Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil
Znáte ji. Je zvláštní. Tichá. Nepřístupná. Zjevně pohrdá vašimi plány, sny a osobností. Nemá chuť ani potřebu se zdržovat. Chce jen jít domů a postarat se o domácnost… Není příjemná. Nezajímá ji, jak se máte… Ale najednou je pryč. A lidé se začínají ptát. Kam zmizela? Co se jí stalo? A kdo vůbec byla?
Toto jsou úryvky z anotace, kterou začíná nová kniha Ireny Pilouškové, mensanky původem ze Sokolova, magistry sociologie, nyní žijící v Praze, věrné čtenářky našeho časopisu, která si termín „mensantrop“ oblíbila a ráda by k nějakému mensantropství inspirovala i ostatní. A Irena rozhodně má čím inspirovat. Posuďte sami…
Ireno, co pro tebe znamená Mensa?
Pro mě je to taková networkingová platforma. Jsem ráda, že můžu poznat lidi, kteří dělají v různých oborech. V jiných sociálních skupinách jsem se často cítila zvláštně, v Mense se tak necítím a je to fajn. Před pár lety jsem se zúčastnila mensovního bowlingu a bylo hezké, jak tam nikdo neřešil, že jedné kolegyni jela koule tak pomalu, že se začala vracet. Všichni to brali ohromně příjemně, nikdo tam nikoho nehecoval a nesmál se. Diskuze, které tam probíhaly, byly hodně podnětné, ale nebylo ani divné mlčet, což v některých skupinách divné je.
Vždycky mám taky velkou radost, když třeba přijde do mailu, že přijede nějaký mensan ze zahraničí a nemá si tady s kým povídat nebo kde přespat. Cítím se tak nějak propojená se světem. Když jsem zase v zahraničí já, říkám si, že když se něco pokazí, ještě je tady nějaká další linka, které se dá ozvat. Mensu nevnímám jako nějaké elitářské uskupení lidí, kteří se na základě testu prohlašují za nejlepší na světě, jak to dost slyším v kritice. Mně se prostě líbí.
Souvisí to s tím, že se považuješ za přeučeného introverta?
Já jsem rozhodně přeučený introvert. Většinu základní a střední školy jsem prožila s pár kamarády. Doteď vím, že ten osmiletý gympl nebyl můj sociálně nejlepší výkon. Až na vysoké škole a v práci mi tak nějak došlo, že mluvit s lidmi vlastně tolik nebolí. Ale baterky se mi vybijí hodně brzo a většinou po prokecaném dni pak potřebuju den-dva-tři sama doma se svými projekty a myšlenkami. Hrozně ráda mlčím. Zní to divně, ale je to tak.
Myslíš, že ti na té vysoké pomohlo, že hovory typicky začínaly někde v odborné komunikaci a teprve pak se to stočilo někam jinam?
Spíš to byl nějaký nový start. Osm let stále na stejné škole je prostě strašně dlouhé období rozvoje. Když je ti dvanáct, tak nejsi stejný člověk, jako když je ti osmnáct, ale ten kolektiv tě vnímá stále stejně. Na vysoké jsem najednou měla pocit, že se dá začít znova a trošku jinak a možná trošku míň nenápadně. Tak jsem vešla do třídy a promluvila s prvními lidmi a zjistila jsem, že jsou vlastně příjemní. Že nemají žádný předsudek z těch osmi společně strávených let s tím zvláštním spolužákem, co si radši četl a mlčel. A začalo to být fajn.
Pak jsem začala pracovat v médiích, kde komunikace byla potřeba, a doteď se mimo jiné živím tím, že dělám i rozhovory s lidmi. Takže tam se to nějak rozvinout muselo. Ale hlavní pozitivní motivací bylo, že jsem najednou zjistila, že komunikovat nutně nebolí. Do nových lidí se mi vstupovalo líp než do té staré gardy. To mi pomohlo se přeučit, a docela zásadně. Lidi z doby gymnázia by mě asi moc nepoznávali.
