Poslední dobou lze pozorovat, že zejména adolescenti a pubescenti (tedy lidé ve věku cca od 11 do 19 let) na sociálních sítích mají sklony k sledování obsahu, který by se dal označit za „depresivní“. Jde o obsah v drtivé většině případů laděný do pochmurné nálady, charakteristický pochmurnou a smutnou hudbou a často zobrazující temnotu, déšť, noc, bouři nebo scénky z filmů obsahující stejný či podobný obsah, jako je ve videu. Nakonec je součástí videa i popisek a určitý další kontext či širší téma, o něž se video opírá a k nimž odkazuje – například pocity nepochopení, první vztahové problémy, negativní vztah k vlastnímu tělu, problémy týkající se malého sebevědomí apod. V komentářových sekcích se pak jedinci zejména ze zmíněné věkové skupiny s obsahem videa a kontextem videa ztotožňují a tvoří určitou komunitu.
Deprese se zdá být mezi mladou generací čím dál častější – to, zda skutečně častější je, nebo jde jen o zkreslení situace dané vyšším počtem diagnostikovaných jedinců oproti minulosti, nebo tím, že se tématu v poslední době často věnuje více pozornosti než dříve, je otázkou spíše pro odborníky v oboru. Mě jakožto laika zajímá spíše otázka, proč dnešní generace často onen depresivně naladěný obsah sleduje a také co z psychologického hlediska přispívá k tomu, že se k němu opakovaně vrací. Rád bych se v následujícím článku podělil o svoji teorii, jak tento systém funguje.
Ukázka konkrétního videa
Pojďme si definovat typický obsah takových videí na dvou konkrétních příkladech z TikToku.
První z nich „my thoughts when i look at myself“ od autora @0_0.whut (Odkaz) obsahuje scénu ze seriálu, kde silně emocionální člověk křičí věty typu „nikdo tě nemá rád“ a „skončíš úplně sám a zasloužíš si to“ – to vše je doplněno právě popiskem ve smyslu „mé myšlenky, když se na sebe dívám“. Druhé video „POV: how every day is starting to feel“ od autora @shehatetoolie (Odkaz) opět obsahuje popisek, tentokrát ve smyslu „jak začíná vypadat každý den“, a scény s animovanou postavou chlapce s rozbitým keramickým obličejem, který skrývá pod usmívající se maskou a vlivem každodenních událostí má obličej stále rozbitější. Právě rozbitý porcelán zde symbolizuje „rozbitou“ psychiku. Každý den pro chlapce vypadá stejně špatně a postupně se jeho stav zhoršuje. To je známka deprese – na kterou ukazuje i popisek pod videem „Everyday i feel more and more alone“ (v překladu „každý den se cítím ještě osamělejší).
Tato videa používající metafory dávají dnešní generaci pocit pochopení. To je taktéž důvod, proč většina tráví na sociálních sítích tolik času, když mají právě zhoršené duševní zdraví. Existují videa, kde je člověk či nějaká entita v pozadí a trápí se nad tím, že není či nedokáže být pochopen/a svým okolím – právě tento pocit, ve kterém se mnoho vrstevníků nachází, je nutí k tomu, aby dané pochopení našli jinde – právě skrze takový obsah.
Další videa se týkají samoty. Přitom když jedinec tráví více, než tři hodiny na zmíněné platformě a vidí spoustu videí typu „cítím se sám, nemám nikoho,“ může mu dojít, že je doopravdy osamocený – a pocit samoty má na psychiku jedince neskutečný negativní vliv. Oběma videi jsem se detailněji zabýval v loňském roce ve své závěrečné práci Vlivy ovlivňující duševní zdraví.
Pro doplnění ještě uvádím, že video „my thoughts when i look at myself“ má k začátku dubna 2025 celkem 9,7 milionu shlédnutí a 1,2 milionu likes, přičemž ale autor videa má jen 76 tisíc sledujících. Video „POV: how every day is starting to feel“ má k začátku dubna 2025 celkem 2,8 milionů shlédnutí a 285,4 tisíc likes, ale autor videa má jen 23,4 tisíc sledujících.
Hudba, iso-princip a algoritmy
Proč tento typ obsahu mladou generaci láká a proč jej sledují, a to kolikrát opakovaně?
Nechme na chvíli stranou princip fungování algoritmů na sociálních sítích, které uživateli obsah na základě jednou projeveného zájmu opakovaně nabízejí, a zaměřme se na to, proč uživatel zájem vůbec projevovat začne. Jako vhodný nástroj k demonstraci by nám mohla pomoci hudba, konkrétně tzv. iso-princip pozorovaný v receptivní muzikoterapii.
