Byla vybrána nekuřácká herna v Landek Parku, ve které mají dráhu pro děti s mantinely. Jako mimoostravský jsem se vydal tradičně vlakem a z nádraží svižnou čtyřkilometrovou poznávací procházkou, abych po příchodu na místo několik minut před smluveným termínem narazil na prázdný podnik, který se pro daný den obsluha chystala právě uzavřít. Rezervovalo se totiž několik měsíců předem z obavy, aby nebylo obsazeno. Ale protože se nikdo nepřipomenul pár dní předem, obsluha si to vyložila tak, že jsme na to asi zapomněli. Po krátké telefonické konzultaci jsem si ověřil, že termín platí a ostatní jsou již na cestě, a přesvědčil jsem tedy slečnu za barem, aby s námi ještě dvě hodiny vydržela.
Dorazila bezmála desítka dospělých a podobný počet omladiny; rozdělili jsme se tedy na dospělou, převážně mužskou část na normální dráze a převážně dětskou na dráze s mantinely. Nejmladší děti, které ještě neuzvednou ani nejlehčí kouli, pak testovaly další prázdnou dráhu vlastním plazením. Leč nestihly se ani přes opakované pokusy dostat až ke kuželkám a tedy nedosáhly na body, vždy byly předčasně odloveny rodiči, kteří neměli pochopení pro tuto bowlingovou strategii.
Samotná hra na „dospělé dráze“ probíhala v přátelském duchu, kdy výsledky nebyly až tak důležité a každá trefená desítka byla důvodem k radosti. Nevyskytl se mezi námi žádný profesionál, takže i já – naprostý amatér, který za posledních pět let odehrál dohromady asi deset kol – jsem druhé kolo k vlastnímu překvapení vyhrál.
Když se čas přehoupl přes osmou hodinu večerní, nastal opuštěním bowlingové herny poločas rozpadu naší skupiny. Znavenější část se vydala domů, polovina s lepší výdrží se přesunula do nedaleké restaurace. A i já, návštěvník z dalekých krajů, jsem se vydal na dalekou cestu k domovu.
Chtěl bych poděkovat organizátorkám Hance Kalusové i Hance Studenské.