Jak ses vůbec dostala k tomu, že jsi šla na IQ test?
Na test jsme šli s bývalým partnerem a brala jsem to jako takovou zážitkovou aktivitu. Podobně jako když si na Slevomatu koupíš slevu na kopeček zmrzliny. Po testu všichni chodili do „výsledkové“ místnosti. Když vylezl přítel, byl spokojený, že je nad průměrem. Nakonec jsem tam vešla i já a testující mi řekl něco jako: „Tedy, to dopadlo dobře, tak se posaďte.“ A pokračoval: „Víte, že vy tady máte chybu úplně na začátku v něčem jednoduchém, ale jiné, náročnější úlohy máte dobře. Podívejte se na to.“ Došlo mi, že jsem jenom napsala špatný křížek. Že by ten test mohl dopadnout ještě líp, kdybych byla pozornější. Pak mi pogratuloval a nabídl mi, jestli chci být součástí Mensy, což jsem nadšeně přijala a šla jsem domů s dobrou náladou.
Překvapilo mě, že to bylo podobné jako testy studijních předpokladů. Takové ty logické doplňovačky, které jsem vždycky měla správně a nepřišlo mi to náročné. Najednou mi začalo dávat smysl, proč se pokaždé ostatní divili, jak mi to jde. Vstoupení mezi partu holek mi vždycky přišlo zásadně těžší než najít devátý obrázek k osmi. Ty testy jsem měla pomalu za zábavu, jako když ti někdo dá místo učení možnost luštit si křížovku. A teď najednou jsem pochopila, že se na základě těchhle obrázků měří IQ. A to potěšilo.
Narazila jsi při studiu sociologie na to, že to může být i handicap při začleňování do společnosti?
Bezesporu. Třeba u dětí. Na škole jsem vedla kroužky a mnohokrát jsem si všimla, že podobně, jako jsou znevýhodněny děti, které jsou v něčem pomalejší, jsou kolikrát podobně znevýhodněny i ty rychlejší, protože se nudí.
Bylo dost znát, když bylo některé z děti „jinde“, ale zároveň na to nebyla kapacita. Ne že by se učitelky nechtěly jednotlivým dětem věnovat a hledat jejich všemožné talenty. Ony si prostě nemůžou ve třídě třiceti dětí vybrat to nejnadanější a věnovat se mu nejvíc. Nebo v každém najít jeho jiskru a v té ho zdokonalovat.
Ty jsi první knížku napsala už v patnácti. Co tě k tomu přimělo?
To samozřejmě člověka udělá ještě divnějším. [smích] Spolužačka na gymplu vydala tehdy pohádku a mně to přišlo moc pěkné. Navíc už jsem měla rozepsaný svůj young adult příběh. Pracovala jsem na něm od patnácti a bylo to takové moje malé tajemství. Nemluvila jsem o tom vůbec s nikým. Pak přišla kamarádka, kterou jsem měla mimo školu, té jsem to ukázala a ona mi tehdy řekla: „Zkus to! Někam to pošleme!“ Tak jsme našly nakladatelství, poslala jsem tam rukopis a ono to opravdu vyšlo!
Pamatuju si, že to bylo hrozně zvláštní. Na jednu stranu jsem z toho měla radost, byl to významný milník v mém životě, něco, co mi otevřelo dveře pro aktivity, které dělám teď, ale v té době to byla spíš další známka podivnosti.
V jednom rozhovoru jsi prozradila, že inspirací pro tvé knížky jsou kromě vystudované sociologie i zkušenosti z vlastního života. Týká se to všech tří knih?