V rámci dotazníkového průzkumu zaměřeného na psychologii hudby, který jsem provedl, jsem se respondentů dotazoval mimo jiné i na to, zda si pouští hudbu podle toho, jakou mají náladu, či nezávisle na ní. Respondentů bylo u této otázky celkem 92, a to ve věku v rozmezí 13 až 18 let (tedy žáci zejména druhého stupně ZŠ ve Velkých Opatovicích a dále studenti SŠ, zejména Gymnázium Jevíčko, A.K. Vitáka). Až 60 % respondentů tehdy uvedlo, že hudbu si pouští podle nálady – cituji jednu z odpovědí:
„Když jsem v pohodě, tak poslouchám cokoliv, ale pokud mám nějakou intenzivnější emoci,
tak to přizpůsobím a hledám pochopení.“
Náš mozek tedy rád nachází pochopení, má tendence přijímat to, co emočně odpovídá našemu rozpoložení. Na velmi identickém principu funguje i zmíněný iso-princip, který spočívá v počátečním naladění na emoční stav pacienta (zejména melancholická hudba), následném pozvolném přechodu k pozitivnější a energičtější hudbě, a tedy postupném posunu emocí zpět do žádoucí roviny.
Obdobně se jedinci sledující na sociálních sítích depresivně naladěný obsah taktéž „ladí“ na videa odpovídající jejich náladě. Například chlapec procházející pubertou (kdy často dochází k odmítnutí od druhého pohlaví) se zlomeným srdcem bude sledovat videa popisující právě takovou situaci a při jejich sledování bude cítit identickou bolest se situací spojenou. Opakované sledování videí popisujících rozchod, zhrzenou lásku, odmítnutí apod., mu bude znovu a znovu navozovat bolest a v rámci toho u něj tvořit asociaci dané emoce k určité hudbě, určitému obsahu, kontextu a vlastnímu prožitku.
Nutno podotknout, že jedinci, v našem případě chlapec, kolikrát ani tento typ obsahu cíleně nevyhledávají. Dostanou se k němu skrze již zmiňovaný algoritmus. Po odmítnutí od dívky začne chlapec „shodou okolností“ narážet na čím dál depresivnější videa, ač si to neuvědomuje, až se postupně dopracuje právě k obsahu, který je svým poselstvím identický s jeho emocemi. Nicméně i když si chlapec uvědomí, o jaký obsah se jedná, tak jej sledovat (ani na něj reagovat příslušnou obdobou „to se mi líbí“) nepřestane, ba naopak, začne jej sledovat čím dál častěji a postupně každou chvíli věnuje pasivnímu sledování tohoto obsahu. K důvodu, proč tomu tak je, se ještě vrátíme.
Ještě však stojí za zmínku to, že autory těchto videí často nejsou žádní slavní influenceři, jak bylo patrné výše u dvou ukázkových videí – naopak se jedná o účty čistě „těžící“ z jedinců nacházejících se ve stavu s depresivními symptomy. Nemusí se přitom jednat o záměrné využívání – původním účelem často bývá pomoc lidem v těchto situacích, ale sledování videí nakonec vede k podpoře negativních myšlenek, násobení bolesti a prohloubení emocí. Autorovi videa to přinese ne zrovna malou sledovanost, sledujícímu to v důsledku spíše škodí.
Struktura videa
Nyní si rozeberme strukturu takového průměrného depresivního videa.
Kromě samotného vizuálního obsahu, je důležitým faktorem rozhodně již zmiňovaná hudba. Sociální sítě by na tichých videích nemohly existovat, jedná se o zásadní složku, která pomáhá vyvolat v lidech emoce, a tím si udržet své uživatele. (V případě analyzovaného typu vidí se jedná o emoce negativní.)
Důležitou složku videa tvoří ale i kontext. Kontext videa lze chápat jako to, o co se video opírá, určitý tematický přesah nad zvukovým a obrazovým obsahem. Například u zmiňovaného videa „my thoughts when i look at myself“ je tímto přesahem nedůvěra, až nesnášenlivost sama k sobě. U mladé generace se v rámci tohoto kontextu často vyskytují témata jako již zmiňovaná zhrzená láska, první vztahy, rozchody, pocity odcizení, samoty, nepochopení a podobně, tedy jednoduše řečeno časté důvody zaviňující zhoršený duševní stav, psychickou nepohodu či stres.
Další složkou, kterou je důležité zmínit, jsou asociace – pochopitelně ne přímo jako součást videa, ale jako subjektivní asociace, které jsou klíčové pro to, aby v nás video vyvolalo natolik silnou emoci, abychom měli důvod trávit náš čas nadále stejným způsobem – pasivně a depresivně. Asociace vnímám v rámci dvou rovin.
Buď jde o asociaci takovou, kde jedinec nalezne podobnost mezi kontextem videa a svou dřívější zkušeností, a až teprve tím u sebe vyvolá konkrétní emoci. Nebo může jít o asociaci, kde video nejdříve vyvolá v jedinci natolik silnou emoci, že na bázi mozkových reakcí se vyvolá asociace a s ní spojená emoce, totožná té, kterou video vyvolalo – byť byla původně založená na jiném podnětu.
Jak jsem už zmiňoval na příkladu chlapec, co zažil odmítnutí a sklouzává k depresivně naladěnému obsahu pojednávajícím o totožné události – chlapec zažívá dokola a dokola totožnou bolest, čímž stimuluje cestu oné emoce a s tím spojenou událost – asociace je pak na světě. To funguje podobně jako paměť (například učivo si musíme několikrát zopakovat, abychom si jej pamatovali). Když se v jedinci vyvolá v rámci videa emoce, která je shodná s tou již dříve prožitou, aktivuje se totožná mozková „cesta“, a tím se vyvolá i zkušenost asociovaná právě s touto emocí. Zde se pak již vyvolaná emoce „vypodloží“ tou asociovanou, čímž se emoce znásobí.
