Mensantrop: Sir Arthur Charles Clarke

463

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

V tomto díle jsem se rozhodl vám přiblížit spisovatele, futuristu a vědce, bez jehož nápadů by spousta z nás dnes málem ani netrefila z práce domů. Sám jsem na něj poprvé narazil ještě jako středoškolák, když v televizi vysílali jím uváděný seriál Svět tajemných sil, zabývající se paranormálními jevy a rozebírající je s důslednou vědeckou kritičností. Když jsem později končil střední školu, dostal jsem jeho knihu s názvem Návrat Rámy a naprosto jsem mu jako autorovi propadl.

Clarkovo mládí

Arthur C. Clarke se narodil 16. prosince 1917 v Somersetu v jihozápadní Anglii. Vyrůstal na farmě a jeho záliby přešly postupně od sbírání zkamenělin k pozorování hvězd, na které si postavil vlastní teleskop. Jeho největším zájmem se ale navždy stal přenos informací neboli komunikace. Ještě jako chlapec si postavil fotofon, vynález Alexandra Grahama Bella a jeho asistenta Charlese S. Taintera z roku 1880, který přenášel zvuk pomocí měnící se intenzity světla. Ve stejné době ho zaujaly i fantastické povídky v časopisu Amazing Stories dovezeném z Ameriky. Zájem pro vědu a techniku spolu s fantazií spolehlivě zažehly jiskru, z níž se později rozhořel jeden z největších talentů science fiction.

Před druhou světovou válkou musel Clarke z finančních důvodů ukončit studium a nastoupil jako účetní revizor na ministerstvo školství. Za války pak sloužil u RAF jako instruktor pro práci s radarem, kde byl zase jako doma – u přenosu signálu, tedy informací. Už v roce 1939 napsal článek o možnostech letu raketou na měsíc, na což v roce 1945 navázal článkem v časopisu Wireless World o tom, jak pomocí tří satelitů umístěných na stacionární oběžné dráze Země přenést televizní signál na jakékoli místo na planetě. Geostacionární družice sice nebyly jeho nápadem, ale byl to on, kdo navrhl, že by mohly zprostředkovat přenos signálu.

Nápad na komunikační družice si Clarke bohužel nemohl patentovat, protože v Británii v té době pro podání patentu vyžadovali dva fungující exempláře vynálezu. V roce 1962, kdy se jeho myšlenka stala realitou, si nad tím povzdechl článkem „Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase“, nicméně v pozdějších letech v rozhovorech význam této ušlé příležitosti obvykle bagatelizoval slovy, že „patent je ve skutečnosti jen licence k žalobě.“

Zato jiná technická myšlenka mu vynesla stipendium na další studia, když v článku „Raketa a válka budoucnosti“ ještě za války popsal spojení rakety s jadernou hlavicí. Stipendium nepřišlo vniveč, Clarke v roce 1948 absolvoval z fyziky a aplikované matematiky na londýnské King’s College s červeným diplomem. Ve stejném roce se stal profesionálním spisovatelem, když za povídku Rescue Party pro časopis Astounding Science-Fiction dostal od Johna Wooda Campbella zaplaceno 180 dolarů. Po ní v roce 1948 následovalo jeho první větší dílo Proti pádu noci, které později přepracoval ještě pod názvem Město a hvězdy.

Clarkovu knihu o průzkumu vesmíru z roku 1951 použil Werner von Braun k tomu, aby přesvědčil prezidenta Kennedyho, že je možné letět na Měsíc.

Clarke jako autor sci-fi

Asi druhou nejslavnější technickou myšlenkou Arthura C. Clarka po komunikačním satelitu je vesmírný výtah. Jde o koncepci konstrukce na nízké oběžné dráze země, která by byla s povrchem spojena pevnou konstrukcí a umožnila tak člověku dostat se na oběžnou dráhu „za cenu elektrické energie v hodnotě 100 dolarů.“ V rozhovoru s Rogerem Ebertem v roce 1997 na její připomínku reagoval s úsměvem, že „zpáteční jízdenka by ve skutečnosti vyšla na pouhých 10 dolarů, protože cestou zpátky bychom díky gravitaci získali většinu energie zpátky.“ Clarke v rozhovoru potvrdil, že myšlenku považuje stále za reálnou a že jednoho dne bychom mohli být schopni vesmírný výtah postavit, což by nám otevřelo dveře do vesmíru.