Vždycky se snažím psát o něčem úplně novém a najednou zjistím, že píšu o něčem, co důvěrně znám. [smích]
První knížka byla beletrie o mentální anorexii. Bylo to v době, kdy mně právě bylo těch patnáct a kromě toho, že jsem byla divná projevem, jsem byla navíc nejvyšší, nejsvětlejší pleti a poměrně dost hubená. Tak jsem nějak došla k závěru, že bych mohla zkusit modeling. Pár přehlídek bylo, ale nic zásadního se nestalo. Do té komunity jsem ale trošku pronikla a myslím si, že to, co jsem tam viděla, mě inspirovalo.
Později mi vyšla druhá knížka, zase beletrie, tentokrát příběh o kyberšikaně. Tam jsem se zase trošku inspirovala tím, že moje generace zažila začátek Facebooku. Pamatuju, že já jsem si profil založila proto, že tam vznikla akce „Vyžereme Mekáč“ a byli tam všichni ze třídy. A já chtěla zapadnout.
Tehdy navíc ještě nebylo tak cool starat se o duševní zdraví a bojovat proti šikaně, byla to taková trošku větší džungle nejenom ve třídách, ale i na tom internetu.
No a teď je to psychické domácí násilí. Sama možná nejsem úplně nejodolnější člověk ze všech, a i nejlepší kamarádka mi potvrzuje, že jsem někdy až sebedestruktivně empatická, a bohužel tím pádem občas trošku přitahuju narcistické typy osobností, a ještě se v tom pěkně poválím, než mi to ublíží dostatečně na to, aby mi došlo, že z toho musím pryč. Takže samozřejmě nějaká volná inspirace tam proběhnout musela.
Agresoři jsou navíc často na první pohled sympatičtější než oběť, protože to umí moc krásně zahrát… A oběťmi jsou naopak často lidi, do kterých bys to na první pohled neřekl.
Irena piloušková
Pro koho je ta knížka vlastně psaná? Pro potenciální oběti psychického násilí, anebo pro jejich okolí, aby si všimlo, že se něco děje a že jim má pomoci?
Vlastně pro obě tyhle skupiny, protože nejhorší je rozeznat vzorec, ať už jsi oběť nebo svědek. Ono to někdy vypadá jako hádka, usmíření, pohoda, hádka, usmíření, pohoda. A máš pocit, že možná jsi jen přecitlivělý, že se vlastně nic moc nestalo. Neumíš úplně označit, co se děje, protože jsi nedostal pár facek. Je to teda násilí? Není? Když si představíš, že jsi frustrovaný, nevyspalý a nemáš pod kontrolou nic od vlastního jídelníčku po vlastní program, tak logicky se někdy stane, že se nechováš úplně nejpříjemněji. I to tě muže snadno zmást. Snadno si i dáš za vinu něco, za co nemůžeš.
Agresoři jsou navíc často na první pohled sympatičtější než oběť, protože to umí moc krásně zahrát, umí manipulovat. Proto bych byla ráda, kdyby má kniha otevřela oči nejenom potenciální oběti, ale i svědkům, případně i někomu, kdo tak trošku cítí, že třeba někoho omezuje, ale nedochází mu, jak obrovské stopy na tom člověku může zanechat.
Jsem moc ráda, že už tu knížku otevřelo mnohem víc lidí, než jsem čekala. Počítala jsem, že typická cílovka budou ženy 25 až 60 let. Ale paradoxně se stalo, že jedny z nejhezčích recenzí mám od mužů. Takže to asi splnilo účel. Tím vůbec nechci říct, že se násilí dopouštějí jenom muži. Spíš jen že to moje očekávání, kdo to bude číst, bylo překonáno. Cílová skupina čtenářů je nakonec mnohem košatější.
Může to souviset s tím, že je ta knížka přímo propagovaná jako román o psychickém domácím násilí?
Marketing teď hodně směřuje tímhle směrem. I tím, že jsem sociolog, který se zaměřoval na kriminologii, má ta knížka trošku punc informovaného vhledu a není to jen čistá fikce. Ale ráda bych uklidnila všechny, kteří se té poměrně tlusté bichle bojí, že bude příliš odborná. Ona není. Je to opravdu příběh člověka. Jeho života a života jeho blízkých. A je na každém, ze které postavy si toho vezme nejvíc.