Podpůrnou složkou videa pak je mimo jiné i sekce komentářů a s tím spojená komunita, která může podpořit pocit pochopení – „nejsem v tom sám“. Nejde ale o zcela klíčovou roli, jedinec v rámci sledování videí prožívá emoce subjektivně, nepotřebuje kolektivní reakci k tomu, aby cítil emoci.
Mezi dalšími složkami musíme zmínit i algoritmus, dále to, že se jedná o pasivní trávení času, které je samo o sobě škodlivé jak v rámci fyzického, tak zejména psychického zdraví, a dále fakt, že jedinec, který tráví čas tímto způsobem, nezažívá sociální ani fyzické interakce. Tím pádem nezachovává jakýsi zdravý stud, který by normálně měl v kolektivu vrstevníků a který by mu do určité míry bránil projevovat všechna svá trápení (tím tak jedinec je schopen přejít běžná trápení a tzv. se nezhroutit z maličkostí), a nemá tak vůli nepodléhat depresivním myšlenkám a emocím.
Princip fungování videí
Na prvním schématu lze vidět tento proces nastíněný na psychologické bázi. Rozlišuji přitom, zda od dané osobní zkušenosti uplynula již delší doba (například v rámci let), nebo je to stále aktuální záležitost.
Pokud jedinec sleduje depresivně laděné video po delší době od dané zkušenosti, může s ní v kontextu videa najít spojitost. V tomto případě se vyvolají vzpomínky na onu zkušenost a následně se vyvolá asociovaná emoce. Na rozdíl od toho, pokud je záležitost pro jedince stále aktuální, když daný obsah sleduje, tak se za podpory kontextu videa a hudby vyvolá emoce. Ta následně, jak jsem již dříve zmiňoval, vyvolá identickou asociovanou emoci (právě na základě totožné mozkové „cesty“ oné emoce), až teprve tím vyvolá konkrétní osobní zkušenost. V tomto případě je emoce silnější, což je důvod, proč se stav jedince rapidně zhoršuje.
Mnohé z vás to možná dovedlo k úvaze, že pokud se jedincův stav nadále zhoršuje, tak jediný způsob, jak se dostat z tohoto zamotaného kola závislosti, je zhroucení, které nezřídka končí pokusem o sebevraždu. Pokud se však jedinec nepokusí o sebevraždu, zřejmě sklouzne k sebepoškozování. Zdali je hypotéza pravdivá, by ověřil jedině průzkum.
Druhé schéma popisuje to zásadní – jak funguje závislost na tomto depresivním obsahu.
Od vyvolané zkušenosti se lze dostat kvůli kontextu videa a komunitě až k pocitu, který by se dal vyjádřit frází: „Nejsem na to sám“. Uživatel totiž v sekci komentářů vidí i ostatní lidi, kteří se svými komentáři také ztotožňují s kontextem, a tedy zažívají podobné emoce jako daný jedinec právě teď – tato „rovnice“ tedy platí spíše pro aktuální prožívání zkušenosti. Dále můžeme sledovat ono ztotožnění se s kontextem. Nakonec vyvolaná zkušenost za podpory vyvolané emoce, asociované emoce a depresivní hudby zajistí jisté prohloubení emoce.
Závěr
Pokud tedy celý proces shrneme, jedinec se v rámci sledování depresivního videa jednak ztotožní s jeho obsahem, jednak nalezne pochopení. Může tak na krátkou dobu cítit úlevu, odhadl bych tak v rámci maximálně sekund, nicméně v dlouhodobém měřítku se jeho duševní stav zhoršuje – to zejména kvůli nadměrné stimulaci mozkových struktur, kde se ona negativní emoce vyvolává. Vnímám zde určitou spojitost s obsedantně-kompulzivní poruchou, kde obsese (nechtěné myšlenky, impulzy, …) člověka nutí dělat kompulze (opakované chování), čímž se jedinci uleví, opět ale jen na krátkou dobu (za předpokladu, že s tím nijak dál nepracuje), stejně jako u sledování videí.
Hlavním problémem je nedostačující povědomí o daném problému, dovolil bych si říct globálním, který má nesmírné následky. Jedinec se dostane do pochmurné nálady, vezme do ruky mobil, aby mohl pasivně trávit čas (nevydá to tolik energie), narazí na depresivní obsah, přes který se následně může dostat až do stavu projevy totožnému například s mírnou depresí, a během dlouhodobého sledování tohoto obsahu (kdy jedinec tomuto obsahu věnuje většinu svého volného času po dobu alespoň pár dní) a během nastíněného procesu si tak vybudovat závislost fungující na principu podobném obsedantně-kompulzivní poruše. Jednoduše se jedná o začarovaný kruh, ze kterého není jednoduché vystoupit. Proto se nabízí otázka, zda by si toto téma nezasloužilo podrobnější odbornou studii.