Metro Anděl – třpytivé pražské ulice, městská světla, městský ruch, tramvaje a zamračené výrazy lidí. Večerní klasika, která má pro mě najednou punc novoty. Dnes začínám něco nového a pro mě tak lákavého, že to předběhlo d
okonce i platbu členského příspěvku Mense. Jdu na setkání Business Clubu Mensy s panem Romanem Jochem, poradcem předsedy vlády České republiky pro otázku lidských práv. Vůbec nevím, co od toho mám čekat, nemám žádný konkrétní cíl a vlastně vůbec nic nechci. Jen ukojit svou zvědavost… Na Business Club, pana Jocha, na Mensu. V duchu si slibuji, že celou dobu neotevřu ústa, budu jen tiše poslouchat a vstřebávat dojmy.
A… hmmmm… jak ordinérní… zase bloudím. Kde jen ta restaurace Austria může být? Měla by být od tramvajové zastávky směrem nahoru vlevo, nemám to náhodou obráceně?! A kolik metrů ještě musím ujít, abych byla dostatečně nahoře vlevo? Obchod s krmením pro zvířata, oblečení, park… oblečení… ha! Měšťan! Zdá se být domorodým obyvatelem, protože sleduje výlohu s uzeninami a ne nejnovější kolekci módních značek. Nesměle se ptám na restauraci a doufám, že o ní aspoň slyšel. Slyšel, je domorodý, ví, kde je, a já díky němu také. Líná ústa, holé neštěstí. Na druhý pokus už se mi vchod do restaurace neschoval. Pravda, z důvodu vnitřních duševních rozporů si pro jistotu schody do restaurace vyšlápnu dvakrát nahoru a dolů a přemýšlím, zda a kde to je a jestli tam můžu jen tak přijít nebo se k příchodu váže některý ze standardních vítacích rituálů. Říká se, že chůze uklidňuje. Naštěstí mě zachránil pán evidentně směřující na to samé místo, už tam nebudu první a to uklidňuje víc než pochodový krok.
Postupně přichází stále více lidí, co osoba, to svérázná individualita, která na první pohled nemá vůbec nic společného s těmi ostatními individualitami. Co osobnost, to jiný způsob vyjadřování, jiné názory, jiné myšlenkové pochody. Pozoruji pouze jediný společný jev. Neexistuje věc, na kterou by každý z nich nějaký názor neměl. Pan Joch to s námi moc lehké nemá, mimo standardní představení a nastínění několika vizí se vše rychle zvrtává v bitvu argumentů. Od lidských práv se rychle propracováváme celým hospodářsko-ekonomicko-politickým spektrem. Za chvíli už skáču do řeči, doplňuji a oponuji stejně jako ostatní a co hůř – přijde mi to normální. Mlčet jsem chtěla! Mlčet! Poslouchat! Přemýšlet! Vstřebávat! Ale copak to jde? Neťukat na sklíčko hodinek čerstvě noční hodina, možná by došlo i na létající nádobí, jak sliboval hlouček vpravo naproti. Takhle zůstalo jen u slibů. Škoda. Vlk taky sliboval…
Nezbývá než na tu další akci dorazit též a přesvědčit se, že to nebyl jen skvělý sen… Che – che… a připravit si munici (samozřejmě slovní).
(redakčně upraveno)