Na svátek Josefů se pár mensanů sešlo a prohlédlo si deklarovaná zařízení. Jen já opozdilec jsem stihl zhlédnout pouze přečerpávací stanici vody z přelomu 19. a 20. století, stále udržovanou, ale dnes již mimo provoz. Ta na mě dýchla opravdu stoletím páry, skutečné muzeum. Jako strojař jsem na tom krásném kousku historie obdivoval ujímanou šoupátkovou tyč – nejsilnější v místě největšího namáhání na vzpěr. Vrtalo mi hlavou, proč na obvodu setrvačníku parního stroje je pilovité ozubení. Až při výkladu nám průvodce připomněl nevýhodu jednopístových strojů – mrtvou polohu, na kterou už v době elektrických startérů nikdo nemyslí. Ozubení sloužilo k jejímu překonání za pomoci ruční páky a opěrné stoličky. Chvályhodné bylo rozpohybování parního stroje – stlačeným vzduchem, dnes snáze dostupným, namísto páry. Za pozornost stály i lité sloupy konstrukce, krásně zdobené ornamenty.
Po prohlídce jsme se sešli i s dalšími z olomouckých mensanů, toužícími udělat něco pro ostatní, a domluvili jsme se na znovuzaložení olomoucké místní skupiny. Později nám Rada Mensy ČR tento záměr schválila a přidělila území hned čtyř okresů Olomouckého kraje. Jen prostějovský okres si ponechali Prostějovští. Olomoucká skupina se schází každé druhé úterý v 18 hodin v restauraci Zora klub, U Stadionu 6.