Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil
Jubilejní desátý díl tohoto seriálu jsem se rozhodl věnovat trochu širšímu zamyšlení nad dobrovolnictvím. Práce dobrovolníků, tedy přiložení ruky ke společnému dílu bez nároku na odměnu, je totiž něco, bez čeho by žádná nezisková organizace nemohla existovat, ať už zachraňuje hladové děti v Africe, nebo jen pomáhá ve volném čase zabavit pár lidí se společnými zájmy. I zábava, pokud má být organizovaná, totiž nějakou tu práci potřebuje. I neziskovka, jejíž provoz dnes plně zajišťují placení zaměstnanci, musela na začátku nějak vzniknout, někdo musel ve svém volném čase sehnat prvního sponzora, přesvědčit pár dalších lidí, že má smysl takovou aktivitu podpořit.
Co některé z nás vede k tomu, abychom se zvedli a místo sedění u televize, čtení knihy, hraní her nebo třeba i sportu šli pracovat na něčem pro druhé? Proč jsme ochotni někdy i do noci tvrdě dřít zadarmo poté, co jsme se po osmi i více hodinách placené práce vrátili domů k rodině? Jak je možné, že nás to těší a děláme to stále znovu? A co je zapotřebí, aby tato snaha a energie nepřišla vniveč, aby dávala smysl?
Součástí víkendu dobrovolníků, který se konal letos v srpnu a mohli jste si o něm přečíst podrobněji v minulém čísle časopisu Mensa, byl i workshop, který mi ukázal, že každého k dobrovolnictví motivuje něco jiného. Během workshopu jsme pracovali ve skupinách a měli jsme za úkol se shodnout na pořadí důležitosti našich motivů. Opravdu nám to moc nešlo, protože pro každého bylo důležitější něco jiného. Ale poznali jsme díky tomu motivy těch ostatních.
Abych se o různých motivech dobrovolníků dozvěděl blíže, oslovil jsem aktuální aktivní dobrovolníky Mensy s anketou o třech otázkách. Ptal jsem se v ní, co bylo pro ně prvním impulsem, co je u dobrovolnictví drží a jaký má podle nich jejich dobrovolná činnost dopad na celou společnost.
Před napsáním tohoto článku dorazily zajímavé odpovědi od devíti lidí, které můj poznatek z víkendu dobrovolníků jen podpořily. Celé vybrané odpovědi si můžete přečíst na stránkách s tímto článkem. A pokud také dobrovolničíte, ale anketu jste nevyplnili, stále můžete na adrese mensa.click/kv. Může se to hodit třeba do nějakého příštího dílu tohoto seriálu…
První impuls je jiný než dlouhodobá motivace, i když spolu souvisí.
Jak jsem očekával, neboť je to tak i v mém případě, prvním impulsem k dobrovolnictví je velmi často něco jiného, než co pak člověka u dobrovolnictví drží dále.
Někdo se třeba rozhodne stát se lepším člověkem, jiný se setká s dobrovolníky na nějaké akci a zaujme ho, jak se ti dobrovolníci při té práci baví. Milada ve své odpovědi na průzkum uvedla, že k tomu byla vychovaná a dobrovolníkem je už od 15 let. Hana Kotinová napsala, že vždycky byla pomáhací typ. Respondent, který si nepřeje být jmenován, napsal: „Oznámili mi to Kubeš se Sedláčkem.“
Silný první impuls je to, co neziskovým organizacím pomáhá naverbovat nové dobrovolníky. Často to ale není jen jedna věc, může za to souhra okolností. Něco nám chybí, něco nás vykolejí nebo zaujme, něco se nám povede, nebo naopak nepovede. Může nás k tomu postrčit někdo druhý, komu důvěřujeme a koho respektujeme. Anebo politik, který nás vytočí do běla.
Martin Sedláček, současný předseda Mensy ČR, se zapojil hned na první akci, což byla Valná hromada v roce 2009, protože mu dobrovolnictví přišlo jako přirozená a samozřejmá záležitost. Tomáše Poláčka zase nakazila atmosféra komunity kolem školy Open Gate, kde je kladen důraz na společenskou odpovědnost. Prý „vidět ty příklady kolem sebe – to vás tak nabudí, že už nemůžete jinak.“
Všechny motivy a impulsy k dobrovolnictví mají jedno společné. Je to role druhých lidí. Je to naše vrozená potřeba být součástí společnosti, mít na ni (dobrý) vliv. Tuto potřebu v sobě máme všichni, jen někteří máme různé zábrany – začít novou aktivitu, navázat kontakt s druhým člověkem, mluvit na veřejnosti, apod. Ale nakonec to není o moc složitější, než ráno vstát z postele. I do toho se nám často nechce, ale jak jsem slyšel říct jednoho psychologa: „Nejlepší způsob, jak vstát, je prostě vstát.“
Pokud se ztotožníte s některým z dlouhodobých motivů popsaných níže, třeba pro vás tím prvním impulsem bude to, že večer vypadne proud a řeknete si: „Co s načatým večerem?“ Anebo se na setkání místní skupiny Mensy někde v hospodě seznámíte s novým mensanem a po jeho odpovědi na otázku „Co děláš ve volném čase?“ bude následovat: „Nechceš mi s tím pomoct?“
Nakonec nebude důležité, co vás nastartuje, ale co vás přiměje nepřestat.
