Pravidelní čtenáři toho listu jistě vědí, že MS Ostrava a MS Katowice udržují v rámci možností čilou kulturní výměnu a družbu. Součástí tohoto je i každoroční přání k Vánocům a do nového roku. Většinou se přání omezuje „jen“ na výměnu papírových přáníček podepsaných celou místní skupinou (občas doručenou osobně na zasedání druhé skupiny).
Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme letos (ačkoliv… časopis ještě není zasílán zpětně – takže vlastně už loni), 22. 12. večer dostali společně s přáním i pozvání na katovické tradiční předsilvestrovské vaření – které se mělo odehrávat o osm dní později. Z tohoto důvodu jsme se dostavili hájit barvy domovské mensovní organizace pouze dva – já a Česťa Kalus. Po různých peripetiích (inu, plánovači před 50 lety jaksi podcenili rozvoj automobility a další generace již naneštěstí větru, dešti a jiným objektivním skutečnostem poručit nedokázala) jsme dobloudili do panelového bytu, ve kterém se celá ta sláva odehrávala. Podle hesla „Dobrých lidí se vleze hodně“ jsme se setkali s asi 15 členy místní skupiny, přičemž 15 je počet unikátních mensanů, které jsem byl schopen identifikovat – ovšem vzhledem ke geometrii (a dost možná i topologii – také informace prý zakřivují časoprostor) a zvukové hladiny bych se nedivil, kdyby nás tam bylo 2× tolik.
Tato akce byla z naší strany provázena jistými obavami – nevím, jak vy, přátelé, ale já nikdy na párty v Polsku nebyl. Proto jsem vyslal do Polska dotaz, co se od nás tak nějak očekává, že přineseme, a zdali jsou nějaká (nepsaná?) společenská pravidla pro takovéto akce. Naši protějšci nás ujistili, že nebude vadit žádný alkohol (zejména pak pokud ho budeme chtít pít sami, tak aby mohli také ochutnat) a slanými tyčinkami také nikoho neurazíme. Po příchodu do bytu jsem tuto svou obavu ještě pro lehké prolomení ledů (viděl jsem mnoho nových tváří) a pro obecné obveselení zopakoval, a dodal, že naše znalosti o tom, jak to na polské párty vypadá, čerpáme pouze z televize, a to ze začátku filmu Potopa režiséra Hoffmana, a že doufáme, že se tu nebude střílet.
Klid zbraní naneštěstí nemohl být zaručen, jelikož v parku přes cestu se na nadcházející silvestrovské oslavy rozcvičovala místní bujará mládež s dělostřeleckým hobby, a proto jsme raději přešli k přípravě zlatého hřebu dnešního večera – houbové polévce – a přesně podle hesla „Každý chvilku tahá pilku“ jsme se zhostili práce s tím kuchyňským náčiním, u kterého bychom napáchali co nejméně škod.
Akce byla organizována tak, že vybraní účastníci se pod vedením paní domácí nějakou dobu věnovali přípravě pochutin, zatímco ti, kteří zatím nebo už nebyli na řadě, se vedle věnovali družné zábavě. Po zpracování dostatečného množství zeleniny jsme proto uvolnili místo další směně a šli se věnovat společenským hrám. Trochu riskantně jsem neodmítl zahrát si polskou mutaci Párty Alias – ano, byla to výzva; některá slova jsem slyšel poprvé v životě a, upřímně řečeno, jsem rád, že jsem nemusel popisovat celebrity, jinak by naše družstvo neskončilo třetí, jen s pětibodovou ztrátou na první místo.
Jelikož se už přiblížila 22. hodina, rozhodli jsme se s Česťou, že už raději vyrazíme na cestu zpátky (nikoliv z obav o mravní čistotu, ale spíše z obav z mikrospánku). Když jsme se začali loučit, ukázalo se, že excelentní hřibová polévka (či spíše těstoviny, zelenina a houby s poněkud řidší omáčkou) nebyla jediným, ale jedním (a prvním) ze zlatých hřebů večera – bylo mezi nimi mimo jiné i tiramisu, které ale nebylo v době našeho odchodu ještě hotovo (čehož zvláště želel Česťa). Snad abychom nepadli vyčerpáním při tak dlouhé cestě domů, dostali jsme balíčky s pochutinami již hotovými…
Za sebe mohu říci, že se mi jak akce, tak pochutiny velice zamlouvaly a doufám, že se s našimi polskými protějšky zase brzy uvidíme – a to snad i s vámi!
