Když jsme v roce 2018 odjížděli ze třetích Nomádských her v Kyrgyzstánu (viz článek v říjnovém čísle roku 2018), věděli jsme, že určitě budeme chtít jet na nejbližší další hry, které byly naplánované na rok 2020 do Turecka. Nakonec ale čtvrté Nomádské hry proběhly s velkými omezeními a bez naší účasti v roce 2022. Jako další organizátor byl vybrán Kazachstán a rok 2024.
O dalším ročníku World Nomad Games (dále WNG) jsme se oficiálně dozvěděli s ročním předstihem v září 2023. S vědomím toho, že na rok 2024 bylo naplánované i Toguzové mistrovství světa a že budu pořádat celostátní setkání, jsem WNG chtěla pojmou spíše odpočinkově, soutěžit jen minimálně, spíše vůbec, a věnovat se studiu pravidel dalších disciplín a tvorbě kontaktů, abych byla schopná nabrat další účastníky na některé další pokračování.
Poslala jsem oficiální přihlášku za ČR (leden), za disciplíny, kterých jsme se hodlali zúčastnit (duben), a nakonec i přihlášky za jednotlivé sportovce (polovina července). Čas plynul a moje původní velké plány o několika soustředěních a turnajích pomalu braly za své.
Pády české výpravy
Bylo za námi celostátní setkání a začínala ta obvykle náročnější polovina roku – a to ve velkém stylu pádem. Na začátku června moje drahá polovička, dyspraxik, o kterém jste už možná taky četli, jednoduše spadnul v autobusu. Podle rentgenu nic zlomeného, jen pohmožděniny, ale na komplikace všeho druhu následujícího půl roku to stačilo. S rukou nedokázal hnout, nic do ní nevzal a najednou jsem musela dělat spoustu věcí navíc.
V této době jsem zjistila, že na mě na WNG zbylo místo na hru Oware a k tomu chci hrát Assyk Atu, tedy dvě jednodenní disciplíny. Starám se o maroda a přitom chystám Pardubický festival, kam má nakonec na mankalu přijet zhruba 100 hráčů z 15 zemí.
Se vším všudy jsem den před odjezdem na deskoherní festival do Pardubic natolik vyčerpaná, že na desítky Davidových dotazů jak a kdy teda jako pojedeme, odpovídám striktně, že nikam nejedu. Nakonec ale večer sedáme do auta a náš dobrý soused nás odváží vstříc dalším dobrodružstvím. Do Pardubic jedeme se skládací židlí, pomohla nakonec ale jen minimálně, na druhé kolo už pak jedeme radši s vozíkem. Hotel přináší také cenné zkušenosti pro následující cestu na WNG. A také Davidův druhý pád, tentokrát v koupelně.
Pár dní po Pardubicích odpadá první člen naší výpravy. Jsme naštěstí tak trochu elitní skupina – známe toho, kdo všechno okolo našeho pobytu zařizuje, a tak je náš tým poněkud přeorganizován. Já se z trenérského místa posouvám na hráčské a na to mé po menším přemlouvání přichází další osoba, původně jen turista, členka dámské části týmu Assyk Atu. Jenže i ta nakonec dva dny před odletem ze zdravotních důvodů odpadne.
Cesta a zahájení
Kazaši mysleli skoro na všechno. Každé zemi je přidělen alespoň jeden dobrovolník a kontakty na ty naše máme k dispozici pár dní před odletem, tak je předem informuju, že poletíme s vozíkem a že tedy všechno s námi může být o něco komplikovanější.
Dvě hodiny před odletem se dozvídám, že požadované vlajky do ruky na zahájení nějakým omylem zůstaly doma a neodletěly s první skupinou. A tak narychlo tvořím náhradní variantu. Díky tomu autobus, kterým jsme chtěli jet na letiště, stíháme jen zázrakem, a vůbec netuším, jestli mám všechno. Usedáme do letadla a po pár hodinách jsme v Astaně.
Nejdřív nás vezou na registraci. Tam vyfasujeme jmenovky a kazašské SIMky. Super nápad, organizátoři. A jedeme do hotelu. Naše ubytovávání chvilku trvá, protože poslední info o odpadlíkovi nedorazilo, ale vše se nakonec vyřeší k naší plné spokojenosti.
Hlavní akcí druhého dne je slavnostní zahájení. Máme instrukce, kde, kdy a jak, a jediné, co nevíme, je, jak to zvládne David s vozíkem a jestli tam je vůbec potřeba. Oslovujeme kdekoho, abychom se dozvěděli, co potřebujeme, ale nikdo nic neví.
Když mi pak přijde info, že je tu z USA obrovský tým, David si umane, že si s nimi musí popovídat. Varianta, že ho nechám svému osudu na hotelu a pojedu na zahájení sama, tedy padá. Na stadion nás veze jeden z našich známých toguzových hráčů.
