Vyplatí se důchodové pojištění u státu ?

299

1. Chybné parametry předčasných důchodů

Že dočasně krácené předčasné důchody jsou pro jejich poživatele výhodné, ví každý. Jak je to s důchody krácenými trvale?
Za každé započaté tři měsíce o které odejde člověk do důchodu dříve než dosáhne důchodového věku, se jeho starobní důchod krátí o 0,9 %. Dá se snadno spočítat, že krácení nejen neodpovídá pojistně-matematickým zásadám, ale ani zdravému rozumu. Místo toho, aby s dřívějším odchodem do důchodu celková vyplacená částka klesala, tak stoupá – čím dřív člověk do důchodu odejde, tím více je „odměněn“.

Odchod do důchodu dříve o:	Doba dožití od dosažení důchodového věku (v letech)	Celkem vyplaceno navíc (v % ročního důchodu)
1 rok	20	25
2 roky	20	40
3 roky	20	50
1 rok	16	40
2 roky	16	70
3 roky	16	100

Přitom by stačilo jednoduše přijmout nejobvyklejší systém – za každý měsíc, o který člověk nastoupí do důchodu předčasně, se důchod snižuje o půl procenta. Pak by platilo, že celková vyplacená částka s dřívějším odchodem do důchodu klesá.
Závěr: Kdo využije možnosti odchodu do předčasného důchodu, ten na tom vydělá, pokud není vysloveně dlouhověký typ.

2. Náhradní doby

V dávkově definovaném systému by měl být výpočet nastaven tak, aby byl systém ve vnitřní rovnováze. Bez ohledu na míru přerozdělování, člověk s průměrným vyměřovacím základem by měl v důchodu dostat vyplaceno tolik, kolik odpovídá částce, kterou zaplatil na pojistném. Na první pohled náš systém vypadá, že toto splňuje: 20 % z příjmu jde na pojistné, důchod odpovídá v průměru 40 % příjmu. Průměrný člověk má započítaných přes 40 let, důchod pobírá dokonce méně než 20 let – prozatím. Takže by mělo být všechno v pořádku. Není, a důvod je ve slově „započítaných“. Započítávají se i roky, kdy neplatil žádné pojistné – tzv. náhradní doby. A ty jsou tak rozsáhlé, že to téměř nemá obdoby. Tvoří více než čtvrtinu započítané doby.

Náhradní doby lze rozdělit do čtyř skupin:

1. Nezbytné

Pokud stát donutí občana, aby po určitou dobu dělal něco nedobrovolně a neměl po tu dobu plat, musí mu tuto dobu do důchodu započítat jako odpracovanou. Toto se vztahuje na vojenskou službu (i civilní a náhradní).
Plně invalidní člověk nepochybně také může těžko platit normální pojistné. Přesto musí i on starobní důchod dostat.

2. Vhodné

Celospolečensky je plně uznáváno, že doba mateřské a rodičovské dovolené se musí na důchod započítávat. A bude tomu tak i nadále, nehodláme-li se přiklonit k názoru, že děti mají být po narození umístěny v ústavu „kolektivní výchovy“. Jediným předmětem jakéhosi sporu je délka rodičovské dovolené – má-li skutečně být čtyři nebo pouze tři roky.

3. Sporné

Sem patří především doba nemoci a nezaměstnanosti. I když jsou tyto doby pro důchodové účely kráceny na 80 %, není to systémové. Řešit to lze třemi způsoby. Za prvé: Stát by za tyto doby hradil minimální pojistné (obdoba zdr. pojištění). Za druhé: Pojistné by se alespoň ve výši, odpovídající pojistnému, placenému zaměstnancem, odvádělo z nemocenské, resp. podpory v nezaměstnanosti. Za třetí: Tato doba by se nezapočítávala, s výjimkou případu, kdy by člověk platil pojistné dobrovolně.

