Jedete si po dálnici docela klidně rychlostí 170 km/h a kolem vás prosviští nadupaná motorka. Co si pomyslíte? Známý to zásadně komentuje slovy: „Je jaro, zase jezdí dárci orgánů …”
Pro mne motorky znamenají bundy s orlem na zádech, skvěle padnoucí kožené kalhoty, tetování, šátky s lebkou, svět tvrdých chlapů, burácení motorů a srazy, na kterých to prostě žije! Takže si pomyslím: „Ohoho, ten se má!” A nebo: „Ta se má!” Vždycky se totiž snažím postřehnout, kdo motorku řídí. A pokud to podle postavy vypadá, že by to mohla být žena, tak mne zajímá, jak motorku, mnohdy třistakilovou i těžší, může zvládnout. A také jak se jezdí s větrem o závod a jaké kožené bundy teď letí a cože se to vlastně děje na motorkářských srazech …
Když na setkání pražské místní skupiny začala chodit Martina Ondroušková a dověděla jsem se, že motorky jsou její velkou láskou, s prosbou o rozhovor jsem neváhala.
Martino, první otázka se přímo nabízí, čím teď jezdíš?
Měla jsem Suzuki GSX-R600, ale tu jsem teď předělala na okruh a koupila si Ducati Monoposto 1000 Sport, takže konečně budu mít svou vysněnou motorku.
Pro ty, co motorkám nerozumí, v čem je rozdíl?
GSX-R je silniční motorka, kapotovaná, a protože je starší a dá se rozbít, aniž by následné opravy mnoho stály, tak ji s přítelem předěláváme na okruh. Tam je velká pravděpodobnost, že s ní skončíme mimo silnici. Ducati je krásná retro motorka, caféracer, evokuje dobu Franty Šťastného. Italové motorky umí, je to jedna z nejkrásnějších motorek, jaká existuje. Pro mě je objemový skok příjemný, Ducati má výkon přibližně srovnatelný s předchozí motorkou, ale v kroutícím momentu jde výš.
To jsme se již dostaly do opravdu technických podrobností, které jistě zaujmou pány, ale teď něco pro dámy, v čem jezdíš na motorce oblečená? Co nosíš – „křivák“ a upnuté kalhoty? 🙂
Samozřejmě v kůži. Bez pořádného oblečení to nejde. Já jsem zastánce ochranných prostředků a bezpečné jízdy, takže kožená kombinéza, páteřový chránič, protektory, pořádná helma, všechno tak, jak má být, včetně airbagové vesty. Image není až tak důležitý, hlavní je věnovat se motorkám srdcem a dbát na to, abychom vždy dojeli v pořádku.
Co tě na motorce baví nejvíc?
Svoboda. Jednoznačně. I když se řídím heslem, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, přesto jsou pro mě motorky stále ještě o svobodě. A také o radosti z jízdy, je to únik z šedé reality do zcela odlišného světa. Líbí se mi, že mezi motorkáři nejsem divná, protože se zajímám o motory, nezáleží zde na věku, pohlaví, barvě pleti. Jde jen o jedno – o motorky.
Aprílové číslo našeho časopisu už nestihneme, ale máš nějaké veselé příhody na motorce?
No, mám. (Martina se směje.) Jely jsme s kamarádkou na Slovensko, každá na své motorce, a potřebovaly jsme natankovat. Odbočily jsme na benzinku a kamarádka zapomněla, na které straně má stojánek, takže se i s motorkou přihnula ke stojanu na druhou stranu. Protože je to subtilní dívka, držela motorku rukama nohama a hlavou se zapřela o benzinový stojan, takže ji měla v pravém úhlu k tělu a z posledních sil motorku držela. Správná kamarádka, než jde pomoct, musí se nejdříve pořádně vysmát, pak to musí celé nafotit a až teprve pak jde pomoct. Takže tam tak stála asi 10 minut a moc jí to slušelo. Pochopitelně mi to Murphyho zákony schválnosti brzy vrátily, o tom žádná.
Co se děje na motorkářských srazech?