Když oběť z toxického vztahu uteče pryč, co se děje dál? Má šanci se z toho kruhu vymanit a najít si někoho lepšího?
Domácí násilí probíhá v jakýchsi zmenšujících se kruzích stupňování napětí, výbuchů, omluv a ujišťování… Proto je hrozně důležité se hlavně vzdělávat. Pokud nechápu, co se mi děje, tak mám mnohem menší šanci z toho odejít, protože ten pocit viny a studu je velmi silný. Teprve když to konečně pochopím, tak mám šanci se zamyslet nad tím, co dál. A k tomu jsou tady neziskové organizace, které člověku můžou pomoci. Neslouží „jen“ k tomu, že tam za deštivého večera zazvoní zoufalá žena s pytlíkem věcí a dětmi za ruku. Tak si to většinou představujeme, když ten systém neznáme. Odborníci ti mohou na základě telefonátů třeba pomoct vymyslet krizový plán, co udělat, jak se na to připravit, jak odejít, jak pokračovat, aby to pro tebe bylo co nejbezpečnější. Už jenom ta konzultační činnost je strašně důležitá, protože se v tom oběť najednou necítí tak opuštěně.
Jmenovitě mou knížku podporují pražské ROSA – centrum pro ženy a Magdalenium v Brně. Už se i mně se ozvalo několik čtenářek, které mě požádaly o pomoc. Já sama jim nemůžu ze své „pozice“ konkrétně poradit, ale můžu jim dát kontakt na organizaci. I když mám radost, že se mi ozvou čtenáři, které má kniha zasáhla natolik osobně, že jsou ochotní změnit, co se jim děje, tak mě zároveň mrzí, jak moc je domácí násilí rozšířené. A často jsou obětmi lidi, do kterých bys to neřekl.
Co se stane s tyranem, když od něj oběť odejde? Nenajde si pak další? Co se s tím dá dělat?
Je to hrozné, ale moc se dělat nedá. Jak zakážeš lidem, aby se k sobě tajně a neprokazatelně chovali ošklivě a opakovali to s dalšími a dalšími partnery?
Existuje mezigenerační přenos. Některé vzorce doma prostě vnímáme a převezmeme. A týká se to nejenom agresorů, ale i obětí. Jediné dlouhodobé řešení je edukace, abychom trošku ten mezigenerační přenos dokázali rozbít. A abychom dokázali pomoci svému okolí i sobě. Když si mladí lidé začnou uvědomovat, co se u nich doma děje, třeba dokážou později ve svých vztazích fungovat uvědoměleji. Ale to je na delší debatu. Prohlásit, že každé dítě z rodiny, kde se projevuje domácí násilí, bude automaticky tyranem nebo obětí v budoucnu, je samozřejmě nesmyslné.
Takže vlastně pomáháš s osvětou tím, že píšeš knížky, které snad jsou i čtivé. V té poslední knížce máš i ten mezigenerační přenos, viď?
Ano, to je důležitá část mojí knihy. Proto jsem s hlavní hrdinkou vyrůstala vlastně od úplného malička, od první třídy. Na konci pak čtenáři dostanou odměnu v tom, že všechna ta malá semínka, co jsem zasela na začátku, postupně vyrostou. Nejdůležitější pro mě bylo ukázat, kde takové drobnosti vznikají a jak se stane, že si vlastně neuvědomíš, v jaké bryndě jsi. Až najednou, když už je toho příliš, ti to možná dojde a říkáš si: „Doprčic! Jak jsem se sem dostal/a?“ Chtěla jsem také upozornit na to, že toxické vztahy nejsou jenom o tom partnerovi. Toxický vztah můžeš mít s matkou, s bratrem, s babičkou, se synem…
V jednom rozhovoru jsi poukázala na to, že lidi mají tendenci hodnotit druhé, aniž by o nich dost věděli. To mi připomnělo Amélii z Montmartru. Máš ty nějaký osobní vztah k tomuhle nebo jinému ikonickému filmu?
