Domů Tvorba mensanů Literární soutěž 2023: Zámek Nekonečno

Literární soutěž 2023: Zámek Nekonečno

Od Eliška Anna Kubičková

SIG Literární tvorba pořádá od roku 2015 tematickou literární soutěž, které se každý ročník zúčastní několik desítek autorů. Soutěž se koná jako bienále pro kategorii próza a poezie. V 8. ročníku se soutěžilo v próze a svůj příspěvek na téma „Zámek Nekonečno“ poslalo přes šedesát autorů, kteří soutěžili ve třech kategoriích. Již se stalo tradicí, že až polovina účastníků je z kategorií dětí a mládeže do 17 let. Tento výběr přináší texty, které v hodnocení soutěžní poroty získaly nejvíce bodů.

Článek ze slavnostního zakončení

Celý článek


Vymaž vzpomínky, vymaž sebe

Oldřich Příklenk

„Teď spi,“ mluví ke mně tlumený hlas muže v bílém plášti, matně rozpoznávám jmenovku se jménem „R. Collins, PhD.“ Hlava mi tepe tupou a zároveň ostrou bolestí, ale myšlenka na spánek mě utěšuje. „Spi a ve spánku přemýšlej, jak se zbavíš informací, které nepotřebuješ.“ Zavírám víčka, bolest hlavy ustupuje a hlava mi poklimbává na pohovku v blaženém snění. Hlas muže pokračuje: „Vzdělání je jedno dlouhé propichování lidské duše narkotiky a dopingem, rozbolaví tě celé tělo pod vahou informací, které musíš vstřebat, ale teď můžeš spát! Už nemusíš dál trpět, nemusíš dál vstřebávat, nenafukuj svůj vzdušný zámek nekonečných vědomostí.“

Spím a blaženě, jsem uvnitř své mysli…

„A teď se probuď do snu, chlapče, probuď se do snu a už se nepropichuj světem pravdy a informací!“ 

„Probuď se do snu…,“ slyším a jsem probuzený. Otevřu pusu a podivím se, jakou zvláštní shodou jsem se probral opět na stejném místě jako včera, totiž v mé vlastní posteli. Od doby, co jsem nastoupil na program vzdání se vzpomínek, mne tento podivuhodný fakt vlastně nijak netrápí. Podívám se na digitální budík, jehož červená čísla se propalují jako dvě hluboce zasazené oči. 6:00 a já zamrkám a protáhnu se. Ranní protažení mám rád nejvíce z celého dne. Jsou velmi rituální a vrací mě do přítomného okamžiku, který jediný díky programu vzdání se vzpomínek existuje. Minulost je zapomenuta.

Program vzdání se vzpomínek: vaše cesta ke štěstí! Láká klienty na billboardech. Proč program vzdání se vzpomínek vznikl, to se snažím vymyslet, ale nemohu a nechci si rozpomenout, nastoupil jsem totiž na program vzdání se vzpomínek. Nesnesitelné myšlenky překoná touha dobře se najíst, a tudíž odejdu ze svého potemnělého pokoje dolů po schodech do kuchyně. Nikdo tam není, protože rodiče pracují přes den hluboko do noci. Vlastně by se dalo říct, že pracují pořád. Otevřu krabici lupínků, kterou jsem našel ve skříni, třebaže si nepamatuju, kdo ji tam dal. Rituál snídaně je úchvatným reflexem a já jen žasnu, jaké divy program dělá.

Program vzdání se vzpomínek: dělejte vše, co jste dělali předtím, aniž byste si pamatovali, že to děláte! Byl to velký poprask, když tento jednoduchý program postavený na psychologickém zmanipulování mozku představili. Byl to kolektiv autorů a vědců pod vedením váženého Rutherforda Collinse, PhD., který měl letité zkušenosti s léčením nemocných expertů stavějících si vzdušné zámky vědomostí v náročných pozicích vědeckého výzkumu. Mysl jim obrazně řečeno explodovala v důsledku přílišného množství informací a pan Collins jako lék vymyslel program vzdání se vzpomínek. Z těchto myšlenek pocítím nesmyslnou bolest, která nemůže pocházet odjinud než z prefrontálního laloku mozku, jenž je znám svou zodpovědností za racionalitu a analytické a strategické uvažování. Promasíruju si spánky, protože jsem to viděl dělat hrdiny ve filmech, a pak si promasíruju oči, protože to mi opravdu pomáhá. Svět náhle ztemní a všechno barevno se stáhne zpátky do sebe, zbude mi jen a jen moje mysl, která je opět prázdná jako duté pomelo nebo vydlabaný pomeranč. Program vzdání se vzpomínek funguje! Po důkladném promasírování očí je mohu otevřít a podívat se na svou misku s lupínky. Vzbudí ve mně slastnou afekci a touhu je sníst. Zhltnu lupínky a vydám se směrem do školy. Školy, té úžasné školy, místa sběru všech mladých myslí, ať již jsou to mysli hloupé nebo chytré. Všechny mají být zachyceny v tomto sítu a kornoutu nalévání informací. Avšak zachytávání informací se ve školním zařízení zcela evidentně nedělo, neboť jakmile jsem si sedl do lavice, mohl jsem se ponořit do aktivity, jíž někteří studenti tak blaženě holdují: totiž, naprosté ignorance. Učitelku biologie jsem neposlouchal, protože mě mnohem více zaujal rozhovor s mým spolužákem.

