Trasu jsme naplánovali dle požadavků účastníků, jejichž přáním bylo po značené cestě dojít na Pancíř a jinudy zpět. Nejkratší taková trasa byla na 17 km, což některé délkou zaskočilo. Pochod měl vytyčených několik cílů – turistickým cílem byl vrchol Pancíř 1 214 m n. m. s chatou a rozhlednou, důležitými cíli pak radostně očekávané dvě restaurace a dále konečným cílem šťastný návrat na základnu Bílého orla.
Na výlet jsme se vydali už v 9 hodin ráno a hned jsme započali svižně stoupat do kopců. Našemu tempu však nestačila rodina s dětmi, za což jsme jim všichni byli vděční, protože jsme museli zpomalit a už nikdo nemusel předstírat, že se nezadýchává. Zpočátku byly pěkné výhledy do krajiny, příroda byla malebná. Pak náhle nastalo bílé pološero, na které byly dva názory.
Někdo tomu říkal mlha, někdo tvrdil, že už jsme vystoupali až do oblak. Ale naštěstí se brzy navrátila viditelnost.
Cestou přicházely různé drobné radosti i zklamání. U plánovaného rozcestí Tomandlův křížek byl skutečně křížek, možná i Tomandlův (hurá), na Můstku však nejezdilo mnohými očekávané metro (škoda). Pak na nás mezi stromy vykoukla letos stoletá chata Pancíře. Tam šel sled radostí a zklamání rychle za sebou. To jsou krásné výhledy… (hurá). Ale chata je v rekonstrukci (škoda). Ale restaurace je otevřená (hurá). Ale nevaří tu (škoda). Ale tam nesou polévku (hurá). Polévku na terase nepodáváme (škoda). Přineseme ji (hurá). Je jí fakt málo (škoda). Ale je dobrá… (hurá).
Na terase chaty jsme se občerstvili a užili si krásné rozhledy. Přečetli jsme si, že na Pancíři pramení tři řeky a prochází jím hlavní evropské rozvodí. Úhlava a Křemelná tečou do Severního moře, Řezná pak do Černého moře.
Z Pancíře jsme to šněrovali od příkopu k příkopu a někdy i mimo něj. Ne že bychom byli v lihovém opojení, ale šli jsme tak, jak nám bahno dovolilo. Pak už toho měl někdo dost, zavelel a započali jsme s melioračními pracemi. S vervou jsme odvodňovali, takže nosili kameny a drny na hráz, primitivními nástroji jsme vyhotovili kanálek a odklonili tím proud vody mimo cestu. Pocity z vykonané práce byly zřejmě úžasné, poněvadž jsme pak na trase hledali další podobné výzvy. Na jednom místě jsme dumali, jak pročistit podzemní svod, ale uznali jsme, že toto je nad naše možnosti. Z melioračních aktivit je pořízena fotodokumentace a zúčastnění ji mohou použít při výběrovém řízení k projektu Za cesty lepší Ministerstva zemědělství ČR (eagri.cz).
Cestou jsme prošli malebné paseky a představovali si zaniklé vsi. A to už jsme přicházeli k restauraci v Javorné, kde jsme se na terase naobědvali. Byly čtyři hodiny, když jsme dojídali poslední sousta a personál nad námi zavíral slunečníky, že mu padla. Výlet jsme zhodnotili jako vydařený a vydali jsme se na poslední dva kilometry do kopce na základnu na Šukačku.
(A tomu slovu jsem se celý text vyhýbala. Minulý článek jsem psala o Prdeli, tak to jsem zvědavá, o čem budu psát do třetice příště.)