Po náročném hledání toalet, kdy jsme se nedokázali vyhnout cestě po schodech, nás vedou dovnitř stadionu. Týmy jsou usazené u svých vlajek, USA a ČR jsou dole a tak si oba můžeme s ostatními povídat. Po nějakém čase je potřeba se přesunout na druhý, větší stadion. Spousta koridorů, chodníků, pro vozíčkáře zkrátka nic moc cesta. Nakonec se na stadion dostáváme hlavním vchodem pro diváky. Jako první nám zabaví vodu. Nůžky na nehty mi naštěstí nenajdou. Než vodu vyhodit, to ji radši na místě vypijeme. O to víc se nám chce na toaletu. Neříkejte, že je to zase jen dolů, po dlouhých schodech a tentokrát bez zábradlí. Naštěstí se objevuje jiný vozíčkář a ten nás navede.
Pak začíná maraton hledání, jak se dostaneme ke sportovcům. Nikdo ale jinou cestu než po schodech nezná, přestože David do této akce zapojuje asi 30 lidí. Nakonec jedeme předčasně na hotel a ze zahájení nevidím naprosto nic.
Toguz, Oware, Mangala a další
Další dny už jsou lepší. Hrajeme denně 3 kola Toguzu, a když Toguz skončí, máme odpolední a ranní 4 kolový blok Oware a Mangaly. Assyk nakonec ani nehraju, protože David prostě potřebuje péči. Na konci toguzového turnaje je tam spousta novinářů a nějak se to semele, že si David chvíli povídá s prezidentem Kyrgyzstánu a taky s člověkem, který Nomádské hry vymyslel. Máme tedy cenný kontakt a třeba na příštích hrách bude moc uskutečnit své sny o ukázce spousty tradičních deskových her.
Odpoledne je vyhlášení, někdo má jet tam, ale současně má zástupce každé země jet sázet stromy. Sází i David a nejspíš je hvězdou večera – jednou rukou, vsedě na vozíku, ale šlo mu to. Po večerním části Oware je schůze Toguzové federace, kde poměrně dlouho mluvím.
Jako šéf týmu ČR mám prý kdykoliv k dispozici auto, čehož využívám a beru Davida další den v době oběda na nákup. Když se dohraje Mangala, máme jet všichni na vyhlášení. Jenže máme poněkud nepřesné informace, kam a kdy, a je časově problém s obědem. Moje partie trvala dlouho, nestíhám se najíst, jen připravit Davida. Původně se připravujeme na to, že bude na hotelu, ale nakonec ho naložili do dalšího autobusu taky.
Zatímco my jedeme, nevíme kam, po vystoupení prostě jdeme s davem a nakonec zbytečně obejdeme stadion, David s druhou skupinou aspoň jel přímo tam, kam měl. Ale v závěru se taky dostáváme do Etnovesnice – a akorát včas, abychom zahlédli vyhlášení Mangaly. Ještě bude Oware, a jelikož se mi povedlo dorazit a jsem ten viceprezident, hned mě potřebují na předávání medailí. A potom že ještě budu mít nějakou schůzku s někým z ministerstva školství. Fouká silný vítr, ale musím si na ty medaile sundat bundu a kšiltovku. Brr. Ještě že jsou první ženy a já budu předávat až mužům. Takže stíhám zjistit, co a jak.
Nicméně problém s hymnou předávání ještě pozdrží. Bundu, doklady a peníze mi drží Ainur, kšiltovku si aspoň na chvíli beru a těsně před předáváním ji strkám do ruky Davidovi, který se tam najednou nečekaně objevil.
Celostátní pátrání
Než je rozdáno, David se někam vypařil. Nevidím ho ani po zmíněné schůzce, na které zkouším nějaké nové hry a podepisuju jakési memorandum. Nacházím aspoň zbytek týmu a posílám je na hotel. Hledám Davida. Zapojuju dobrovolníky. Ti zapojují policisty. Nakonec dostávám zprávu, že David už je na cestě na hotel, než se tam ale dostanu já, uběhne tolik času, že David zatím na hotelu zalarmuje policii.
Zatímco hledání Davida policií v Etnovesnici je prostě akce jednoho policisty, po mně je vyhlášeno opravdové celostátní pátrání. Mít v telefonu tu kavkazskou SIMku, nemuselo se to stát, ale celou dobu to holt vypadalo, že nebude potřeba. Mažu na večeři, být bez oběda, večeře a vzhledem k brzkému odletu bez snídaně, to bych asi nepřežila. Balím, poslední rozhovory s přáteli, žádný spánek.
I přes spoustu potíží to bylo super. Za Toguz jsme všichni měli 5 bodů z 8, k medailím tedy opět scházelo jen málo, Ordo tým si polepšil a skončil na 4. místě. Zkusili jsme i nové sporty, Assyk Atu a Kuresh. Za dva roky na shledanou v Kyrgyzstánu!