Po podstoupení programu vzdání se vzpomínek jsem pochopil, že ve škole se mám naučit zapomínání informací pro zapamatování si informace na nadcházející dva týdny do termínuzkoušky. Jsem za program velmi rád, neboť díky němu mohu ve školní hodině být jako tento slavný meme:

A teď jsem ten velký mozek na obrázku, a já byl ten malý mozek předtím, než jsem nastoupil do programu (Předtím? Co to znamená předtím?!) Jak slavné přísloví praví, jedním uchem jde vzpomínka dovnitř a druhým ven. Jsem na tento akt plutí školní hodinou velmi hrdý. Jsem na něj hrdý, neboť to mi řekl program vzdání se vzpomínek.

Program vzdání se vzpomínek: staňte se jedním z nás, tím, že se vzdáte jednoho z vás! Bylo to velmi jednoduché heslo, které lze však špatně pochopit. Totiž jde velmi špatně pochopit, když člověk stále předpokládá vlastnictví této podivuhodné věci, kterou nazývá „já“ a „moje osobnost“. Jak jsem se ale nyní naučil po podstoupení programu, vlastnit takovou věc je vlastně docela zbytečné a zatěžuje člověka otázkami existenciálními, na které nelze odpovědět, totiž: NA CO UMŘU? KDY UMŘU? JAK UMŘU? Nyní již tyto otázky nejsou pro mne relevantní, neboť jich nemám ve svém přímém vlastnictví, totiž neexistuje žádné „já“ a žádná má vzpomínka na „minulé já“, z níž bych mohl odvozovat, že jednou umřu. Jsem rád, že mi program vzdání se vzpomínek ukázal, co je skutečně relevantní, totiž… Nyní je pro mne relevantní povídat si se spolužáky o tom, co se stane kedlubně rozjeté autem na dálnici při tom, co paní učitelka vysvětluje v biologické hodině lobotomii mozku a jiné procedury, které se v minulosti používaly na léčení mozkových příhod a jiných onemocnění tohoto orgánu. Nyní je preferován zcela jiný postup, totiž program vzdání se vzpomínek.

Jsem rád, že si mohu povídat, neboť jinak bych měl ze školy husí kůži. Rozuměj, bál bych se, že všechny informace, které se do mne snaží škola dostat, si opravdu musím pamatovat a musí v mém mozku zůstat. Jenže s tím epochálním množstvím informací na internetu by mi musel mozek explodovat! Abych všechny informace pojal, musel bych ve své mysli vytvořit vzdušný zámek s nekonečnou kapacitou, aby všechny informace a vzpomínky nalezly své trvalé místo. Počkat… tohle není hypotetická situace, počkat, tohle se skutečně dělo! Zamrazí mne po zádech, protože na okraji svého vědomí hmatám nechtěnou zatlačenou vzpomínku. Rozbolaví mě z toho hlava. Spolužák ke mně promlouvá o rozjetých kedlubnách na dálnici, ale já ho přes otupující bolest nedokážu vnímat. Neodbytně na vrata mé mysli buší vzpomínka: Když jsem byl malý, usiloval jsem přesně o stavbu takového „nekonečného cloudu“ ve své mysli. Chtěl jsem v mysli vytvořit simulaci světa, krásný zámek nekonečno. Měl jako alexandrijská knihovna shromáždit všechno vědění světa a pak z něj svět vydedukovat. Byl to nereálný stroj… Nešlo simulovat svět, jehož množství informací se každý den zdvojnásobuje! Chytám se za hlavu a spolužáci se na mne nevěřícně dívají: „Co se to děje,“ ptají se. A já říkám: „To nic, to jen tlačí vzpomínky.“ „Jaké vzpomínky?“ Odpovídám: „Vzpomínky, které se mi vynořily programu navzdory, přece!“

Můj zámek narazil na své limity, nejde v nekonečném cloudu uchovávat umocněné nekonečno informací a můj zámek se jako Hilbertův hotel už nemohl víc nafukovat. Zámek nekonečno se tak hroutil a já nastoupil na… program vzdání se vzpomínek. Hlava mi puká, štěpí se – ach ne! Program vzdání se vzpomínek nefunguje! Moje minulost se na mě opět valí! Moje znalosti mě již opět propichují jako vzdělávací jehla dopingu! Stavěl jsem vzdušné zámky informací, ale s programem vzdání se vzpomínek jsem akorát naskočil na vzdušný zámek ne-informací, nereálný zámek zapomnění! Ach ne, teď se všechno to nepříjemné ocitá v záři reflektorů mé vědomé mysli, ach ne!

