Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil
Pro devátý díl jsem zpovídal Magdu Čavojskou, ředitelku Základní školy Horní Slavkov, Školní 786 a speciální pedagožku. Podpoře nadaných dětí se věnuje jak ve své profesi, tak i ve volném čase jako dobrovolník Mensy ČR – zejména tím, že do mateřských a základních škol pomáhá zavádět metodu učení NTC.
Magdo, ty jsi celou svoji kariéru v jediné základní škole, nebo jsi zavítala i jinam?
Já jsem vlastně prošla školství ve všech sférách, protože díky manželově práci jsme se často stěhovali – a zásadně vždy v průběhu školního roku. Takže jsem vytloukala pozice různých zástupů za mateřské a podobně, od školek až po střední školy. Bylo to ale pro mě zrovna v tom správném věku, kdy z podobných situací člověk získává dobré životní zkušenosti; všechno se mi to nakonec zúročilo.
Pak jsem mnoho let pracovala ve speciální škole, tedy na druhé straně Gaussovy křivky, takže když pak byla příležitost to dorovnávat nadanými dětmi, bylo to pro mě docela přirozené. „Mimoni“ jsou totiž na obou stranách. Vždycky se chechtají něčemu jinému než ostatní, mají rozvázanou tkaničku nebo košili zapnutou ob knoflík, ať už jsou více, či naopak méně mentálně zdatní.
Nakonec jsem studovala ještě školský management a před devíti lety vyhrála konkurz na ředitelku školy. Tím jsem se dostala na běžnou základku, a protože už jsem s „jinými“ dětmi měla zkušenosti, začala jsem cíleně posouvat chápání této problematiky i v běžné sborovně.
Před dvěma lety jsme kvůli situaci v regionu pohltili školu, ze které jsem původně přišla. Speciální třídy tak pod hlavičkou základní školy fungují dál – aktuálně má škola osmnáct běžných a osm speciálních tříd.
Kde nastal tvůj první kontakt s Mensou?
V novinách jsme si našli inzerát, že v soukromé škole v Sokolově bude probíhat Den otevřených dveří a že tam mimo jiné budou testovat psychologové z Prahy – a psycholog z Prahy, to prostě musí být kapacita. Tam poprvé jsme vůbec slyšeli něco o nadání. Díky tomu jsme se pak dostali na Centrum nadání manželů Fořtíkových, se kterými jsme tuto tématiku začali objevovat.
Tím, že jsme s manželem oba ze školství, začalo nám docházet, že je to téma, které ještě v běžném školství není, ale které tam patří. Tak jsme ho začali propagovat, dohledávali jsme si různé materiály a informovali lidi kolem sebe, že něco takového existuje. Mělo to tak nějak přirozený vývoj.
To bylo ještě před tím, než jsi nastoupila jako ředitelka ve Slavkově?
Ano, a vlastně v době, kdy se o nadaných dětech teprve začínalo mluvit. Je to divné, zní to historicky, ale fakt pamatujeme úplné začátky, kdy se téma nadání začalo teprve pozvolna objevovat a spousta lidí ho kategoricky odmítala. Většina lidí měla pocit, že se jedná o elitářství, protežování, učitelé prostě měli děti zaškatulkované jako buďto zlobivé, nebo šikovné. Nadaný byl pro většinu ten, kdo plní bezchybně a rád všechny úkoly, a zaměňovali ho za žáka motivovaného. Bylo i málo lidí, kteří by v oblasti nadání vzdělávali učitele. V tomhle byli tenkrát manželé Fořtíkovi hodně osvícení, i tím že začali vzdělávat rodiče.
A my, jakožto angažovaní rodiče, jsme vše na svých dětech pilotovali a s učitelkami mladšího syna ty cestičky prošlapávali. 🙂
Období inkluze pomohlo tomu, že se začaly řešit nejenom děti s nějakými nedostatky, ale i děti, u nichž nadání bylo vlastně hendikepem, protože byly jiné a ta jinost se neuměla uchopit. Až teď se o tom mluví otevřeně. Za posledních pár let se to hodně posunulo a myslím, že i díky aktivitám Mensy je už mnohem více rodičů i učitelů, kteří chtějí s takovými dětmi pracovat. Učitelé konečně pochopili, že pracovat s nadaným žákem je dvakrát těžší než pracovat s žákem, který nemá žádný „problém“.