Dobrovolnictví je nakažlivé stejně jako cokoli, co člověk dělá rád a s viditelným nadšením. Je lehké se nechat strhnout nebo nabídnout pomocnou ruku. Jednorázově, na jeden den, jednu akci. Neziskovky hledající dobrovolníky ale přemýšlejí, jak někoho přesvědčit, aby se zapojil dlouhodobě. My, kdo chceme pomoci, se třeba zase mnohdy trápíme otázkou, jestli u toho vydržíme, jestli můžeme dlouhodobou pomoc slíbit, abychom pak nezklamali.
Motivy, které nás u toho drží, plynou z našich individuálních potřeb. Na zmíněném víkendovém workshopu jsme jim dávali jména jako pomáhání, seberozvoj, seberealizace, vzdělávání, závazek, pocit štěstí nebo změna společnosti. Pak jsme je zkoušeli seřadit podle důležitosti, ale dost jsme u toho bojovali, protože každý obhajoval ten svůj.
Každému z nás totiž dobrovolnictví přináší do života jinou hodnotu. Často vyplňuje nějakou díru, kterou jsme nebyli schopni smysluplně zaplnit něčím jiným.
Někdo se dobrovolnictvím jen snaží vyplnit volný čas, kdy by jinak, lidově řečeno, neměl do čeho píchnout. Jiný je jednoduše pyšný na to, že je součástí týmu, skupiny, jakou je např. Mensa.
Hodně lidí to bere jako způsob, jak se naučit něco nového, co zatím neumí dost na to, aby se tím živili, ale očekávají, že by jim zkušenosti dobrovolníka v dané oblasti mohly otevřít dveře k novým pracovním příležitostem. To je celkem běžné hlavně na západ od nás. Za práci, kterou děláte zadarmo, dostanete vlastně zaplaceno zkušenostmi, které získáte. Nebo to můžu postavit obráceně – za odborné vzdělání zaplatíte místo penězi svou prací.
První rozsáhlejší dobrovolnictví, do kterého jsem se zapojil před 25 lety já, bylo založení klubu – občanského sdružení, dnes se tomu říká spolek, který spojoval lidi s konkrétním společným zájmem. Prvním impulsem pro mne byl nápad, že jako oficiální organizace bychom mohli shánět sponzory, mít oficiální prostory a pořádat různé akce. Zpočátku mě u toho držela vděčnost členů, kterým se díky naší aktivitě dostávalo pomoci. Později to bylo uznání za to, co jsem dělal, a že čím dál více lidí vědělo, kdo jsem. Pak převážil čas, který jsem pravidelně trávil s přáteli. Stačilo vědět, že spolu děláme něco dobrého pro další lidi. S odstupem času jsem si ale uvědomil, že těch sedm let, kdy jsem se klubu aktivně věnoval, pro mne byla hlavně škola k nezaplacení a z toho, co jsem se tehdy naučil, těžím dodnes.
Ať už je vaším vlastním motivem ušlechtilý pocit odpovědnosti vůči společnosti, snaha naučit se něco nového, nebo jen obyčejná potřeba polechtat si ego pochvalou za dobrou práci od ostatních, mám pro vás skvělou zprávu. Ty přínosy jsou tam většinou všechny, bez ohledu na to, který je zrovna tím vaším hlavním motivem nebo kvůli čemu to dělají ostatní.
Co pomůže celému lidstvu?
Dobře, rozhodli jsme se přiložit ruku k dílu a konat dobro, dokonce máme motivaci to vydržet dělat dlouho. Jak ale zajistit, aby to dobro, které jako jednotlivec i jako skupina konáme, mělo globální význam, vliv na celou společnost, na celé lidstvo?
K tomu právě slouží organizace. I když sám nepřijdu s ničím novým a převratným a nestanu se vůdcem velkého hnutí, mohu se aspoň přidat ke skupině dalších, kdo už s nějakou aktivitou začali, stačí, abych ji považoval za dobrou. Pak bude celá skupina jednat ve shodě a bude mít tím větší vliv, čím sama bude větší.
V Talmudu se píše: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.“
Možná je to židovská moudrost, možná ještě starší, ale vychází to i matematicky. Pokud každý jeden člověk pomůže nějak zlepšit život, byť jen jednoho dalšího člověka, tak se zlepší život celého lidstva. Stačí pomoci tomu, komu ještě nikdo jiný nepomohl. Navíc ten, kdo pomůže, zlepší jako dobrovolník život i sám sobě, protože i jemu samotnému dobrovolnictví něco přinese.
Takže pokud chcete svou inteligencí pomoci lidstvu, pokud máte srdce mensantropa, nemusíte nutně přijít s vlastní aktivitou. Stačí se zapojit do některé z těch, které už někdo rozjel, a vliv na lidstvo poroste přirozeně, jak poroste ona aktivita. A když už čtete tento časopis, tak začněte v Mense a vyberte si třeba některý ze SIGů, který je vám svou náplní blízký. Najdete je na webové adrese mensa.click/sig.