„Hmm, to je nepříjemné, když se zhroutí tvůj mentální zámek,“ trkne do mé mysli příliš jasný a strohý mužský hlas a já sebou cuknu. „Ale teď už nemusíš dál své vzpomínky vstřebávat, nenafukuj svůj vzdušný zámek nekonečno… Haló, chlapče, probuď se!“ naléhá na mě onen hlas a mně se jen s neochotou chtějí otevírat víčka.

„Už nemusíš být v tom transu vzpomínání, nedělej tu bolestnou činnost, když už jsme zjistili, co je špatně, probuď se!“ „Probuď se…“ slyším a jsem probuzený. Zamrkám a podivím se, kde to jsem. Kupodivu nejsem ve své posteli doma, nejsem ani ve škole. „Kde to jsem?“ vyklouzne mi z úst. „Přeci tady, chlapče, v centru pro program vzdání se vzpomínek. Já jsem Rutherford Collins, a tuto léčebnou proceduru jsem vymyslel. Ty jsi náš pacient a zrovna dnes jsi za námi přišel přímo ze školy s ohromnou bolestí hlavy. Tak jsem tě s tvým svolením uvedl do hypnózy a v ní jsi nám pověděl, co všechno ti leželo na srdci, tedy co ti leželo ve vzpomínkách na tento den.“ Hlavu mám dutou jako vycucaný kokosový ořech a chci se potutelně usmívat. „Aha,“ povídám, „tak to si ty vzpomínky nechte pro sebe, já je slyšet nechci, když jsem nastoupil na program vzdání se vzpomínek.“ Rutherford Collins si oddychl a usmál se. „Dobře. Vězte, že u nás jsou vaše vzpomínky v bezpečí a analyzovány nejmodernějšími AI modely neurálních sítí.“ „Tak jo,“ řeknu kamarádsky a podám váženému panu Rutherfordovi ruku. „Plácnem si.“


Kniha života

Matouš Kopřiva

Jdu potichu, opatrně našlapuju a snažím se okolo jejích dveří proplížit jako myška. Druhé prkno zprava trochu vrže, tak se mu snažím vyhnout, abych ji nevzbudil. „Honzo, pojď dál,“ ozval se unaveným hlasem táta z ložnice. Vešel jsem pootevřenými dveřmi dovnitř. Táta seděl u její strany postele a držel ji za ruku. Byl to chlap jak hora, sportovec, který nikdy nezkazil žádnou legraci. Doma vždy svými vtípky udržoval skvělou náladu a snad nikdy jsem ho neviděl, že by se rozčílil nebo zvýšil hlas. To se změnilo, během posledních pár týdnů, kdy se mámin stav začal zhoršovat, táta zestárl snad o třicet let. Zvedl ke mně hlavu a já viděl jeho unavené a zarudlé oči, přerostlé strniště prošedivělých vousů a pohublou tvář, na které přibylo pár nových vrásek. „Mohl bys, prosím, chvilku zůstat? Maminka by byla moc ráda, kdybys jí povyprávěl, jaký jsi měl dneska den, viď zlato?“ řekl táta a podíval se něžně na mámin úzký a skoro průsvitný obličej. Ležela tam se zavřenýma očima a dýchala tak slabounce, že se přikrývka na jejím těle ani nepohnula.

Táta se zvedl a přenechal mi svoji židli. „Jdu dolů pro další léky a ohřeju ti něco k večeři. Za chvilku tě zas přijdu vystřídat.“ Položil mi ruku na rameno a jemně mě zatlačil dolů na židli. Věnoval mi smutný úsměv, ale do očí se mi podívat nedokázal. Asi se bál, abych na něm nepoznal, že má o ní stejný strach, jako mám já, že se bojí, že se blíží TEN okamžik, na který se nás lékař při své poslední návštěvě, snažil připravit. „Mami, slyšíš mě? To jsem já,“ zašeptal jsem, ale i tak zněl můj hlas v tom hrozném tichu příliš hlasitě. Vzal jsem ji opatrně za ruku, byla teplá, ale tak křehká, že jsem se ji bál pevněji stisknout, abych jí neublížil. Položil jsem hlavu vedle ní na peřinu, zavřel oči a začal jsem vyprávět o škole, kámoších a tréninku. Mlel jsem blbiny a páté přes deváté, jen abych přehlušil to tíživé ticho. 