Nic moc se tam neděje, je to takový více kožený festival. Na velké komerční motosrazy jezdí většinou chlapi, protože mají rádi pivo, koncerty a uvolněnou atmosféru. My ženské tam většinou nejezdíme, protože představa, že se musíme koukat na ožralé chlapy a ani si nemůžeme popovídat, protože řve muzika, nás neláká. Většinou děláme dámské jízdy anebo soukromé motosrazy, kde hudbu tak hlasitě nemáme.
Máte na těchto srazech i nějaké chlapy?
Jenom když se nebojí! 🙂 Máme dámskou motorkářskou skupinu. Jednou v garáži (byla krutá zima a už dva anebo tři měsíce se nedalo jezdit na motorkách, což je strašné) jsme se s děvčaty rozhodly, že máme absťák, a proto se musíme opít becherem. Po druhé flašce jsme se dohodly, že je strašně nespravedlivé, že členem MC klubu nemůže být ženská, a proto jsme založily MMD, motorkářské menstruační družstvo.
Martina doplnila i vysvětlení, co je MC klub – motorkářský klub, který historicky pochází z Ameriky, např. Hells Angels, většinou pánská skupina s kriminální minulostí pokládající se za VIP skupinu. Historicky to byli gangsteři, kteří obchodovali s drogami, zbraněmi a bílým masem, a právě proto nesměla být členem klubu žena.
Dnes jsou podmínky jiné. Pro naši skupinu je MC klub něco, co nás moc nebere, ale jsme trošku recesisti a oni byli první na ráně.
Jak vaše družstvo funguje?
Jako volné sdružení čtyř holek, které se před sedmi lety náhodou potkaly u motorek. Kilometry a čas nás postupně stmelily natolik, že se z nás staly celoživotní přítelkyně. V každém případě si pořádáme valné kozohromady. Protože jsme ženské, tak tam nemontujeme motory, ani tam nepijeme ricinový olej ani něco jiného. Ani pánský striptýz nemáme, my vaříme! Což je průšvih úplně největší (směje se). Čím jsme starší, tím méně je to o motorkách a více o vaření.
Kolik žen jezdí v Čechách na motorce?
Teď už hodně, ale když jsem v roce 2001 začínala, to nás bylo pět a půl. Možná jedna generace před námi, těch bylo ještě méně a byly výjimečné. Když jsem začínala jezdit já, začínaly i jiné ženy, takže jsem šla s další vlnou motorkářek. Ale pamatuji si ještě začátky, když jsem přijela a půlka pánského osazenstva šokem lehla. Dneska už je to normální, ženská na motorce je běžná. Na Slovensku je to jiné, tam motorek není tolik, motorkářek je málo a jen velmi malé procento z nich žije pro motorky, baví je to. Většina považuje stroje za pouhý módní doplněk.
Martino, věnuješ se také školícím a preventivním aktivitám zaměřeným na prevenci dopravních nehod, mohla bys o tom, prosím, popovídat?
Jsou to dva projekty, soukromé aktivity, které si děláme my motorkáři mezi sebou na bázi dobrovolnosti, organizujeme se mezi sebou, většinou přes internet. První je Autoškola po autoškole, kde každý zkušený motorkář, který má už x let naježděno a chce se zúčastnit, si vezme pod patronát nováčka, který má zájem, třeba má čerstvý řidičák a bojí se ještě sám na motorce. Zavazuje se, že nováčka provede, každý na své motorce, 500 anebo 1 000 kilometrů po silnicích, ukáže mu, jak se pohybovat ve skupině, jak předjíždět, jak řešit krizové situace, jak jezdit na vodě, na nepořádku na cestě a tak dále.
Druhý projekt je také soukromá aktivita a jedná se o organizování kurzů první pomoci, které připravujeme ve spolupráci s Červeným křížem, případně s nějakým motorizovaným lékařem. Jsou to kurzy včetně simulace nehody, kde se učíme poskytovat první pomoc.
Čemu dalšímu se ještě věnuješ?
Dálkově si dodělávám VŠ a z koníčků: od motorek a malých vodních elektráren se plynule přesunuji k vyšívání a vaření! A ve všem jsem velmi dobrá (smích)!
