, že pojedu na boby. Kamarádi si dokonce rozdělovali dny, kdy mě budou navštěvovat v nemocnici, až budu mít zlomené obě nohy. Ale vzhledem k tomu, že mě začátkem června čekaly státnice, ke kterým se mi asi jako každému normálnímu studentovi vůbec nechtělo, vnímala jsem i případné úrazy jako dobrý důvod odsunutí „většího zla“ a rozhodla jsem se zúčastnit. A upřímně, lákalo mě i to, že skutečně zažiji nějaký adrenalinový sport.
Nadšení mě přešlo přesně ve chvíli, kdy jsme přijížděli k Třinci a přede mnou se zničehonic vynořil příšerně vysoký kopec s hrozně prudkými svahy. Představa, že z tohohle mám skočit, mi najednou vůbec nepřipadala lákavá, spíše jako nepochopitelná. Akce byla naplánovaná od pátku do neděle. Sraz dole u lanovky jsem jako obvykle prošvihla. Ubytování bylo zařízené v chatičce přímo nahoře na Javorém, pár metrů od sjezdovky, z níž se pak startovalo. K chatičce ale nebyla v úvodních informacích popsána cesta prý pro její údajnou složitost, a tak jsme kroužili okolo kopce a snažili se najít nějakou cestičku nahoru. Naštěstí asi po půl hodině se nám podařilo dovolat Hubertovi, který nás instruoval přímo do zákazu vjezdu. Silnička nahoru na Javorový je široká tak možná pro kolo nebo běžky, ale pro auto žádný med. Jakmile jsme ale dorazili a ubytovali se v roztomilém pokojíčku, hned se mi nálada zvedla. Večeři jsme dostali skoro všichni, jen Ivan si musel půl hoďky počkat, protože na něj nezbyly hranolky. Pak jsem
zaúkolovala docela ochotného človíčka tím, co všechno chceme pít a jestli by nám nezatopil. Ovšem jakmile se ukázalo, že jeho zvláštní pohled není způsoben tikem, ale alkoholem a my o zatopení musíme požádat přísnou paní domácí, trochu nám poklesl úsměv. Ale ne na dlouho, neboť zbytek večera, a vlastně i podstatná část noci, byl ve znamení her. Hráli jsme scrabble, fotbálek, bláznivé člověče nezlob se (o tom později) a Hubert si přivezl své oblíbené Sázky a dostihy (dřít ostatní z posledních penízků tak jako on, taky by mě to bavilo). O tom, že zábava rozhodně nevázla svědčí i velmi, velmi pozdní večerka někdy k ránu. V sobotu po snídani jsme vyrazili do blízkého zábavního centra, kde jsme blbli na bobové dráze, v lanovém centru (to jsem si zkusila asi dva týdny předtím v Krkonoších a den jsem potom necítila ruce. To bylo ještě dobré, ale další dva dny mi brněly, takže teď jsem tuto atrakci vynechala a vzhledem ke komentářům těch, co na ni šli, jsem udělala dobře), sjížděli jsme na laně a tři z nás překonali ten trapný pocit a vyzkoušeli trampolínu pro děti. Obzvláště Ivan vyváděl tolik, že děti raději stály venku a udiveně ho pozorovaly. A poté, co někdo vážným tónem zahlásil, že kdo přeletí ochrannou síť (a k tomu Ivan neměl daleko), má 20 minut zdarma, zírali nevěřícně i rodiče.