Najednou mě někdo pohladil po vlasech a položil ruku na rameno. „Jeníčku, vstávej!“ „Mami? Ty jsi vzhůru?“ otevřel jsem překvapeně oči a uviděl ji, jak stojí vedle postele, oblečená do svých oblíbených žlutých šatů. „To víš, že jsem vzhůru, proč bych nebyla? Zato ty sis pořádně zdřímnul, ospalče,“ usmála se na mě. „Pojď se mnou, mám pro tebe překvapení. Vyrazíme si spolu na výlet!“ Nevěřil jsem vlastním očím. „Mami, je ti dobře? Opravdu se na ten výlet cítíš? Vždyť jsi z postele nevstala několik posledních dní!“ Volal jsem za ní ustaraně, ale ona už se smíchem sbíhala dolů ze schodů a brala z věšáčku klíčky od svého milovaného starého veterána Citroëna DS, kterého jí hrdě věnoval dědeček jako svatební dar. Bylo to takové naše výletní party auto. Na běžné ježdění ho bylo škoda, jak říkávala, a tak se s ním jezdilo jen při zvláštních příležitostech a za poznáním.

„Jeníku, pospěš si!“ volala na mě a už se uvelebovala za volantem. „A tatínka nebuď. Usnul v kuchyni, potřebuje si po tom maratónu pořádně odpočinout. Zaslouží si to!“ Nejistě jsem sešel ze schodů, obul si kecky, zabouchl dveře a zamířil k autu. Stále jsem nemohl uvěřit tomu náhlému obratu k lepšímu. Před pár hodinami jsem měl strach, že ji vidím naposledy a teď je taková, jakou jsem ji znával: plná života a radosti, sice unavená, ale připravená vydat se se mnou na tajemný výlet. „A kam chceš, mami, jako jet? Vždyť bude 11 hodin večer!“ oponoval jsem jí. „Neboj, miláčku, tam, kam jedeme, mají otevřeno non stop a je to jen kousíček!“ zatrylkovala a už dychtivě startovala.

Opravdu jsme nejeli daleko, ale přestože jsem blízké i vzdálené okolí našeho domu znal jako své boty, to tajemné místo, před kterým jsme po pár minutách jízdy zastavili, jsem viděl poprvé v životě. Na kopci se proti temnému nebi tyčil překrásně nasvícený zámek. Byl jsem překvapen, protože z různých směrů k hlavnímu vchodu kromě nás, mířily skupinky dalších lidí různého věku i národností. Opravdu měli otevřeno i v tuto pokročilou hodinu! Sotva jsme došli ke vstupní bráně, otevřela nám majestátní dáma v bílých zářivých šatech. Podíval jsem se na její porcelánovou pleť a stříbrné vlasy a pomyslel si, že takhle nějak si musí básník představovat anděla. „Račte dál, už na vás čekáme,“ vyzvala nás a usmála se tak hřejivým úsměvem, že všechny mé starosti byly najednou ty tam. Vstupní hala se táhla kamsi hluboko do vnitra zámku, kam ani oko nedohlédlo. Směrem vzhůru se pak vinuly stovky, možná tisíce točitých schodišť tak vysoko nad našimi hlavami, že se ani nedalo spočítat, kolik podlaží vlastně zámek má.  Strop zámku byl jasně osvětlen, proto museli při pohledu vzhůru všichni návštěvníci mhouřit oči, aby je ten jas neoslepil. Jako by schodiště vedla přímo ke slunci.

„Vítejte na zámku Nekonečno. Který prohlídkový okruh jste si vybrali? Přímou cestu vzhůru některým z našich výtahů v bočním křídle nebo tu pěší Okružní?“ pronesla paní kastelánová zvonivým hlasem. „Jestli máme ještě chvilku času, prosím o Okružní prohlídku,“ odpověděla maminka. „Beze všeho. U nás má každý času, kolik ráčí. Pojďte za mnou, doprovodím vás ke schodišti, které vás dovede k vašemu cíli prohlídky.“ Dovedla nás k jednomu ze schodišť a s úsměvem nás opustila. Maminka mne vzala jemně za ruku a začala pomalu stoupat schodištěm do jednotlivých podlaží. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Místo výstavy starobylého nábytku a obrazů, které každý zkušený návštěvník historických objektů očekává, dostala maminka před vstupem do každého patra od místního kustoda tenký svazeček papírů hustě popsaných textem. Při bližším pohledu jsem zjistil, že se jedná o scénář, který se, jako zázrakem, začal před našima očima promítat na panoramatických stěnách jednotlivých místností. Hlavním hrdinou tohoto filmu však nebyl žádný známý Hollywoodský herec, ale maminka. Co patro, to důležitá etapa jejího života. Narození, rozzářený obličej hrdých rodičů, ve kterých jsem poznal mladou verzi babičky a dědy, první cesta Citroënem z porodnice v Praze 4 – Podolí domů na Smíchov, procházky v kočárku, první krůčky, jesličky, školka, škola, výlety, taneční, první setkání s tatínkem – taková ta osudová láska na první pohled, kterou zažijete jen jednou v životě. Studium medicíny, stáže, veselé i smutné příběhy pacientů, svatba, stavba našeho domu, moje narození, noci probdělé u postýlky, když jsem měl zápal plic, dovolené, sem tam i nějaké ty manželské hádky, večeře při svíčkách, sobotní rodinné večery společenských her, lyžování na Šumavě, rána u Berounky, západy slunce i koupání v moři. Jak jsme stoupali výš a výš, množství stránek v maminčině náruči přibývalo, světlo ze stropu sílilo a filmové scény na stěnách postupně bledly, ale já už stejně věděl, co bude následovat. Maminčin bolestí stažený obličej, jak se začala ztrácet před očima, série vyšetření, den, kdy jsme se TO dozvěděli. Chemoterapie, operace, ozařování, zdánlivé zlepšení a pár opět krásných společných týdnů. A před měsícem zlom, kdy nám lékaři doporučili, abychom se připravili na nejhorší a místo další léčby nám dali kontakt na domácí hospicovou péči.