Myšlenku vesmírného výtahu Clarke detailně popsal ve své knize Rajské fontány, ke které ho inspirovalo prostředí Cejlonu (dnešní Srí Lanky). Tam se v roce 1956 přestěhoval – původně za potápěním, strávil tam ale dalších 52 let až do své smrti.
Nejznámějším Clarkovým dílem je pak bezesporu 2001: Vesmírná odysea, která vyšla nejen jako kniha, ale i jako film, režírovaný Stanleym Kubrickem. Nejde ale o film natočený podle knihy. Obě verze vznikaly současně a Kubrick i Clarke čerpali inspiraci jeden od druhého. Málo známou zajímavostí je, že inteligentní počítač HAL 9000, který je srdcem kosmické lodi a hraje v příběhu klíčovou roli, podle knižní verze vznikl až v roce 1997, zatímco filmová verze jeho vznik zasazuje do roku 1992.

Příběh následovaly ještě knihy 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea a 3001: Poslední vesmírná odysea. Běžně se uvádí, že knihy na sebe dějově navazují, ale Clarke v rozhovoru s Rogerem Ebertem prozradil, že se ve skutečnosti odehrávají v paralelních vesmírech. Pokud jste knihy četli, tohle myslím může být dobrý důvod je po letech znovu vytáhnout z knihovny…

Na otázku, jestli si dokáže představit vynález, který by byl natolik nebezpečný, že by se jeho autor rozhodl ho zatajit, Clarke odpověděl, že asi nejděsivějším vynálezem by byla časová sonda, o které napsal knihu Time Probe v roce 1967. Je to myšlenka technologie, která by dokázala zjistit cokoli z minulosti. Taková technologie by kompletně odstranila jakákoli tajemství, přinesla by stoprocentní transparentnost. Clarke si nebyl jist, jestli by lidstvo vůbec dokázalo objevení takové technologie přežít.
Je vskutku zajímavé, že tato kniha zřejmě nikdy nevyšla v českém překladu a zcela chybí ve většině publikovaných Clarkových bibliografií.

Ty české, jako je web databazeknih.cz nebo cbdb.cz, uvádějí seznam 51 knih, na němž kromě „čtyřdílné trilogie“ zaujme jistě ještě série knih o Rámovi, záhadné obrovské mimozemské vesmírné lodi, která se najednou vynoří z vesmíru a prolétá naší sluneční soustavou bez jakékoli známky aktivity. Na první knihu Setkání s Rámou navazují další tři, jejichž spoluautorem je Gentry Lee, a pak ještě další dvě, které už Gentry Lee napsal bez Clarka.

Za svůj vůbec nejlepší román Clarke považoval The Songs of Distant Earth (Zpěv vzdálené Země). Ten sice nebyl zatím zfilmován, v roce 1994 ale inspiroval multiinstrumentalistu a skladatele Mika Oldfielda k vytvoření stejnojmenného hudebního alba, vydaného na CD-ROM spolu s předmluvou napsanou Arthurem C. Clarkem a futuristickými animacemi znázorňujícími některá fiktivní místa z knihy.

Clarke je považován za jednoho ze tří nejvýznamnějších autorů science fiction, spolu s Robertem Heinleinem a Isaacem Asimovem, někdejším dlouholetým místopředsedou Mensy International. Ten prohlásil, že „jedinými inteligentnějšími lidmi, které kdy potkal, jsou Carl Sagan a Marvin Minsky,“ zatímco Arthura C. Clarka popsal jako jediného spisovatele, který ho znepokojoval. S jinými autory sci-fi se totiž při rozhovoru jako profesor biochemie snadno dostal na koně tak, že s těmi, co psali science fiction, obrátil řeč k čiré vědě, zatímco s vědeckými autory zase přešel k science fiction. S Clarkem ale tuto taktiku použít nemohl, protože vynikal v obou oborech.