Odpoledne jsme dorazili zpět na Javorový a vzhledem k příznivému počasí jsme se přichystali, že poletíme. Nejdříve jsme
pozorovali ostatní paraglidisty, jak úspěšně i neúspěšně startují, a naše obavy přiměřeně rostly. Svého vrcholu dosáhly, když si jeden paraglidista při nepovedeném startu docela ošklivě vyvrtnul kotník. Ačkoli nás všichni přesvědčovali, že to byla jeho chyba a jinak je paraglide bezpečný, myslím, že tomu nikdo z nás moc nevěřil. Navíc když se na tandem díváte ze země, tak vám to trochu připomene orla, který chytil zajíce a letí si ho někam sežrat. Vzhledem k tomu, že jsme také měli letět v tandemu jsme se ještě před startem společně usnesli na tom, že povel „Odřízni se!“ budeme ignorovat. Pak to přišlo. Instruktáž spočívala v jednoduché informaci, že musíme strašně moc utíkat, dokud nám neřeknou dost. Navlékli nás do postroje se sedačkou, takže jsme vypadali jako šnečci na zadních. Pilot si mě k sobě připnul a zavelel, že běžíme. Tak jsem běžela, jenže jsem běžela dopředu a pomalu a on běžel spíš doprava (větřík fouknul) a hlavně rychleji, takže jsme skončili v kotrmelcích. Tak v tu chvíli jsem si říkala, že paraglide je pro mě zapovězen. Bylo mi úplně jasné, že se nahoru nedostanu a při příštím pokusu se zabijeme. Pak musel opakovat start ještě někdo jiný a já se trochu uklidnila. Nakonec se to podařilo i nám a letěli jsme. To bylo tak krásné, taková pohoda, klid a my jsme tímto klidem nádherně proplouvali. Pak jsme se dostali do termiky a masa teplého vzduchu nás začala tlačit nahoru. Nádherný a zvláštní pocit: vzduch nevidíte, na zemi ho cítíte leda jako vítr, ale najednou vás něco tlačí nahoru jako neviditelný výtah. Když jsme vystoupali až nad kopec, poodletěli jsme si směrem k přistávací louce a protože bylo potřeba ztratit trochu výšku, docílil toho pilot prvkem zvaným myslím „vývrtka“. V podstatě je to centrifuga, s prázdným žaludkem by si to člověk i užil. Přistání jsem zvládli všichni bez úrazu. Pomohli jsme zabalit křídlo a hurá nahoru povykládat si s ostatními o tom, jak to bylo super. A bylo to vážně super. Jediný adrenalin na tom všem je strach, než to člověk vyzkouší poprvé. To nádherné na paraglidu je pravý opak adrenalinu – ta pohoda, naprosté oddělení od běžných denních starostí, jen souznění s přírodou. Je to opravdu krása.
Po večeři pro nás byla ve škole paraglidingu připravena malá přednáška. O tom, že nás to všechny zaujalo svědčí i to, že padalo dost dotazů. Nakonec nám promítli krátký film z jedné z paraglidových výprav po horách. Líbilo se mi to tak, až jsem jim záviděla, to musí být skvělá dovolená. Po přednášce jsme se zase vrhli na hry. Nejdříve se hrál Bluff, v němž (téměř jako ve všech hrách) kraloval Marián. Co přišlo potom, byla pro mě naprostá bomba – Bláznivé Člověče, nezlob se. Sobota byla dnem otevírání nových obzorů: odpoledne vzduch a večer proměna velmi nudné hry v něco tak praštěného, až je to geniální (Vláďa je rozhodně geniální, když dokázal vymyslet tohle). Podstata hry spočívá v tom, že každý má v domečku před startem čtyři figurky, ale každá má jinou barvu. Když s některou z figurek vyjedete z domečku, tak můžete poté hrát s jakoukoli figurkou stejné barvy v poli. Jezdíte dopředu, pokud ale můžete někoho vyhodit můžete jet i dozadu. Vyhozenou figurku můžete dát komukoli, kdo ji v domečku nemá. Cílem je dostat do domečku opět čtyři figurky různých barev. V praxi celá hra vypadá tak, že hodíte kostkou, pak zjistíte, čím vlastně můžete jet (a není to vždy snadné) a pak počítáte, jestli můžete někoho vyhodit nebo někomu překazit dojezd do domečku. Je to šílené a skvělé zároveň. O tom, že je to šílené, svědčí nejlíp to, že u této hry jsem poprvé viděla naprosto zmateného Mariána.
V neděli jsme se rozdělili, protože čtyři z nás ještě neletěli a čekal je let a ostatní jsme hráli další zajímavou hru, tentokrát již podle pravidel, Šestiměstí (zde Marián zase vyhrál). Vyměnili jsme si fotky a po poledni se rozloučili. Jedinou tmavou šmouhou bylo, že nějaký neurvalý řidič vytlačil Vláďu z oné úzké silničky až skoro do potoka. Naštěstí lidé i auto byli v pořádku, místní okamžitě dojeli s nějakým bagříkem a Vláďovo autíčko vytáhli. Konec dobrý, všechno dobré! Paragliding je fantastický a úžasný, o čemž svědčí i to, že dva z účastníků jsou již přihlášeni na kurz paraglidingu.
P.S.: Hubert je zkrátka zárukou nevšedního a velmi příjemného zážitku.
P.P.S.: Shodli jsme se na udělení důtky Petře Frumarové za neúčast (ať už se to neopakuje, chyběla jsi nám).