431 A teď nemám na mysli zrovna to, že jsem nemusela jet čtyři hodiny autem, nebo například to, že tu konečně byl bazén (pro mě jedna z nejdůležitějších věcí na setkání). Myslím tím to, že jsem se mohla podílet na organizování téměř všeho, co jste mohli na setkání zažít, ať už jsem zrovna plnila funkci pokusného králíka, na kterém byly testovány některé šifry, nebo jen přihlížela a občas něco navrhla během organizačních schůzek. A to byste nevěřili, co všechno se tam dozvíte, protože ne všechny debaty byly čistě organizační. Ale ve vlastním zájmu nebudu uvádět žádné příklady. Jak jsem se ovšem velmi rychle přesvědčila, stačí vynechat jen jednu schůzku a hned se spousta věcí změní, jako například to, že ze mě udělali redaktorku časopisu na setkání. Do této funkce jsem se zapojila jen první den a po zbytek setkání jsem se jí velmi úspěšně vyhýbala.
Pokud jste si snad někdy mysleli, že se celé setkání připravuje měsíce dopředu, tak jste se docela spletli. Samozřejmě – ubytování, exkurze a podobně bylo naplánováno už docela dlouho, ale pokud jde o ten zbytek, hodně se toho řešilo až na místě. Jeden příklad za všechny – jmenovky. Poměrně zdlouhavá práce, u které byste čekali, že se bude dělat předem. Omyl! Jenom design se dělal přibližně v deset večer. Většina orgů (=organizátorů) chodila spát kolem druhé nebo třetí ráno. Já, jakožto organizátor, který je organizátorem, jen když chce, jsem si šla lehnout asi v jednu. Popravdě je mi doteď záhadou, kdy někteří orgové spali. To také úzce souvisí s heslem, které se mezi orgy velice rychle rozšířilo – „Spánek je jen pro sraby“ – a mám pocit, že hodně z nich se jím opravdu řídilo. Schválně můžete hádat, kdo to vymyslel.
Jako částečný org jsem se moc neúčastnila organizátorských schůzek na setkání a raději trávila čas v bazénu, ale přiznejme si to – co jiného byste čekali od dvanáctiletého dítěte, že?
Na bojovce už jsem ale práci měla. A pokud jste si mysleli, že na Obětovou horu jste museli běžet, lézt, plazit se a já nevím co ještě jenom vy, tak jste se docela dost spletli, protože my ten kopec lezli také. Popravdě jsem ani nečekala, že všechny týmy projdou tak rychle. Někdy kolem oběda jsem se společně s tátou přesunula z Obětové hory do hotelu, protože v lese bylo docela (hodně) vlhko a mokré oblečení studí. Po obědě jsem se přesunula na původně poslední stanoviště, které zahrnovalo střílení foukačkou. Hned jak jsem došla na stanoviště, začalo pršet. A teď nemyslím jen nějaký menší jarní deštík, ale ten obrovský déšť, před kterým se všichni ostatní mohli schovat. Takovou možnost jsem já bohužel neměla, protože stanoviště bylo v jakémsi parku. Na stanovišti se mnou měl být ještě jeden org, který měl donést foukačku, šipky a terč a údajně vyrazil z hotelu asi deset minut potom, co jsem přišla na místo. Takže čekám v dešti a mezitím mrznu, z bot mám takové menší rybníky a během chvilky zjistím, že pláštěnka rozhodně nefunguje tak dobře, jak jsem si myslela. Po asi půlhodině, kterou jsem strávila převážně přecházením po úseku cesty a snažila se neumrznout, mi táta zavolal, že se poslední stanoviště kvůli dešti ruší a můžu jít na hotel. Mé pocity, tiché nadávky a kletby na všechno okolo si prosím domyslete. Při mé smůle samozřejmě pár minut po tom, co jsem došla na hotel, přestalo pršet. Hm, tomu říkám zážitky.
Celkově se mi ale setkání moc líbilo a řekla bych, že bylo jedno z nejlepších, na kterém jsem kdy byla. Jsem hlavně ráda, že jsem se tu potkala s lidmi, které mám možnost vidět jen párkrát za rok, a taky poznala spoustu dalších.
Nějak jsem nevěděla, jak celý článek zakončit, a proto jsem se rozhodla, podělit se s vámi o jeden citát, který vymyslela jistá nejmenovaná osoba: „Není důležité vyhrát, je důležité být kokos.“
Nějak jsem nevěděla, jak celý článek zakončit, a proto jsem se rozhodla, podělit se s vámi o jeden citát, který vymyslela jistá nejmenovaná osoba: „Není důležité vyhrát, je důležité být kokos.“