Takže neplatí, že nadané dítě je ve škole automaticky úspěšné?
Neplatí. To, že je dítě inteligenčně zdatné, že předčí svoje vrstevníky a že čte dřív než ostatní, vůbec neznamená, že bude třeba úspěšný student vysoké školy. Když k němu všechno dlouhou dobu přichází samo, protože se mu to do hlavy hezky ukládá, a i střední škola je vcelku pohoda, tak vysoká škola je najednou šok – je to o jiné organizaci času a také o tom, že když chci zkoušku udělat, musím splnit i ty podmínky, které se mi nelíbí. Buď splním, co po mně profesor chce, anebo odejdu.
A najednou jsme zjistili, nejenom na svých dětech, ale i jejich vrstevnících, že spousta jich ty požadavky plnit nechce, protože s tím mají nějaký vnitřní problém.
To je důvod, proč vidíme spoustu šikovných absolventů vysokých škol, kteří sice nejsou intelektově úplně vysoko, ale zato mají rozvinuté volní složky, zodpovědnost za vzdělání, umí si zorganizovat čas, mají píli a jdou do toho, zatímco některým dětem, které by inteligenčně neměly mít problém studovat, chybí právě tyto vlastnosti k tomu, aby vše dotáhly do úspěšného konce.
Takže to vypadá že paradoxně dítěti, které má lepší předpoklady uspět, brání systém nastavený na průměr.
Základky už jsou na nadané děti připravené, protože už tam proces přijetí nadání probíhá. Teď se s tím smiřují střední školy, už se jim tam identifikovaní nadaní dostávají, ale ta vysoká škola je zatím stále nastavená podobně, jako když jsme ji absolvovali my – a tím nechci nikoho urazit. Změnil se možná kreditní systém, ale pořád je to o tom, že jestli zkouškou projdu, nebo neprojdu, závisí na tom, jak uspokojím představu zkoušejícího. Málokoho opravdu zajímá, do jaké míry dané oblasti rozumím nebo jak jsem schopen s ní naložit a poprat se s možnými nástrahami, ale jako podstatnější vnímají, jestli jsem se navrčela těch 200 stran ze skript, která jsou zrovna pro konkrétního učitele důležitá – čest výjimkám.
Jak konkrétně s nadanými dětmi pracujete u vás?
Jako škola se snažíme k dětem s nadáním přistupovat jinak. Máme už koordinátora péče o nadání – paní učitelka vyhledává nadané děti, pomáhá učitelům řešit problémy těchto dětí, zajišťuje Logickou olympiádu, pomáhá rodičům v orientaci mezi informacemi, radí, co si počít s dítětem, které od čtyř let čte, aby ho první třída neotrávila a nezničila, prostě je takovým partnerem mezi školou a rodičem. A já jí k tomu samozřejmě vytvářím podmínky.
Děti pak dochází na akceleraci určitého předmětu. To už máme vychytané a teď od prvního září vytváříme pozici učitele, který bude zajišťovat diferencované vyučování v hodině českého jazyka a matematiky. V rámci individualizace bude řešit témata do větší hloubky nebo v jiném typu úloh, které by se v běžné výuce nestíhaly. Chceme, aby se nadané děti dostávaly k sobě a aby zjistily, že všechno nepřichází samo – i když to třeba v běžném kolektivu vypadá, že jsou vždycky nejlepší a ve všem první, tak když se dostanou do kolektivu vybraných dětí, musí o svou roli přece jen zabojovat.
Takže to není jen o rozvoji jejich vlastního nadání, ale spíš o adekvátním zatížení, které dětem dá příležitost rozvinout se v oblastech, které by jinak nerozvíjely, protože by to nepotřebovaly?
