Krajina tentokrát neubíhala za okny vlaku. Byla všude. Před našimi tvářemi – mourem notně ozdobenými. Pod našima rukama – když děti z otevřeného vagónu určeného výhradně pro mensovní výpravu trhaly listy ze stromů rostoucích těsně u kolejí.
Vláček funěl a svištěl rychlostí… no, nesvištěl. Třicítkou. Maximálně. Stejný úsek – z Třemešné do Osoblahy – zvládne místní MHD rychleji. Jenže tady o rychlost nešlo. Tahle cesta nebyla o dopravě. Byla o pohybu v čase. O klikaté stezce mezi lány obilí, lesními zákoutími, stříbřitými tůňkami a makovými poli, která jsou dnes vzácnější než divoké včely.
Na každé ze zastávek jsme se mohli krátce pokochat opravenými nádražními budovami a nechat se obejmout atmosférou minulého století. Někde čekalo nádražní muzeum, jinde jsme vypustili dron – protože co by to bylo za mensovní výlet bez techniky, která létá, pípá a fotí z výšky?
Cílová stanice: Osoblaha. Výběžek, co se jako zoubek zakusuje do polského území. Místo, kde je víc historie než restaurací. Ale my byli připravení. Tříhodinovou pauzu jsme proměnili v piknik u zurčící řeky Osoblahy, pod stromy, které dávaly stín a klid.
Ti stateční z nás se vydali dál – až na židovský hřbitov. Krásně udržovaný, s atmosférou, která se nehledá, ale najde vás sama. Stačí se zadívat na písmo starých náhrobků. A pokud jim nerozumíte, umělá inteligence vám je přeloží. A příběhy ožijí. Někdy až překvapivě osobně.
Je už pozdní odpoledne a vlak se vrací. Pomalu, jako by se mu taky nechtělo zpátky. Jsme prosyceni – nejen sazemi a mourem, které nám zůstaly na tvářích jako razítka výletu, ale i železniční nostalgií, která se usadila někde hluboko pod kůží. Návrat do běžného toku času působí skoro jako kulturní šok.
Ale nezoufáme. Koleje tu budou dál. A Osoblaha taky. Tak zase někdy – na jiném peróně, ve stejném čase mimo čas.