Něco v mém nitru mi říkalo, že bychom neměli pokračovat, ale maminka mne přesto dovedla do nejvyššího patra zámku a otevřela poslední dveře. K mému překvapení se za nimi nacházela knihovna. Knihovna tak nekonečně rozlehlá, že nebyl vidět její konec ani začátek. Všude, kam oko dohlédlo, se táhly vysoké police plné knih s různobarevnými hřbety, s názvy v různých jazycích i písmech, tenké, jednostránkové i neuvěřitelně obsáhlé bichle. Ze všech směrů k policím přicházeli lidé, kteří na volná místa vkládali další knihy. Jakmile to udělali, jako by se s posledním nádechem vnitřně rozzářili a ta záře vystoupala směrem k jasnému stropu zámku. Než jsem se stačil vzpamatovat z té úchvatné podívané, vzala mne maminka za ruku a řekla: „Jeníčku, tady jsem na konci své cesty, musíme se rozloučit, protože ta tvoje sotva začala. Ale nebuď smutný!“ usmála se povzbudivě. „Vidíš tu knihu v mé ruce? Všechny její kapitoly jsi teď se mnou znovu prožil a já opravdu nelituji žádného dne ani okamžiku ve svém životě. A i když se v něm občas něco úplně nepovedlo, přesto bych žádnou z těch stránek nechtěla vytrhnout nebo přepsat. A přesně tak se podle mne pozná, že jsi prožil krásný a naplněný život, který stál za to. Jen co dočteš poslední stránku, nejraději bys ji začal číst znovu od začátku. Vím, že uděláš všechno pro to, abys jednou, za mnoho a mnoho let, až dopíšeš tu svoji, měl ze svého života úplně stejný pocit.“ Pevně mne objala, usmála se tím nejkrásnějším způsobem, vložila knihu svého života na volné místo na polici a mne v tu chvíli zalilo překrásné hřejivé teplo.

Najednou mě někdo pohladil po vlasech a položil ruku na rameno. „Jeníčku, vstávej!“ Otevřel jsem překvapeně oči a uviděl tátu, jak stojí vedle postele, jemně třese mým ramenem a po tvářích se mu řinou slzy. Paprsky vycházejícího slunce si právě začaly razit cestu oblohou. Pohlédl jsem na postel, ve které ležela maminka a vypadala úplně stejně, jako když jsem jí večer přišel vyprávět o svém dni. Jen ruka, za kterou jsem ji stále držel, nebyla teplá…


2. místo v kategorii dospělých

Jediný pravý klíč

Petra Pazderková

Průzračná voda bystřiny zurčela skalní rozsedlinou a vytvářela celou kaskádu drobných zvonivých vodopádů. Dolů padala téměř kolmo. Princ se za ní neodvažoval ani ohlédnout. Soustředil se jen na to, aby se vůbec udržel na vlhkých skalních výstupcích a z té průrvy se nezřítil. Nadechl se, zaťal prsty do zvětralého povrchu skály a přitáhl se o další kus výš. Zatoužil, aby mu zůstalo víc z jeho nedávné síly. Býval tak tělesně zdatným rytířem, že musel při turnajích své pravé jméno skrývat, jinak by si proti němu nikdo netroufl nastoupit. Jenže potom utrpěl to strašné zranění a po něm zůstal celé měsíce ležet v bolestech a nehybnosti. Přežil jen díky boží vůli a své železné konstituci. Následky mu ale zůstaly. Princ už aspoň posté v duchu proklel onoho vousatého poustevníka z dolní pastviny, který ho zlákal a přesvědčil k tomuto výstupu. Zpočátku to bylo snadné, koryto říčky se vinulo jen mírně vzhůru a on nechtěl tajemství, které na něj podle poustevníka čekalo u pramene, ani za nic propást. Byť nerad, nechal koně i psa dole u lesa a vyrazil. Tok bystřiny se ale začal brzy prudce zvedat a princ najednou zjistil, že musí k výstupu stále svislejší puklinou používat nejen nohy, ale i obě ruce. Chvilku zvažoval návrat, ale pohled dolů, ze kterého se mu prudkou závratí zatočila hlava, ho od něj rychle odradil. Rozhodl se proto, že vyleze až nahoru a vrátí se oklikou.

