Zkoušeli jste si někdy představit, jaké to asi je, když zvuk vnímáte i jako barvu a chuť a písmena či celá slova i jako čáry a hmatové vjemy? Jak těžké může být pochopit obecně známý význam slova, když se vám díky jeho zvuku jeví v asociacích a představách zcela jinak?
Malá knížka o velké paměti není jen o paměti. Bezmezná paměť jednoho člověka sice byla základem celého příběhu, ale autor Aleksandr Romanovič Lurija zkoumal více. Je to zajímavý soubor různých pozorování, testů i rozhovorů a celkově pohled na to, jak komplexní synestetické vnímání světa ovlivnilo život jednoho muže. Přibližuje nám osobu pana Š., jeho obrazotvorný způsob fungování paměti, např. úskalí při čtení nebo (ne)porozumění poezii, a zároveň poukazuje na to, jaké překážky jeho netypická mysl musela překonávat v běžném životě.
Neurodivergentním čtenářům bude možná příběh pana Š. v něčem blízký. Mně připadal fascinující a pootevřel mi dvířka k porozumění jinému světu.
Kristýna Mothejzíková
Když jsem začínala číst tuto knížku, v duchu jsem se připravila na to, že možná bude suchá a popisná, jak některé dokumenty bývají. Mile mne ale překvapilo, jak dobře se čte.
Velmi obdivuji kohokoliv, kdo vyniká v nějakém oboru, ať už jde o dokonalost fyzickou (tanec, akrobacie, …) či duševní, kterou obdivuji ještě více. Pociťovala jsem proto skoro až závist při představě, jaké úžasné výkony pozorovaný subjekt předváděl, ať při samotném testu, nebo při ověřování paměti v čase. Snažila jsem se představit si, jak skvělé by bylo takovou paměť mít.
Zaujala mě část knihy, kde jsem měla možnost seznámit se s postupy a způsoby, kterými si pan Š. vypomáhal při zapamatování cvičení či čteného textu. Kupříkladu jeho vizualizace byla úchvatná a v jeho vyprávění také byla výrazně zachycena. Pokud tedy bylo jeho úkolem zapamatovat si slovo podzim, člověk i při čtení téměř slyšel šustění suchého listí či dopady kapek na dlažbu. Bohužel ale jeho vizualizace byla až tak úchvatná, že než prošel druhým slovem textu, byl text u konce a on netušil, o čem se vlastně mluví. Ještě výraznější problém představovaly obrazné pojmy či básnická přirovnání, při kterých se pan Š. ztrácel naprosto, takže báseň vůbec nepochopil. Mnohdy pak nebetyčný problém představoval i jiný běžný výraz ze života.
A tak se mi postupem čtení jevila nepoužitelnost této úžasné paměti v běžném životě a já se v duchu vracela ke chvále normálnosti. Jsem ráda, že takovou paměť nemám, a už nezávidím.
Lenka Dudová