Jako správná mensanka o tom nepochybuji.
Co tě přivedlo na testování?
Přivedla mne výzva od bratra, hecovali jsme se, kdo má vyšší IQ. Můj bratr je svým způsobem geniální, vyplnil si nějaký pofidérní test na internetu, tak jsem se rozhodla, že překvapím, šla jsem a zařídila si oficiální test české Mensy, pak jsem se před ním ovívala papírem. 🙂
Co ti Mensa nabízí – jakých aktivit se ráda zúčastňuješ?
Hledám lidi, se kterými si můžu popovídat, protože komunikace je můj největší problém. Většinou s lidmi nedokážu dlouhodobě komunikovat, dokážu si s nimi popovídat, ale dlouhodobě vycházet pouze velmi omezeně. Musím říct, že toto očekávání se mi splnilo. Líbí se mi Business Club, líbí se mi místní skupina v Praze, přemýšlím, že navštívím bratislavskou klubovnu, až budu na Slovensku na stálo, a docela se na to těším.
Jsem aktivní člověk a v rámci volného času, kterého moc nemám, bych ráda pomohla v organizování někomu dalšímu. Myslím, že aby si nováček sám vymýšlel aktivity, na to je ještě moc brzy.
Vědí tví přátelé/známí/rodina/kolegové v práci o tvém členství? Jak reagují?
Vědí a nemají s tím problém, protože dělám práci, kde základním předpokladem je vysokoškolské vzdělání a jsou tam většinou lidé, z nichž část je považována za kapacity České republiky v oboru. Spíše naopak, členství si považují, líbí se jim to.
A naopak, musela jsi svoji vysokou inteligenci někdy skrývat?
Mockrát. Jak soukromě, tak pracovně. Ale jsem na to relativně zvyklá, protože předsudky jsem zažívala od začátku – studovala jsem elektroprůmyslovku, jsem technicky vzdělaná, mám technický mozek, baví mne strojařina, počítače. V osmnácti jsem nastupovala do práce k energetikům a byla jsem tam jediná holka, 99 % těch chlapů mne bralo jako lepší sekretářku. V tomto ohledu to bylo těžké už tak, ale když jsem si pak koupila motorku, tak to bylo ještě zajímavější. (Martina se směje.) Jinak co se týče předsudků a očekávání, která nedokážu splnit, setkávám se s tím už od puberty a nějaké vysoké IQ na tom už nic nezmění. Jde o to prosadit svoje názory, prosadit svoje postupy. Dokázat se domluvit, třeba pracovně. Taková diplomatická vyšší dívčí.
Vysoká inteligence mi pomáhá v práci, kterou dělám teď. Bez logické schopnosti rozpoznat systém, vylepšit systém, rozpoznat problém a vyřešit jej, což měří vlastně přímo Ravenova matice, bez toho bych tuto práci dělat nemohla.
Jaké práci se věnuješ?
Jsem ekonom a poslední dobou dělám projektový management. Pomáhám tvořit ekonomický software. IT vzdělání, které mám, mi výborně doplňuje znalosti ekonomické.
Martino, děkuji ti za rozhovor a přeji hodně skvělých, bezpečně ujetých kilometrů a ať v Mense najdeš, co hledáš.
Když jsem vypnula diktafon, povídali jsme si na pražském setkání ještě dlouho a Martina nám vyprávěla příhodu, která svědčí o bezohledném chování mnohých řidičů vůči motorkářům – jednou, když jela, se ji mimořádně agresivní řidič několikrát snažil úmyslně vytlačit ze silnice, nemohla v podstatě nic dělat a měla strach. Zastavila tedy u pumpy, aby se trošku vydýchala. Řidič však zastavil za ní. Sundala si helmu, přišla těsně k autu, aby se podívala, kdo ji ohrožoval. Když řidič uviděl dlouhé vlasy a ženský obličej, úplně zezelenal, ani mu nemusela nadávat a vykoktal pouze „No, já jsem myslel, že jste chlap!”
foto: soukromý archiv