Nebo v oblastech, na které by třeba vůbec nedošlo nebo by nezbyl čas na otázky, které zbytek třídy nebaví. Tady děti mají tu příležitost. Do hodin češtiny a matematiky jsme to přitom dali záměrně – ne jako rozvoj čtenářských a matematických dovedností, ale jako rozvoj verbální a matematické logiky a samozřejmě kreativity.
Jak nadané děti identifikujete?
Pracujeme s Mensou na testování a spolupracujeme s poradnami, kde si vše dokážeme vykomunikovat. Řekla bych, že karlovarská poradna je v tomhle velice pokroková proti tomu, co slyším třeba z jiných míst. Nadané děti tam nikdo nebrzdí, naopak když vidí, že se jim škola chce věnovat, tak pomáhají.
Využíváme různých přidružených aktivit, jako jsou šablony nebo projekty, a tím motivujeme rodiče ke spolupráci. Vidí, že je dítě ochotné přijít do školy dobrovolně a myslet i po vyučování, co si přát víc. Do toho začala NTC metoda, obě naše slavkovské školky s ní už pracují a i díky tomu se daří nadané děti vychytávat již v předškolním období.
Já tak už do první třídy mohu sestavit na konci srpna dítěti program s tím, že vím, kde ho budeme obohacovat a jak se na něj připravit. Nechceme zjistit, že je dítě čtenář, až ve chvíli, kdy má začít slabikovat. To se stát nesmí.
Jsem rád že jsi zmínila NTC. Pro lidi, kteří to nevědí – co znamená ta zkratka a jak ty jsi s tou metodou přišla poprvé do styku?
Písmena NTC označují Nikola Tesla Centrum, kde metoda vznikla.
Je to metoda, která děti obecně rozvíjí v různých dovednostech. Je tak ideální k využití v kolektivech mateřské školky, protože k motorickému nebo kognitivnímu rozvoji pomáhá všem dětem, a ty nadané navíc uspokojuje tím, že si z nabízených aktivit mohou vzít o kousek víc. Třeba když se cvičí asociace, nadané děti je umí rychleji uplatnit a přenést do svých dětských světů.
Rodiče tu metodu mají rádi – jejich děti se najednou zajímají i o věci, u kterých vůbec neměli pocit, že by je mohly zvládnout. Například když je předškolák schopen pracovat s vlajkami nejenom jako se symboly, ale už ho zajímá i to, co že je ten Kazachstán anebo jak to vypadá v té Austrálii – a ví, že tam je víc než jen klokani. Děti tak získávají příležitost objevovat, ptají se a dostávají k dispozici různá témata která obohacují o souvislosti.
Vybavuje se mi hospitace v jedné první třídě. Byly tam děti ze školky, kde prošly metodou NTC, i děti z jiné školky, a měly za úkol říkat věci, které začínají písmenem M. Začaly slovy jako míč nebo medvěd, a najednou se děti z NTC rozjely: Makedonie, Moldávie, Moskva… Použily to, co znaly ze školky, a byly schopné o tom ostatním i něco říct. Paní učitelka krásně zareagovala, sáhla po atlasu, ukázala, kde je ta Makedonie, a NTC děti k tomu doplnily i vlajku – zkrátka přidaly tam tu informaci navíc.
Dá se tedy zjednodušeně říct, že metoda je o cíleném poskytnutí širší škály podnětů, které podporují zvídavost dětí?
To taky, ale jsou tam prostě využité metody, se kterými se do té doby s dětmi až tak nepracovalo, jako třeba asociace. Dřív jsme se učili, že patří do jiné věkové skupiny, my jsme ale schopni s nimi pracovat už ve dvou, třech letech a díky tomu jsou podněty pro děti hravější, přirozenější, a lépe se jim získané dovednosti uplatňují.
Četl jsem, že metoda NTC je nejúčinnější do 6 let věku, kdy se tvoří 75 % synapsí v mozku. Jak ty ses k ní dostala na základní škole, která tím šestým rokem vlastně začíná?
