V říjnu se nám konečně podařilo navázat na loňskou procházku Brutalistní Prahou a navštívit jeden z klenotů tohoto stylu, a to Novou scénu Národního divadla. Věřte, že můj osobní přístup k této budově prodělal velký vývoj od dětsky naivního: „Jak to tu mohli postavit?“ přes pubertálně nadnesené: „Ale tak proč ne.“ až po zrale dospělé: „Hleďme, že by Prager?“
Další krok byl učiněn během prohlídky. Poté, co jsme se dozvěděli, že část budovy, která se nachází na Národní třídě, vůbec neměla být Novou scénou, protože původní koncept počítal jen se zázemím, nikoliv s divadelním sálem, přišla totiž další výzva. „Zkuste se na budovu podívat jako na masivní skleněnou sochu.“
Úplně jiný pohled. Nejenže všechny budovy kolem piazzetty Národního divadla v zásadě kopírují tvar Zlaté kapličky a byly postaveny právě v době její velké rekonstrukce. Ale samotná budova Nové scény je masivně opláštěna velmi funkčně, navíc s technologickým řešením z českých zdrojů, a to v materiálově a tržně v obtížných časech. Nehledě na to, že před dvěma lety byla budova prohlášena kulturní památkou. Asi nejsem jediná, kdo změnil názor. Byla památková komise také na komentované prohlídce?
My jsme tu naši zakončili (po výstupu okázalým schodištěm ze zeleného leštěného kubánského mramoru) na prknech, která znamenají svět – či v tomto případě spíš Laternu magiku. Pak jsme si dali ještě něco dobrého v místní retro-kavárně s výhledem na rušnou Národní třídu. A nad aktuálním katalogem Národního divadla začali plánovat, kdy by se Nová scéna dala navštívit v rámci nějaké kulturní akce.
P. S. V rámci prohlídky došlo k diskusi, připomínající strašidelně úlohy z matematiky pro základní školy. Kolik času a sklářů je potřeba k výrobě Nové scény, která má xyz skleněných tvarovek, dalších xyz rezervních a jedna tvarovka váží cca 40 kg? Část skupiny stále postává před Národním divadlem, prohlíží budovu a počítá.
