Koncem června jsem se procházela Prahou s Ángelem a jako vždy byl pohled na svět i očima cizince úžasný (mimochodem, význam slova úžasný mu připadal zvláštní). Tady to bylo o to zajímavější, že Ángel trval na hovoru v češtině, když se ji učí – i když překládá z angličtiny i francouzštiny. Byla jsem ráda, že nemusím zkoušet španělštinu, protože tu jsem se bohužel ještě neučila. Tak aspoň umím vyslovit to zajímavé jméno.
Zjistila jsem, že se češtinu učil kvůli naší zajímavé kultuře. Prohlédli jsme si Prahu z Prašné brány. V nižších patrech věže nás upoutaly krásné vitráže, kde jsou i různé erby. Cestou po stopách našich králů jsme se zastavili v Klementinu, kde jsme diskutovali nad českým stromem – lípou – a shodli jsme se, že pro Španělsko je typický olivovník. Procházkou po nábřeží k Novoměstské radnici jsme viděli dovádění v bublinách na hladině Vltavy (aquazorbing), pro nás oba to byla novinka. Na radnici jsem s úsměvem podotkla k Ángelovu zájmu o defenestraci, že to je taková naše tradice, která by zasloužila víc propagace. Nakonec jsme se stočili ke Quadriu, kde jsme obdivovali mechanickou hlavu Franze Kafky od Davida Černého, jehož výtvorům oba fandíme a Ángel je má nastudované z internetu.
Ovšem nejzajímavější otázka, jakou jsem dostala při zmínce o naší poloze uprostřed Evropy, byla: „Cítíte se spíš blíž k západní, nebo východní Evropě?“ Dozvěděla jsem se, že pro Španěly jsme spíš západní kultura, oni cítí na svém území hodně arabského vlivu (a tím také je jejich země pro nás kouzelně jižní až exotická). Vyjádřila jsem naši touhu patřit spíš k té západní civilizaci – ale že jsou s tím určité problémy. Dodatečně jsem si uvědomila, že nejvýstižnější by byl v tu chvíli můj oblíbený Jiránkův vtip, který praví: „Pomalu, ale jistě … se z nás stává západní země … s východním obyvatelstvem.“