Rozvoj do šesti let je nejvyšší, ale neznamená to, že je uzavřený, plasticita mozku je pořád přítomná a pořád můžeme něco přidat. Metody jsou úžasně nastavené, takže i u prvňáčků jsou motivační. Starším dětem to zase rozšiřuje možnost pracovat s oblastmi, které jsme do té doby ve škole až tak nevyužívali. Dosud to bylo hlavně o koncentraci pozornosti, orientaci v informacích a paměťových dovednostech, ale přidat například vědomé asociace, nebo dokonce dvojité asociace k vytváření vlastních mnemotechnických pomůcek, o tom se dřív tolik nemluvilo.
Jak se rodiče dozvídají o tom, že by něco takového mohli řešit? Já třeba jsem o té metodě jako rodič nevěděl až do nějakých deseti let věku svého syna.
Mensa dělá i osvětu pro rodiče a různé besedy pro veřejnost, ale nejlepší je, když se to zacílí přes učitelky ze školek. Pro rodiče je to i víc přínosné – dozvědět se, co školka vymýšlí nového a seznámit se s tím, co by to jejich dětem mělo přinést. Když se podaří rodiče takto motivovat, stanou se pro školku partnery. Co dítě dělá ve školce, si pak nese i domů, chce si o tom povídat a rodič to může rozvíjet dál.
Na semináře přijdou většinou nejdřív paní učitelky z předškolního oddělení, protože to berou jako přípravu do školy. V dalším roce z té samé školky přijedou už i učitelky z prostředního oddělení, a pak, když školka pochopí, že to celé má nějakou návaznost, přijedou i od těch dvouletých a tříletých dětí. Uvědomí si, že když se s podporou kognitivních dovedností začne včas, dítě jde do školy opravdu připravené a školka udělala maximum, co udělat mohla.
Dá se říct třeba nějaký příklad, jak se bude lišit reakce dítěte, které prošlo NTC metodou, od reakce běžného dítěte na nějaký úkol nebo situaci?
Mezi prvky NTC metody v oblasti motoriky patří i cvičení akomodace oční čočky. Oko musí zvládnout třeba rychle přejít z pohledu na tabuli zpět do učebnice, přizpůsobit se prostředí, pohybu po řádku. Spousta školek s dětmi trénuje plynulost očních pohybů, ale cílená práce se vzdáleností to není.
Tato oblast však může být trénována už dříve, v přirozených činnostech – dítě si třeba vezme míček, hodí jím o zem před sebou, on začne odskakovat a dítě ten pohyb po celou dobu sleduje. Míček odskakuje dál, nebo se přibližuje, nebo najednou ufrnkne. A tím, že děti učíme záměrně vést oči za pohybem v takovýchto hravých aktivitách a děláme to denně a pravidelně, napomáháme tomu, aby byl pohyb očí na školní práci připravený. Ve finále tyhle blázniviny s míčkem mohou působit preventivně a snižovat například rozvoj dvojího čtení u poruch učení.
V přístupu k talentům jsou dva pohledy – jeden říká, že bychom měli mít vybalancovanou osobnost a že slabé stránky bychom měli posílit, druhý zase že bychom měli maximálně využít svůj talent, protože v tom, v čem jsme slabí, nás naopak doplní ostatní. K čemu se kloníš ty a proč?
Já na seminářích záměrně učitelům říkám, že by měli vyžadovat od poradny i informace o slabých stránkách dítěte. Jestliže má v něčem vyšší potenciál, osobně si myslím (a teď mluvím za úroveň běžné základní školy), že má-li dobré zázemí a optimální učební podmínky, tak si cestu najde a vystačí si. Když mu ale jeho „díry“ nechám, nebudu jeho nedostatky pokrývat a nechám ho, aby se s nimi vyrovnalo samo, tak ho to může dohonit třeba na střední škole nebo později.