Teď už to k vrcholu skály nebylo daleko, ale každý krůček vzhůru stál prince skoro všechny síly. Pod rukama hmatal drolivé kamení a kluzkou stěnu a věděl, že mu začíná jít o život. Nikdy se ale snadno nevzdával, a tak zaťal zuby a vytrval. V duchu při tom odříkával jednu modlitbu za druhou. Snad mu i tentokrát bůh jeho troufalost odpustí. Když se konečně vytáhl na hladkou plošinu nahoře, skoro tomu nevěřil. Odplazil se stranou a chvíli bez dechu se zavřenýma očima odpočíval. Když je konečně otevřel, oněměl úžasem. Z vrcholku hory nebyla vidět žádná krajina. Před sebou měl jen nekonečné moře nadýchaných mlžných chomáčů, které se v bílých a duhových cárech přelévaly kolem něčeho, v čem princ docela jasně rozeznával věžičky a hradby. Z kyprých peřin mlhy tu před ním zkrátka vystupovaly obrysy mnoha nejrůznějších královských a panských sídel. Princ si protřel oči, protože jeho bystrá mysl tomu všemu naprosto odmítala uvěřit. Lekl se, když ho najednou kdosi oslovil.

„Tak jsi přece přišel.“

Hlas patřil útlé ženě, oděné do dlouhé sněhobílé řízy, s těma nejmodřejšíma očima, jaké kdy princ viděl. Byla velmi stará, ale nesla se vzpřímeně. Kadeře barvy měsíčního svitu jí volně splývaly kolem obličeje, zdobeného tisícem vrásek.

„Tohle je sen?“ optal se zmateně a trochu nezdvořile princ.

„Jak by mohl?“ odpověděla žena dotčeně. „Přicházíš o slunovratu a tou správnou cestou, tak co jiného bys tu čekal?“

„Odpusť,“ omlouval se princ, „ten zatrápený poustevník mě nepřipravil na to, co tu najdu. Jsem…“

„Vím, kdo jsi, i to, kým budeš,“ skočila mu stařena do řeči. „Neměl bys ztrácet čas zbytečnými slovy. Začni jednat.“

Princ se s námahou postavil. Mlžné moře sahalo až k obzoru a budovy jako by se v něm pohupovaly na bílých vlnách. Obrátil se znovu k tajemné ženě.

„Já ale nevím, co tu mám dělat. Netuším ani, kdo jsi ty, vzácná paní,“ uklonil se zlehka. „Já?“ žena udělala několik kroků a natáhla paži k nebi. Jemná tkanina jejích šatů zavířila perleťovým třpytem.

„Jsem správkyně tvých vzdušných zámků. Ochránkyně snů a tajných přání, které máš. Každé tvé představy i plánu. Podívej se,“ obsáhla mlžný svět širokým gestem, „jedině dnes máš možnost jim porozumět a některé z nich i uskutečnit.“

„Jen některé? A jak to udělám?“ vydechl princ.

„Tady,“ ukázala žena na lesklou truhlici stojící opodál. „Jsou v ní klíče od každého z těch zámků. Jeden si zvol a příslušný zámek jím odemkneš. To, co obsahuje, se potom stane skutečností.“

Princ udiveně přešel k okraji skály. Zaujal ho velký zlatý zámek se spoustou věží. Za jeho okny viděl přecházet krásné ženy a neznámé muže, v nejvyšším patře zahlédl svou matku a dole v zahradě otce. Tázavě se ohlédl po stařeně.

„Tvé vztahy k lidem,“ vysvětlila mu. „Ženy, které jsi miloval a ještě budeš, rodina a diplomatické úspěchy.“

V dalším zámku, matně stříbrném, rozeznal princ skladiště plná drahých kovů, potravin a vzácného zboží.

„Moje touha po majetku?“ zkusil hádat a strážkyně s úsměvem přikývla. Princ začal horečně zkoumat další stavby, které k němu postupně přinášel oceán mlhy. V zeleném zámku objevil svou lásku ke všemu živému, v kamenném sen o vzdělanosti a knihách, které napíše. Červený hrádek mu připomněl, jak touží po dobrém jídle a pořádném víně k němu, kožený dům zase politické a vladařské vize. S dojetím se zadíval na dřevěnou tvrz, ve které se honily smečky strakatých střapatých psů. V mlžných peřinách před ním plulo tolik budov, že mu z toho přecházel zrak. Rozechvěle se obrátil ke stařeně.

„Netušil jsem, že mám tolik vzdušných zámků. Takové množství… nejsem divný?“ Žena se zasmála.