Napadá mě třeba Muž jménem Ove od Backmana. Z kina to známe jako Muž jménem Otto, ale kniha je ještě lepší. Je o nepříjemném staříkovi, který terorizuje ulici svými pravidly, píše si značky, kdo kde stojí, všem dává najevo, že se neumějí postarat ani o vlastní příjezdovou cestu, a ještě tě sprdne, když ho pozdravíš. Jeho jemná stránka se objeví v momentě, kdy to nová sousedka prostě nevzdá a chce ho poznat. To je takový můj hrdina, který toho hodně prožil a má vlastně dobré srdce, jenom to není na první pohled vidět.
Moje hlavní hrdinka Dana je v pozdní dospělosti člověk, se kterým se moc bavit nechceš. Je to prostě nevrlá sousedka, nepříjemná ženská z fronty. Pro mě jsou ale nesympatičtí hrdinové ti nejsympatičtější, protože je třeba jenom nechápeme.
Prý kromě psaní taky ráda maluješ. Jak to kombinuješ?
Moc ráda kreslím a maluju, koupila jsem si i grafický tablet a zúčastnila jsem se kurzu grafické malby s ilustrátorkou Bárou Balgovou, která mimochodem ilustrovala i obálku mojí třetí knížky a stala se i mojí blízkou kamarádkou. Chytilo mě to natolik, že jsem si z toho samozřejmě hned zase musela udělat job. Už se mi podařilo třeba ilustrovat obálku magazínu. A jak se mi to rozjelo, tak jsem měla kreslení až nad hlavu a zase jsem začala psát. Moje kreativita chce vylétávat každým směrem, což samozřejmě nejde dělat celý den a občas se mám tendenci zahltit. Ale těším se, až se mi povede zase něco ilustrovat.
Zmínila jsi také práci v médiích. Já vím, že píšeš scénáře a řešíš i nějaké seriály, ale nikde jsem o této tvé stránce nic nenašel. Co konkrétně v televizi děláš?
V televizi jsem často bezejmenná a vpovzdálí, protože některé projekty nemají titulky, nepíše se tam o scenáristovi či dramaturgovi. Jiné je mají, ale možná se jen nedogooglíš, protože zůstanou jen v tom závěru pořadu a dál se nikam nepropisují. Málokdo ví, že i rozhovory s reálnými lidmi potřebují scénáristu, někoho, kdo si s nimi dopředu popovídá, rozepíše to moderátorovi, nebo pro natáčení ilustračních záběrů apod. Takže stojím za spoustou takových nenápadných činností, kde moje jméno není tak výrazné jako tady na obálce knihy. Proběhne někde na konci, kde si už místo koukání na reklamy jdeš pro sváču. Ale to mi vůbec nevadí. Pro mě je důležité, že mě to baví. A na rozdíl třeba od moderátorek, které vidět jsou, mám aspoň možnost vypadat za kamerou hrozně, když mám špatný den! [smích]
Bereš tuhle část spíš jako práci na živobytí, nebo si myslíš, že i tam můžeš mít nějaký hlubší dopad?
Pokud někdo věnuje pozornost něčemu, co vzniklo z mé práce, věřím, že mu to něco dalo. I kdyby jen pár minut odpočinku a klidu. Nikdy jsem nenapsala nic, za co bych se styděla nebo co by mi kroutilo morálně ruce. Líbí se mi ukazovat věci, které mohou motivovat, inspirovat, edukovat nebo i jen pobavit. Proto mám moc ráda rozhovory.