4. Nelogické

Studium. Člověk studuje proto, že mu to přináší nějaký zisk. Finanční, ve formě společenského postavení, lepšího postavení na trhu práce, jakýkoli jiný. Pokud by tomu tak nebylo, nedělal by to. O tom, že to funguje i finančně svědčí to, že průměrný příjem vysokoškoláka je dvojnásobný oproti průměrnému příjmu osoby bez vysokoškolského vzdělání. Namísto toho, aby doba, kterou absolvent střední školy odpracuje navíc, kompenzovala alespoň částečně v důchodu jeho celoživotně nižší plat, vysokoškolákovi se započte i s jeho vyšším vyměřovacím základem. Takže je absolvent vysoké školy zvýhodněn dvakrát. (Nemá smysl argumentovat mzdou učitelů – to není chyba důchodového systému, ale vzdělávací politiky státu.) Je celoevropským jevem, že se doba studia přestává započítávat, pokud student nehradí alespoň minimální pojistné.
Závěr: Důchodové pojištění se vyplatí tím víc, čím víc člověk využívá náhradní doby – pokud nepřekročí limit.

3. Příjmy, z nichž není placeno pojistné na důchodové zabezpečení

Existují příjmy, které jsou přímo zákonem z povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení vyňaty, ačkoli jde o příjmy za práci. Stručně jde o tři kategorie příjmů: autorská díla, tantiémy a různé druhy „pobídek“ statutárních orgánů a manažerů (např. ve formě akcií) a dále dohody o provedení práce.
Druhou kategorií jsou příjmy z nelegální práce (nelegálně zaměstnaní cizinci, nezaměstnaní) a také příjmy z prací, částečně placených legálně a částečně načerno (úředně minimální mzda, zbytek na ruku). Speciálně druhý typ je velice rozšířený, v některých profesích (číšníci, servírky) uplatňovaný doslova plošně.
Třetí kategorií jsou platby OSVČ, které se vypočítávají z nižšího vyměřovacího základu (letos 40 %, za dva roky 50 %). Tento nižší vyměřovací základ má původ ve faktu, že, na rozdíl od právnických osob, fyzické osoby by musely platit pojistné i z investic (pořídí-li si živnostník obráběcí stroj, pokud by neměl nižší vyměřovací základ, zaplatil by z něj v roce pořízení pojistné z plné ceny minus odpisy). Že by to šlo řešit logičtěji (od vyměřovacího základu odečítat investice) je nabíledni. Nejrozumnější by bylo zrušit odpisování úplně a bylo by po problému.
Nicméně co z těchto skutečností plyne pro osoby, kterých se to týká? Konkrétně to, že pokud si platí pojistné z nižšího vyměřovacího základu než je první redukční hranice, okrádají samy sebe. Stát na tom naopak dlouhodobě vydělá. Proč, to si řekneme v následující části.

4. Výpočet důchodu

Důchod se vypočítává z tzv. osobního vyměřovacího základu. Do něj se průměrný příjem ve výši do první redukční hranice (letos 7.500 Kč) započítává celý, z příjmu mezi první. a druhou hranicí (letos 19.200 Kč) 30 % a z příjmu nad druhou hranicí 10 %. (Redukční hranice se každý rok zvyšují nařízením vlády, pro příští rok se počítá s poměrně vysokým zvýšením.) Kolik jsme státu zaplatili na pojistném a kolik dostaneme na důchodech, závisí kromě náhradních dob právě na této redukci.
Podívejme se na to v zájmu srozumitelnosti poněkud schematicky: V průměru máme započítáno 40 let, z toho minimálně 30 let jsme platili pojistné a maximálně 10 let jsou náhradní doby. Dostaneme tedy důchod ve výši 60 % osobního vyměřovacího základu (procentní výměra je 1,5 % vyměřovacího základu za 1 započítaný rok) a k tomu základní výměru (letos 1.310 Kč). Kolik jsme zaplatili a kolik dostaneme?