„Jen mladý a chytrý. Takoví lidé mají spoustu snů a plánů. Rádi si stavějí vzdušné zámky.“

„Ale já bych si přál, aby se všechny naplnily,“ namítl princ. „Proč si musím vybrat jen jeden?“

„Tohle je zvláštní příležitost a ta má svá pravidla,“ odtušila strážkyně. „Jeden klíč pasuje vždy jen do jednoho zámku.“ Princ se znovu zadíval na scenérii před sebou.

„Také se říká, že peníze jsou klíčem ke všem zámkům,“ zašeptal a mimoděk se dotkl váčku se zlatem, který mu jako vždycky pro všechny případy visel u pasu. Na rameni ucítil záhyb bělostného hávu. Stařena uchopila jeho tvář a zadívala se mu přímo do očí. Měl pocit, že se v té modři utopí.

„Myslíš si snad, že na tomto místě něco znamenají pozemské cennosti? Že bys mě mohl čímkoli uplatit?“

Princ honem zahanbeně zavrtěl hlavou a sklopil zrak. Poklekl na zem a znovu si prohlížel své vzdušné zámky. Pak sepjal ruce a začal se modlit, jako to dělal vždycky, když si nevěděl rady.

„Nemůžeš se rozhodnout?“ ozvalo se za ním. „Měl bys vědět ještě jednu věc. Mezi těmi klíči je i jeden, který odemyká zámek Nekonečno. Pokud se ti ho podaří najít, otevřou se spolu s ním i všechny ostatní zámky. Všechno, co plánuješ, se stane skutečností, dokonce i tvé sny. Je to ten jediný pravý klíč. Ale neraduj se předčasně,“ upozornila ho, když spatřila naději v jeho očích. „Pouhým zrakem ten klíč neodhalíš. Ani zámek Nekonečno. Je to prostě jeden z těch z klíčů v truhlici a jeden ze zámků, které vidíš před sebou.“     

„Ale co mám tedy dělat?“ vyhrkl zoufale princ. „Jak ho mám poznat?“

Strážkyně lehce pokrčila rameny.

„Těžko ti radit. Zkus vybírat srdcem.“

Princ se zamyslel. Bylo pro něj důležitější dobře vládnout, nebo najít milující ženu, se kterou zplodí dědice? Měl by raději napravit své vztahy s otcem, nebo sepsat filozofické dílo? Vystavět město měst, nebo dát lidu dostatek jídla? Touhy a sny v jeho nitru sváděly těžký boj, ale žádná nevyhrávala. Stařena ho soucitně pozorovala. Úplně vyčerpaný se princ nakonec položil na holou skálu a chladil si o ni rozpálené čelo. Vypudil z mysli všechny dotěrné myšlenky a tiše pozoroval měňavou krásu mlhy. Zničehonic se mu rozbřesklo. Byla tu přece prostá věc, která mu v těžkých časech nejvíc pomáhala a nikdy ho nezklamala. Díky ní vždycky získal čerstvou energii a nový pohled na věc. Už věděl, který klíč zvolí. Vyskočil a odklopil víko truhlice. Chvíli trvalo, než našel ten pravý, ale nakonec ho vítězoslavně ukázal stařeně. Klíč byl vyřezán z kusu lipového dřeva.

„Chci tento,“ prohlásil rozhodně. „Odemknu si dřevěný zámek.“

Strážkyni obklopil kruh stříbrného svitu a ona radostně vykřikla.

„Vybral sis správně! Hoď ten klíč do mlh pod námi a věz, že tím otvíráš vzdušný zámek ze dřeva a s ním i všechny ostatní. Právě odemykáš zámek Nekonečno.“

Princ poslechl. Dřevěný klíč se propadl do hlubiny a hned poté začaly obrazy vzdušných zámků pukat jako mýdlové bubliny. Mizely jeden za druhým, až zůstalo jen moře mlhy, bílé jako mléko.

„Čeká tě dlouhý a naplněný život,“ usmála se stařena. „Teď se ale ještě musíš ve zdraví vrátit zpátky,“ zvážněla a ukázala na ústí skalní průrvy, kudy se sem princ předtím vydrápal. „Přeji ti hodně štěstí.“

Věděl, že spadne, ale snažil se, aby k tomu aspoň došlo co nejpozději. Přesto princi připadalo, že když mu konečně úplně uklouzly nohy i ruce, byl ještě příliš vysoko. Probral se na zemi, kde mu tvář horlivě olizoval jeho psí přítel. Téměř tančil radostí, že se mu podařilo milovaného pána oživit. Princ si připomněl na všechny ty vyjížďky a hony, při kterých ho jeho psi s láskou doprovázeli. S nimi všechny problémy ztrácely na důležitosti. Z lesa k nim přibíhali vyplašení členové lovecké družiny.

