Ranko Rajović je zakladatelem národních Mens v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a jedním ze zakladatelů Mensy ve Slovinsku a Severní Makedonii. Dlouhá léta působil v mezinárodní mensovní radě (IBD) a byl také předsedou Komise pro nadané děti při Mense International. Dnes je profesorem a vedoucím Katedry neurověd ve vzdělávání na Pedagogické fakultě ve slovinském Koperu. Požádali jsme ho, aby z pohledu neurovědy přiblížil klíčové prvky dětského vývoje.
Jak si dítě buduje sebedůvěru?
Nejlepším příkladem je něco, co už každý viděl – dítě, které se učí chodit. Klopýtá, padá, drží se nábytku a zkouší to znovu a znovu celé dny. A pak najednou udělá skutečné první krůčky. V tu chvíli se většina dětí zastaví, podívá se na rodiče a usměje se – jako by říkaly: „Mami, tati, podívejte! Zvládl jsem to!“
Jak vysvětluje Ranko Rajović, mozek je orgán určený k přežití. Když se naučíme něco nového, odmění nás přívalem „dobrých“ hormonů. Každé učení je tak spojené s instinktem přizpůsobit se a přežít.
„Kdyby si dítě mohlo jednoduše říct: ‚Chci chodit,‘ a za tři vteřiny začalo, asi by z toho takovou radost nemělo. Ta radost přichází díky úsilí, díky překonané výzvě. A právě to je základ sebedůvěry,“ říká Rajović.
Proto by rodiče neměli pokaždé dítěti spěchat na pomoc. Je důležité nechat ho trochu se potrápit – protože sebedůvěra vzniká ze schopnosti řešit problémy samostatně.
Zažívá dítě stres, když mu nastavíme hranice?
„Samozřejmě, nastavování hranic není snadné, ale dítě si je samo nastavit nedokáže. V tom hrají zásadní roli rodiče – s láskou, trpělivostí a pochopením,“ vysvětluje Rajović.
Jednou z největších výzev dneška jsou obrazovky – videohry a sociální sítě. Pokud rodiče nestanoví jasná pravidla už od začátku, nastaví si je děti samy – a často špatně.
„Dítě, které vždycky všechno dostane, které je příliš rozmazlované, má nízkou frustrační toleranci. Musí se naučit čekat, pochopit, že ne vždy může mít všechno hned. I to je součást dospívání.“
Jsou dnešní rodiče příliš kontrolující?
Moderní rodiče často používají aplikace, kamery a GPS sledování, aby své děti měli neustále pod dohledem.
„My jsme takhle nevyrůstali. Rodiče měli jen přibližnou představu, kde jsme, ale nesledovali každý náš pohyb. A právě ta svoboda byla klíčová pro náš vývoj,“ říká Rajović.
Podle něj je nezbytné, aby děti měly prostor čelit problémům, dělat chyby a přemýšlet – samy nebo s kamarády. „Jedině díky takovým zkušenostem získávají sebedůvěru a učí se věřit samy sobě.“
Proč děti chráníme před neúspěchem
„Už ve fázi lezení je užitečné postavit dítěti do cesty drobné překážky – třeba polštář nebo míč – aby muselo přemýšlet, jak je překonat,“ radí Rajović.
Upozorňuje, že přehnaně chráněné děti mají často potíže s komunikací, samostatností a iniciativou. „Nedávno jsem byl v Kanadě, kde děti ve škole už vůbec neodpovídají ústně – jen písemně. Zeptal jsem se proč, a odpověděli mi, že mluvení ve třídě u nich vyvolává stres.“
Podle Rajoviće ale řešením není neustále snižovat nároky – nýbrž změnit způsob výuky. Musíme se odklonit od mechanického učení a zapojit více částí mozku pomocí metod, které připomínají hru. Díky tomu se děti učí přirozeněji a zároveň rozvíjejí odolnost, schopnost řešit problémy a sebedůvěru.
Jak by měla vypadat škola, která to umožní?
„Mám spoustu návrhů, ale zmíním dva příklady – jeden se jmenuje Chemie a malí hrdinové a druhý je zaměřený na týmovou spolupráci,“ říká Rajović.
Jeho přístup zdůrazňuje myšlenkové procesy a hravé metody. Díky nim děti snadněji vstřebávají vědomosti, lépe si je pamatují, spojují souvislosti, rozvíjejí kreativitu a učí se spolupráci.
„Tím je nejen vzděláváme – ale připravujeme je na svět, který je čeká,“ shrnuje.