Spousta nápadů, které Clarke ve svých knihách popsal, se ještě za jeho života dočkala realizace. I nám dobře známá síť webových stránek (World Wide Web) vznikla na základě inspirace jednou z jeho povídek. Přijdete na to, které?
Arthur C. Clarke byl technický optimista. Většina jeho příběhů směřuje k pozitivnímu rozvoji lidstva, úžasným objevům, společnému vědomí a podobným představám budoucnosti. Na možné hrozby technologického rozvoje ale také zcela nezapomínal. Například v eseji pro Asia Week Magazine přišel s novým termínem „cyberclysm“ a zamýšlel se nad problémem, kdo nám bude vyměňovat žárovky, až budeme všichni napojeni na nějaké zábavní zařízení. Kdo pak bude řídit Zemi?

Clarkovy předpovědi budoucnosti

Pro pořad BBC Horizon v roce 1964 Clarke mluvil o budoucnosti tak, že: „Jediné, čím si můžeme být o budoucnosti jisti, je, že bude absolutně fantastická… Přibližně za padesát let bude člověk z Tahiti nebo Bali schopen provozovat obchod stejně, jako kdyby byl v Londýně… Jednoho dne budou moci mozkoví chirurgové z Edinburgu operovat pacienta na Novém Zélandu… Nejinteligentnějšími obyvateli budoucího světa nebudou lidé, ani opice, budou to stroje, vzdálení potomci dnešních počítačů.“
V rozhovoru pro AT&T Monitor v roce 1976 popsal „ideální komunikační zařízení“ jako „přístroj s obrazovkou s vysokým rozlišením a klávesnicí umožňující posílat přátelům zprávy všeho druhu, spojit se s nimi prostřednictvím zvuku i obrazu a zobrazit si informace z celého světa vyfiltrované podle toho, o co konkrétně máme zájem, a ne podle toho, co redakce konkrétních novin považuje za vhodné nám sdělit.“ Nepřipomíná vám to něco?

Ve stejném rozhovoru předpovídal, že v budoucnosti budeme cestovat pro potěšení, ne z nutnosti. Co by asi řekl na to, že největší krok k této změně nás donutila udělat pandemie koronaviru?

Zajímavý byl i jeho pohled na chytré hodinky. Již v roce 1976 se zamýšlel nad jejich výhodami a nevýhodami. Byl si jist, že doba, kdy bude možné prostřednictvím náramkových hodinek telefonovat, přijde velmi brzy, a uvědomoval si, že to velmi ovlivní celou společnost. Od negativního vlivu skutečnosti, že budeme k zastižení téměř kýmkoli, kdekoli a kdykoli, až k tomu, že tato dostupnost pomůže zachránit tisíce životů.

V rozhovoru s Rogerem Ebertem v roce 1997 odhadoval zdržení vývoje technologií jím předpovídaných v 2001: Versmírné odysee zhruba na rok 2030 vlivem pozastaveného vesmírného programu. Původní plán NASA v době práce na knize mezi roky 1964 a 1968 byl poslat lidi na Mars v osmdesátých letech.

V devadesátých letech Clarke napsal, že „dinosauři vyhynuli, protože neměli vesmírný program.“ V rozhovoru pro magazím Discover v roce 1999 uvedl, že „nyní už víme, že komety a asteroidy změnily historii, a brzy budeme mít technologii, abychom takové pohromy odvrátili.“ V tomtéž rozhovoru předpovídal, že přibližně v horizontu jednoho století budeme schopni dosáhnout 90 % rychlosti světla a „hvězdy nám nebudou o moc vzdálenější, než byli protinožci prvním mořeplavcům.“

Clarkova poslední léta

Posledních 20 let svého života strávil Clark na kolečkovém křesle. V roce 1962 byl navržen na Kalingovu cenu UNESCO za popularizaci vědy, v roce 1985 mu byl udělen titul velmistra sci-fi a v roce 2000 se dočkal rytířského titulu. Zemřel v dubnu 2008, krátce po svých devadesátých narozeninách.

