Jsem nesmírně poctěna, že jsem byla zvolena předsedkyní Mensa International.
Odcházející ExComm přitom nasadil vysokou laťku, kterou teď musím udržet. Pod vedením předsedy Björna Liljeqvista čelili největší výzvě v historii Mensy – světové pandemii COVID-19 – a při tom dokázali udržovat dobrovolníky inspirované a motivované navzdory tomu, že se po celém světě nekonaly mezi členy žádné osobní schůzky. Překonali nedostatek aktivit způsobený lockdownem, který se délkou a závažností v jednotlivých zemích velmi lišil, a přesto dokázali udržet Mensu soudržnou a prosperující. A přitom všem ještě realizovali nové nápady a inovace!
Náš nový tým pravděpodobně nebude muset čelit stejné situaci, ale bude se snažit další nadcházející výzvy překonat se stejným nasazením a odhodláním, jaké ukázali naši předchůdci.
Jsem první Australanka, která Mense předsedá, od dob advokáta Rolanda Berrilla, který ji v roce 1946 spoluzaložil s Lancelotem Warem. Dovolte mi tedy, abych vám pověděla něco málo o tom, jak jsem v Austrálii vyrůstala.
Náš dům u moře na předměstí Sydney byl vždy plný hudby. Moje matka byla hudebnice, skladatelka klasické hudby a zkoušející na konzervatoři v Sydney. Můj otec, matematik, byl ředitelem na chlapecké střední škole v Sydney a sloužil v australské armádě (dělostřelectvo). Později vytvořil a vycvičil novou jednotku v rámci důstojnického výcvikového pluku Sydney University Regiment.
Jako nejmladší dcera ze tří jsem sdílela ložnici se svou prostřední sestrou Kate (která je šéfredaktorkou Mensa World Journal). Táta nám na dobrou noc vyprávěl příběhy ze Shakespeara. Když jsem usínala, snila jsem o proboření zdí v Agincourtu a o macbethovských čarodějnicích známých jako soudné sestry.
Každý den, v létě i v zimě, jsme se budily brzy a seběhly na pláž k bazénu s mořskou vodou u útesů, tam jsme půl hodiny plavaly a vrátily se domů akorát včas na naše ranní klavírní cvičení, než jsme vyrazily pěšky nebo na kole do školy. Moje nejstarší sestra Robyn byla violoncellistka a baletka; Kate byla pianistka a houslistka. Společná jídla byla vždy plná živých rodinných diskusí, debat, hádek, kvízů nebo mentální gymnastiky. Všechny tři jsme si udržovaly dobré studijní výsledky.
A teď, Menso! Kdybych se k tobě bývala připojila, když jsem poprvé uviděla inzerát v teheránských anglickojazyčných novinách, byly by mé cesty kulturně o tolik bohatší! Mensa totiž znamená pro tolik různých lidí tolik různých věcí.
Máme své hlavní široké cíle vycházející ze stanov, ale jak je můžeme uvést do praxe? Z té administrativní stránky identifikujeme inteligenci a podporujeme její výzkum. Nicméně z členů z tolika životních etap je těžké přesně definovat, jak může Mensa „pěstovat inteligenci, ve prospěch lidstva“, nebo jak poskytnout našim členům „stimulující intelektuální a sociální prostředí“.
Myslím, že jedna věc, na které se asi všichni shodneme, je, že Mensa by měla být útulným a bezpečným místem, svým způsobem domovem, odkud lze roztáhnout křídla svého intelektu. Abychom se drželi domácí analogie: místem, které má základy (náš společný inteligenční kvocient) a nějaké zdi (řídící infrastrukturu usnadňující soustředění), ale žádnou střechu, nebo vrchol. Nebe je limitem.
Všichni máme inteligenci, abychom se stali potenciálním dalším Einsteinem, Teslou nebo Da Vincim, se schopností zlepšit kvalitu života pro všechny. Nechť je Mensa místem, kde tento potenciál můžeme pěstovat, kde můžeme popustit uzdu fantazii a inovativním talentům a mířit k hvězdám. Nechť jsou naše fóra místnostmi plnými povzbuzení, inspirace a ochoty poskytovat konstruktivní odezvu pro nápady a teorie druhých.
Jako globální „rodina“ si pomáhejme navzájem realizovat svůj plný potenciál, jak individuálně, tak kolektivně, a buďme hrdí na společnost, která skutečně podporuje lidskou inteligenci ve prospěch lidstva.
Floreat Mensa!
Therese Moodie-Bloom
nová předsedkyně Mensy International
Převzato z Mensa World Journal, č. 139, 8/2024.