Odpovědi na anketu:
Co tě přimělo stát se dobrovolníkem? Co byl ten první impuls?
„Nejít sám na exkurzi, přednášku. 😀 Nebo spíše trénink organizování? Pokaždé něco jiného, nestal jsem se dobrovolníkem prvním impulsem, ale sekvencí akcí, které jsem pořádal z různých důvodů, až najednou jsem zjistil, že jsem asi dobrovolník.“ – VlK
„Největší motivací a inspirací byla na začátku účast na akcích/exkurzích, které pořádali ostatní. Zjištění, že uspořádat akci nevyžaduje magické superschopnosti, ale při troše podpory to zvládne i obyčejný smrtelník (rozuměj Mensan), bylo nesmírně osvobozující. Pamatuji si článek M. Hladíkové o exkurzi na letišti, první procházky SIG111 nebo soutěž v knihovně od Z. Kořínkové na prvním setkání, kterého jsem se účastnila. Největším překvapením pak bylo, že na první akce, které jsem se odvážila skutečně uspořádat, se přihlásili a posléze i skutečně přišli milí a pozitivní lidé (a to se jedna z mých prvních exkurzí konala na Olšanských hřbitovech).“ – Petra Holubová (Holubička)
Co tě u dobrovolnictví drží? Co ti to osobně přináší? Proč u toho zůstáváš a věnuješ dobrovolné práci čas pravidelně?
„Především vnitřní pocit radosti ze smysluplnosti daných aktivit. Potěší i nové kontakty a celkové rozšiřování obzorů a zkušeností.“ – Ing. Tomáš Poláček
„a) Vždycky jsem hledala příležitost se něco nového naučit a tohle je jedna z možností, jak se nachomýtnout k určitým věcem, který by třeba člověk i rád časem dělal jako profík, ale nemá zatím ty potřebné zkušenosti. b) Tím, že jsem extrémně introvertní, to je celkem krásná příležitost, jak současně hledat spřízněné dušičky a vtáhnout je taky trochu do mého světa, protože k jiným možnostem se třeba prostě neodvážím.“ – Hana Kotinová
„Snaha podpořit Mensu svým časem a skromnými silami. Ale vážně – mě třeba hodně těší, když u korektur mensovního časopisu odchytám nějakou hodně nenápadnou šotkovinu. A při chystání akcí a přípravě podkladů pro účastníky bývá fajn atmosféra (i když ve spěchu), u hlídání šatny si užijete krátká setkání se spoustou lidí… No a pro ty nerozhodné potenciální dobrovolníky: někdy má dobrovolník možnost účastnit se akcí bezplatně.“ – Kristýna Mothejzíková
„Seberozvíjení. Setrvačnost. Diverzifikace a synergie s podnikáním, rodinou: když mě naštve podnikání, spravím si náladu či inspiruji se u dobrovolničení, když mě zklame dobrovolničení, mám rodinu. Když máme odlišné názory v rodině, diskuze s přáteli nečekaně pomůže. Vědomí, že mám vliv na něco.“ – VlK
„Myslím, že platí dost obecně, že dobrovolnictví přináší pocit smysluplnosti, a v mém případě je to pravda určitě. Někdy se mi samozřejmě do té práce nechce, ale vždy zvítězí pocit zodpovědnosti k dokončení práce a také to, že tu práci někdo ocení, byť nepřímo.“ – Martin Sedláček
„Mám ráda lidi a děti, se kterými spolupracuji a cítím se s nimi dobře.“ – Milada
Jaký dopad/přínos podle tebe má (nebo doufáš, že má) tvoje dobrovolná práce pro celou společnost, případně celé lidstvo?
„Kultivovanost projevu, propojování lidí se stejnými zájmy/cíli.“ – Petr Štěpán
„Je to asi jako u včelek – když je nás hodně a máme stejnou misi, dokážeme opravdu velké věci. Učíme se od sebe vzájemně nové dovednosti a každý z nás v rámci svých možností něco hezkého vybuduje – pro přírodu i pro lepší život lidí.“ – Ing. Tomáš Poláček
„Přes různé dobrovolnické aktivity se pokouším naplňovat svoji vizi o tom, co by také mělo být součástí vzdělávání ve školách.“ – Hana Kotinová
„Přála bych si říci něco podobného jako soutěžící Miss World o celosvětovém míru a štěstí lidstva, ale na promenádu v plavkách se necítím. Doufám, že má dobrovolnická činnost a organizace akcí má pozitivní a inspirující vliv na ty konkrétní lidi kolem. Na členy i nečleny Mensy, kteří jsou také součástí toho všeobjímajícího pojmu lidstvo. Doufám, že třeba díky mé akci také překročí svůj stín a uspořádají něco pro ostatní. A pokud ano, pak mé dobrovolničení má smysl.“ – Petra Holubová (Holubička)