Výše příjmu	Důchod v % průměrné hrubé mzdy *	Za 40 let zaplaceno na pojistném celkem (počet ročních platů) **	Za 16 – 20 let vyplaceno na důchodu celkem(počet ročních platů) ***
Do 1. redukční hranice	75 – 95	6 – 8	12 – 19
Mezi 1. do 2. redukční hranicí	42 – 74	6 – 8	7 – 15
Nad 2. redukční hranicí	11 – 41	6 – 8	2 – 8

*	Minimální vyměřovací základ 4.000, maximální 140.000, valorizováno k roku odchodu do důchodu. Jde o tzv. náhradový poměr, což je poměr prvního důchodu k poslední hrubé mzdě v %.
**	V závislosti na délce náhradních dob (0 až 10 let)
***	V závislosti na výši platu a době pobírání důchodu (minimálně 16, maximálně 20 let

Vidíme, že více, než zaplatil na pojistném, dostane i člověk s průměrným příjmem, ač to vypadá neuvěřitelně. Jiná otázka je, jestli se mu to vyplatí.
Závěr: Vždy se vyplatí odvádět pojistné z příjmu do první redukční hranice – zhodnocení je vyšší než spoření téže částky v jakémkoli z „jistých“ produktů – např. u penzijního fondu.
U příjmu vyššího než první redukční hranice a nižšího než druhá není placení odvodů státu přímo ztrátové, není ale výhodné, protože přicházíme o výnosy z jejich případného investování (platíme cenu za „ušlou příležitost“).
Platit z příjmu nad druhou redukční hranici je jasně ztrátové.

Co občanům ČR prostřednictvím svých zákonů vzkazuje stát:

1. Vždy si plaťte důchodové pojištění u státu z příjmu do 1. redukční hranice, i když nemusíte. Vyplatí se vám to. Nedovolte, aby vám zaměstnavatel vyplácel pouze minimální mzdu a zbytek „na ruku“.
2. Jste-li OSVČ, plaťte si na důchod u státu alespoň z tohoto vyměřovacího základu. Využijte toho, že si můžete vyměřovací základ stanovit sami, aniž by to mělo vliv na odvody na zdr. pojištění a daně. Platit si důchodové pojištění poze z minimálního vyměřovacího základu je pro vás nevýhodné.
   
3. Máte-li jakoukoli možnost se tomu vyhnout, neplaťte pojistné z částky nad druhou redukční hranicí. Důchodová náhrada nemá s pojištěním nic společného, výpočet důchodu z vyššího vyměřovacího základu připomíná spíš státem organizovanou loupež.
   
4. Ve všech případech sledujte nařízení vlády, kterým se mění tyto dvě hranice vyměřovacího základu.
   
5. Do předčasného důchodu jděte – čím dříve tím lépe – pro vás, samozřejmě.
   
6. Klidně pracujte načerno a nechte se evidovat na úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání. Pokud tak nebudete činit déle než 3 roky celkem, vyplatí se vám to a zaplatí to za vás ostatní. Riziko je malé, od té doby, co je povoleno si v době nezaměstnanosti „přivydělat“, prakticky nulové.
   
7. Klidně se hoďte marod, kdykoli se vám to hodí, zejména máte-li nižší plat. Pokud vám to bude tolerovat váš zaměstnavatel, nemůžete na tom prodělat. Sankce neexistují.
   
8. Máte-li možnost, snažte se vykazovat příjmy jako autorské či umělecké, nestávejte se zaměstnanci kulturních institucí, zůstávejte na volné noze. Řemeslné výrobky prodávejte jako výtvarná díla, místo výuky angličtiny vykazujte překlady. Pojistné plaťte pouze z příjmu do první redukční hranice, ostatní si radši spořte sami. Proč dávat státu to, co není nutné a výhodné.
   
9. Nemůžete-li svou práci prodat jako autorské dílo, čiňte tak alespoň na živnostenský list. Pracovní poměr je až poslední možnost. Zaměstnavatel se s vámi jistě rád dohodne, co ušetříte, můžete si rozdělit napůl.
   
10. . Jakákoli forma naturální odměny, příspěvku na důchodové připojištění, akcií namísto části platu je výhodná pro vás i zaměstnavatele, zejména máte-li vyšší plat.
    

Rada navíc:
Spořte si na důchod od mládí, výhradně u institucí se zahraničním vlastníkem, kterým stát vaše peníze nebude moci zabavit. Budete to potřebovat, až tenhle systém krachne.

Leden 2005

Autor: Kateřina Havlíčková