Ve svých Reflexích ku příležitosti 90. narozenin Clarke oslavil 50 let vládami sponzorovaného výzkumu vesmíru a řekl, že nás čeká 50 let rozvoje komerčních letů, při kterých na oběžnou dráhu Země, k Měsíci a dál poletí tisíce lidí. Mobilní komunikace, která se rozvinula za pouhého čtvrt století, podle jeho slov „proměňuje lidstvo v jednu velkou štěbetající rodinu. Přesto nám sama o sobě nestačí. Technologie nám pomáhá přenášet a šířit informace, ale k většímu vzájemnému porozumění mezi lidmi a národy potřebujeme také toleranci a soucit.“ Dvacáté století Clarke nazval nejbarbarštějším v lidské historii a doufal, že jsme se z něj dostatečně poučili a přeneseme se přes naše kmenové rozdíly a naučíme se opravdu chovat a jednat jako jedna velká rodina.

Clarke ve svém videu vyjevil tři „poslední přání“. Za prvé si přál osobně spatřit důkazy o existenci mimozemského života. Za druhé chtěl vidět lidstvo zbavit se závislosti na ropě a přejít na čisté zdroje energie. Jeho třetím přáním bylo nastolení trvalého míru na Srí Lance, kterou přijal za svůj domov a žil tam padesát let, z čehož polovinu byl svědkem občanské války, jež zemi rozdělovala.

Poslední, komu Clarke před svou smrtí poskytl rozhovor, byl v lednu 2008 prestižní odborný magazín Spectrum, vydávaný mezinárodní organizací IEEE, jejímž posláním je „rozvíjení technologie ve prospěch lidstva“. V něm například zmínil, že inspirací pro geostacionární družice byl jeden z měsíců Marsu, který se nachází na stacionární orbitě. Což je pozoruhodné s ohledem na to, že podle aktuálních zdrojů není areostacionární ani Phobos, ani Deimos…

Svou práci na geostacionárních družicích považoval na nejvýznamnější, nicméně i téměř na smrtelné posteli jako potenciálně stejně důležitou označil koncepci vesmírného výtahu. Podle něj bude vesmírný výtah postaven „asi tak deset až dvacet let poté, co se tomu nápadu lidé přestanou smát.“

Na dotaz, co by doporučil dnešním mladým lidem, kteří se zajímají o vědu, odpověděl: „Přečtěte toho o celém poli vědy co nejvíce, zjistěte, jaká disciplína vás zaujme, a jděte za ní.“

Arthur C. Clarke za svůj život nashromáždil rozsáhlou sbírku rukopisů a osobních poznámek, označovanou jako „Clarkives“, kterou nějaký čas spravoval jeho bratr Fred Clarke. Některé z jeho osobních deníků neměly být zveřejněny dříve než třicet let po Clarkově smrti. Pokud se tak stane, co nám asi v roce 2038 prozradí?

Odkazy na web:

Předpověď budoucnosti pro BBC z roku 1964: mensa.click/u9
Rozhovor pro AT&T Tech Channel z roku 1976: mensa.click/ua
Rozhovor o umělé inteligenci s Rogerem Ebertem z roku 1997: mensa.click/ub
Rozhovor pro magazín Discover z roku 1999: mensa.click/uc
Reflexe 90. narozenin: mensa.click/ud
Poslední rozhovor pro IEEE Spectrum (dostupný jen členům IEEE): mensa.click/ue
Stručný životopis na stránkách londýnské King’s College: mensa.click/uf
Článek magazínu Saga z března roku 1997: mensa.click/ug
Wikipedia česky: mensa.click/uh
Wikipedia anglicky: mensa.click/ui
Asi poslední zachovalý archív dnes již nefunkčního webu arthurcclarke.org: mensa.click/uj