Naopak, když mu budu pomáhat rozvíjet nejenom oblasti jeho zájmu, ale i to, co od sebe odkládá, protože mu to nejde, když ho naučím překonávat překážky a nést zodpovědnost za to, jestli se posunuje nebo ne, tak pro něj udělám víc, než když budu třeba nadšeného lovce mravenců dál utvrzovat v tom, že existují jen mravenci, a budu mu rozvíjet jenom ten jeho mravenčí svět. Ideální by bylo, pokud by se nám, rodičům a učitelům, podařilo, aby dítě pochopilo, že věci, které ho sice nebaví, protože od něj vyžadují větší úsilí, ho vlastně motivují a učí trpělivosti. Předpokládám, že toto poznání pro něj bude do budoucna užitečnější než to, kolik má mravenec chloupků.
Ovšem, jako rodič i učitel musím přiznat, že toto je výchovný top a ne vždy dojdeme k vítěznému cíli. 🙂
Dalo by se tedy říct, že v dětství je lepší dát si pozor na slabé stránky, a tím pak získat základ a schopnosti pro to rozvíjet ty silné v dospělosti?
Nevím, jestli bych to definovala úplně takto, spíš bych řekla rodičům a učitelům, že když nebudou zároveň rozvíjené i slabší stránky, tak dítě bude jenom jednostranně mimoňské a v jeho školním životě časem přijdou úskalí, která prohloubí, co se vynechalo.
U nadaných dětí je často problém, že čím více je „nasypáno“ do kognitivní oblasti, tím méně je v té motorické, emoční nebo sociální. Takže je potřeba naučit ho žít a komunikovat i mimo jeho sociální bublinu.
Když to vezmu z pohledu dobra pro společnost jako celek, kde končí odpovědnost rodičů a začíná odpovědnost systému školství, aby se talent a inteligence, kterých máme poskrovnu, opravdu využily ku prospěchu všech?
Já bych neřekla, že to někde končí a jinde začíná. Spíš jsou určitá místa, kde se to větví. Dítě je nejdřív v rodině, tak je tam větší zodpovědnost té rodiny, pak přijde moment přechodu do školky, kde je nabídka aktivit a podnětů jak z rodiny, tak ze školky.
To, že děti nastoupí do školního systému neznamená, že rodina ztrácí zodpovědnost za jejich vzdělávací cestu. Pořád tam zůstávají zájmy a představy rodičů, které škola doplňuje, obohacuje, pravda, do jisté míry i formuje. Pak do toho vstoupí kroužky, zájmové aktivity, spolužáci, a to dítě se stává krásně barevným. Základka není jedna jediná cesta pro sebevzdělávání, zvláště u nadaných. Řekla bych, že oni si berou ze základní školy řád a schopnost spolupráce a z toho neformálního světa informace a inspiraci.
Poslední otázka na závěr. Máš nějaké aktuální přání na nejbližší dobu, co bys ráda, aby se ve školství stalo, změnilo, podařilo?
Já mám možná to štěstí, že jsem v pozici, ve které si spoustu věcí můžu udělat „po svém“. 🙂
Co bych si přála, je, aby z nás kantorů média nevytvářela satorie, aby školství nedělala „vtipnější“, než je. Aby ministerstvo věřilo svým učitelům a ředitelům, že jsou kompetentní dělat svou práci i bez nadbytečných rad. Aby nám rodiče věřili, že většina učitelů s nimi chce opravdu spolupracovat a že si vážíme toho, že nám své děti svěřili a umožnili nám provést je cestou vzdělávání. Moc bych si přála, aby ti učitelé, kteří pořád touto cestou nejdou, postupně odcházeli se svými motivy někam jinam, do jiného resortu, a aby ti noví, kteří přicházejí, neztráceli tak rychle iluze a optimismus. Aby žáci brali školu jako místo sociálních kontaktů, legrace a zajímavostí. Přála bych si, aby nejen nadané děti braly ohled na své spolužáky, a hlavně aby rodiče dětí brali ohledy na různorodost osobností v každé třídě a nevnímali vzdělávací potřeby pouze optikou svého dítěte.
Vlastně bych si toho přála tolik, že když uděláš tři tečky tak to bude dostačující…
