Nejdříve si někteří vtipálci mysleli, že se chystá něco velmi nemravného, protože noční hra byla určena pro starší osmnácti let a vše mělo vypuknout po desáté hodině. Vtipálci se však spletli, řidiči dostali totiž pokyn nás zavézt do Bystřice pod Hostýnem do temného lesa.
Cesta autem byla pohodlná, cesta lesem už nikoliv. Vylézt v noci vysoký krpál nebylo pro všechny tak jednoduché – jedna osoba vše vzdala již tady.
Les strašidelně šuměl, všude tma, kromě nás nikde nikdo (snad nějaký loupežník v křoví), houkala sova, pršelo. Pomalu jsme se blížili na to místo, kde jsme měli kořen mandragory najít.
Asi po dvou kilometrech v tomto tajemném lese jsme došli k jeskyni. Naštěstí nebyla obydlená – uvnitř byla tma. Tady jsme čekali asi dvacet minut na Tomáše B., který se stále nemohl rozhodnout, kterým vchodem půjdeme dovnitř.
Když se konečně rozhodl, začali jsme se jeden po druhém spouštět dolů. Všude bylo bláto a vlhko. Chodba v jeskyni se zužovala a zužovala. Někde jsme museli lézt po čtyřech, jinde se plazit, otočit se na bok, hlavou dolů, lehnout si na záda… – zručnost a obratnost nebyla na škodu.
Jako hubená osoba jsem sama měla co dělat, abych v určitých místech prolezla. To jsem pak jenom přemýšlela: „Jak se mohli protáhnout chlapi přede mnou?“ Moje otázka se na konci opravdu potvrdila. Nejmenovaná osoba vepředu se zasekla v posledním zúženém úseku. Tak jsme ve skalním tunelu čekali asi půl hodiny. To jsem byla zrovna ve škvíře, kde mi nad hlavou visel netopýr. Vypadal už značně sešle, uschle a mrtvě… Visel jen za levou nohu a neprojevoval žádné známky života.
Po detailním prozkoumání netopýra mi začala být zima. Také jsem se začala nudit. Nebyla jsem sama. Z nudy paradoxně vznikla nejvtipnější etapa našeho putování. Začali jsme hrát tichou poštu! Na první pohled dětinská hra, na druhou stranu si představte jeskyni s mírnou ozvěnou a řetěz třiceti lidí.
První vzkaz: „Už jsou všichni uvnitř?“ Tichá pošta se postupně dostávala na konec řetězu a vrátila se nám i odpověď: „Ano.“ Potom se zjišťovalo, proč nejdeme dál, a posílaly se informace o netopýrovi nad mou hlavou. Naší tiché pošty využil i vedoucí naší výpravy Tomáš B. Chtěl vědět, kolik nás vůbec je: „Spočítáme se, já řeknu jedna a vy pokračujte.“ Začali jsme se počítat: „Jedna – dva – tři – čtyři – pět – šest“ a nyní došla řada ke mně. Řekla jsem „sedm“ – a nic, dlouhá pomlka a už nikdo nic neříkal. „Aleši,“ obrátila jsem se, „máš říct osm!“ „Aha! Osm!“ a řada plynule pokračovala: „osm – osm – osm.“ Kdybyste někdo nevěděl, naši noční hlídku tvořili převážně lidé z MENSY!
Při druhém pokusu Tomáš upřesnil, že budeme vždy říkat číslo n+1, to už mensané pochopili.
Vtipné hlášky padly i na účet Míly Ryby, a to rovnou dvě. „Kape mi na ucho,“ stěžoval si Ryba. „Aspoň nelekneš,“ dostal odpověď. Další hláška pocházela přímo od Tomáše a patřila i Vláďovi Malinovi. Tomáš usoudil, že jeho cesta pro ně není příliš vhodná. (Míla Ryba má něco s ramenem a Vláďa Malina má něco kolem pasu.) Proto Tomáš vyslal zprávu: „Malina a Ryba se obrátí a půjdou pryč.“ Všichni se zasmáli. Tomáš to zkusil znovu: „Tohle není fór! Malina s Rybou mají jít pryč.“ Odpověď: „A jak, když je před Rybou dvacet lidí?“ „Ať si lehne a ostatní přelezou přes něj.“
Jak se dostal Vláďa z jeskyně, netuším. Ryba neposlechl(a) a zůstal(a).
Další hlášky už jsem neslyšela, pouze jsem si je přečetla ráno u snídaně. Přesto je tu zmíním. Takže úryvek z „Našich „vašich“ novin“ (autor: Sirael, Scotta, Rudolf II.):
„Zarazila jsem se o prsa, která nemám.“ (Hanka Druckmüllerová)
„Nikdy jsem si nemyslel, že tak brzo uvidím kořeny zespodu.“ (opět Míla Ryba)
„Tak dlouho jsem se chlapovi na zadek ještě nedíval.“ (Vladimír Kutálek)
Po těchto vtipných výrocích se začátek řetězu dostal nahoru z jeskyně a za ním i ostatní. Všichni byli mokří a špinaví od bláta.
Mě osobně jeskyně velmi nadchla a říkala jsem si, že se sem určitě pojedu ještě někdy podívat a ukážu tohle skvělé místo dalším lidem. Zeptala jsem se tedy ostatních, kde jsme, jak se to tu jmenuje. Nejrychleji odpověděl Vláďa Malina: „Já ti to hned ukážu, koukej, jsme tady, já si tu mapu vzal s sebou radši i do jeskyně, kdybych se náhodou ztratil!“
Pak už jsme jenom došli do aut, rychle na hotel a sprcha. Když jsem šla spát, byly tři hodiny.
Bojovka se mi strašně moc líbila. Tohle byla nejpovedenější hra, kterou organizátoři setkání vymysleli!