Co si moc užívám, je, že nechodím do práce za trest. Projekty, které dělám, mám ráda, i proto, že jsem tam poznala hodně lidí, které bych jinak neměla šanci znát – například mého kamaráda a kmotra poslední knihy, Honzu Musila. Když jsem psala seriálovou tvorbu, viděla jsem, jak v mém scénáři hrají lidé jako Jan Čenský nebo Dana Morávková či Libuše Švormová a další. Napsala jsem kvanta papírů, kde nikdy nikdo nezmíní moje jméno, a nevadí mi to. Pak se jednou za čas objeví pěkný projekt, kde to jméno je, a jsem za to ráda.
Ty se také angažuješ v některých neziskovkách. Je to něco zase z jiného oboru, nebo to souvisí s tím, o čem píšeš?
Nenazvala bych angažovaností to, že jednou za čas naplním auto krmivem pro útulek a odvezu ho. Chci věřit, že něco pro svět snad dělá každý. Nyní aktivně podporuji neziskovky, které se věnují obětem domácího násilí. Zajímavé organizace byly součástí mých aktivit už na škole, protože tehdy má člověk asi nejvíc času a možností se rozhlédnout po světě. Doteď z těch zkušeností čerpám. Třeba vím, jak to chodí ve stacionáři pro hendikepované osoby, zkusila jsem jezdit s pečovateli po klientech, měla jsem možnost podívat se pod pokličku pedagogicko-psychologické poradně. Taky si moc vážím projektu o kvalitě života občanů v Česku, kde jsem při studiu dělala odbornou asistentku. Myslím, že pro spisovatele, redaktora nebo kohokoli, kdo dělá v médiích, není až tak podstatné vystudovat média jako taková, ale mít co nejširší rozhled a vědět, o čem píšu. Protože když nevím, o čem píšu, tak je to znát.
Co děláš, když skončí psaní, malování, práce a je čas trošku na zábavu?
Přestože se tím psaním živím už nějakých sedm let, pořád je to můj největší koníček. Takže když náhodou tu volnou chvíli mám a nemám úplně vymletý mozek z práce, tak jdu a píšu novou knížku, protože si u toho odpočinu. Žiju ve svém světě a najednou zjistím, že uteklo 5 hodin, ani nevím jak. A je to moc příjemné. Pak samozřejmě taková ta klasika jako kamarádi, kino, moje dvě kočky, kreslení a občas jóga pro nešikovné začátečníky jako jsem já. Tu by bylo fajn praktikovat častěji, protože mi pomáhá jak na těle, tak na duši. Ale jsem někdy v tomto ohledu strašný prokrastinátor.
Co si myslíš o tom, co by lidi měli dělat s inteligencí?
Myslím, že to rozhodnutí je každého soukromá věc. Když je někdo krásný, taky není jeho povinností stát se modelem. Ale ani se uměle zošklivovat, aby se ostatní necítili špatně. Může dělat to, co ho naplňuje a baví. Já osobně musím říct, že ten můj svět, který mi jako dítěti tak trošku překážel a izoloval mě, je pro mě teď, když se trošku líp chápu, obohacující a líbí se mi v něm šťourat. A když se v něm šťourám stylem, který navíc má nějaký dopad, tak mně osobně to prostě dělá dobře.
Máš ambici nějak ten svůj dopad ještě rozšířit? Třeba dosáhnout toho, aby se tvoje knížky překládaly do jiných jazyků?
To by bylo moc pěkné. Zatím nevím, jak to udělat. Jestli máme v Mense nějaký nějaké publicisty nebo nakladatele v zahraničí, tak si s nimi o tom velmi ráda popovídám, protože si myslím, že tohle téma by paradoxně zasáhlo zahraniční publikum ještě víc než to české. České publikum má někdy ještě pořád tendenci se dívat na věci jako třeba docházení k psychologovi či duševní hygienu trošku s despektem. Na druhou stranu dělat práci tam, kde je víc potřeba, je asi důležitější. Ale jsem upřímně ráda, když se podívám směrem na východ, že na tom nejsme ještě zas tak zle. A kdyby moje knížka vyšla třeba v Polsku, tak by mě to hodně zahřálo…