„Jsi v pořádku, pane? Měli jsme o tebe takovou starost! Tvůj pes nám k tobě ukázal cestu!“

„Je úžasný, viďte?“ Princ se postavil a podrbal šťastné zvíře za ušima. „Tuhle rasu chci, pánové, zachovat, do místního kraje se nejlépe hodí. Nic mi není, můžeme jít.“

„Takového fouska? Má pod čumákem moc dlouhé chlupy,“ namítl princův pobočník. „Ale jak si přeješ, ty jsi tu budoucí král, Václave.“

„Neoslovuj mě tak,“ ohradil se princ, ale oči se mu smály. „Nechám si nadále říkat Karel a budu toho jména čtvrtý.“


2. místo v kategorii 15 až 17 let

Světlo v bouři

Valerie Kovalčíková

Část první

Místo pohřbívající naději a nekonečná mlha nesoucí s sebou mrtvolný zvuk ticha. Svíralo se mu hrdlo tak, až nebyl schopen dýchat. Bloudil sem a tam a cítil se zbytečný jako zrnko písku v poušti. Pomíjivá kapka vody v moři. Kdesi hluboko cítil, jak se jeho duše drolí pod náporem emocí. „Vzdej to, nemá cenu bojovat,“ našeptávaly mu hlasy v jeho hlavě. Chvíli jim dokázal vzdorovat, ale nakonec podlehl. Se slzami v očích se křečovitě sesunul na zem a jeho mysl zastínila temnota.

Popadl dech. Hluboký nádech, výdech. Návrat do reality. Armina tento sen pronásledoval již několik nocí a stále se opakoval.

Svýma oříškovýma očima se rozhlédl po pokoji. I přesto, že byl zahalen tmou, v porovnání s nočním prožitkem se jevil jako prozářen sluncem. Vnímal tiché tikání budíku na dřevěné poličce. Každou vteřinou byl Armin hlouběji ve svých myšlenkách.

Co ta noční můra znamená? Vybavily se mu nedávné okamžiky a sevřel se mu žaludek. To místo s nekonečnou mlhou pro něj představovalo nekončící peklo. Cítil se jako polapen hadem, který svou oběť rdousí tak dlouho, dokud z ní nevyprchá život.

Narůstal v něm hněv. Proč se to děje právě jemu? Co komu udělal? Proklínal celý svět. Nevěděl, co si počít. Kdyby tak někomu mohl říct, co cítí, ale připadal si osamělý a nepochopený. I přesto, že je na světě tolik lidí, věděl, že mu neporozumí ani jeden jediný. Byla to bolest, se kterou musel žít každý den. Vždy se cítil sám v davu. Jeho polštář zaplavilo moře slz.

Část druhá

Následující dny byly plné strastí. Sklíčeně seděl ve školní lavici, hleděl z okna a hlavou se mu jen honil sen, do jehož spárů byl lapen každou noc. Pocity bezradnosti se staly všedním otráveným chlebem.

Armin se okolí jevil jako tělo bez duše. Byl chycen v pavučině, oddělen od světa. Jeho prázdný pohled a výrazné kruhy pod očima budily v lidech strach.

S nikým nemluvil, konverzace mu přišly prázdné a zbytečné. Nicneříkající slova beze smyslu. Stal se jen tichým pozorovatelem. V činech a slovech okolí spatřoval lehkomyslnost, která mu přišla hloupá, ale skrytě jim ten pocit záviděl.

Stopy po snu se jeho životem šířily jako smrtící jed. Postupem času pronikly hlasy podbízející k zoufalství i do jeho bdícího stavu. Mohl se snažit své uši zakrýt sebevíc, ale nic je neutišilo. Nedokázal s nimi bojovat. Radily mu, aby si ublížil, protože si nic jiného nezaslouží.

Někdy se na sebe dlouho díval do zrcadla a přemýšlel, jak velkou má jeho život váhu. Připadal si tak ubohý. Buď bylo všechno srdcervoucí, nebo prázdné.

Když už ztratil naději v to, že noční můra se nevrátí, začal se místo spánku raději ploužit temnými uličkami. Dlouho to ale nevydržel. Byl tak vyčerpaný… Plakal, že jej jeho tělo nutí stále dokola bloudit v kruhu utrpení.

Jeho stav se zhoršoval. Vyhledával samotu a jediným strašlivým společníkem byly hlasy našeptávající slova strachu, zoufalství a beznaděje.

Část třetí

Opět ten sen s nekončícími muky. Marné hledání, hlasy otupující mysl a postupný pád na kolena. Myslel, že již dosáhl úplného dna.

V té nejtemnější chvíli však nalezl světlo. Zjevilo se v podobě světlušky, kterou zahlédl v té mlze, která z něj sála duši.

Byla stále blíž. Přinášela s sebou klid. Strach ustupoval. Armin takovou úlevu necítil již dlouho. Proletěla okolo něj a na své tváři ucítil slzy dojetí. Věděl, že ho jde vysvobodit z tohoto utrpení.

Dech se zpomaloval a Armin si všiml, že jeho pocity naděje a svobody umlčely hlasy v jeho hlavě. Mlha se rozestupovala.

Světluška jej vedla krajinou, ve které již mohl rozpoznávat barvy a tvary. V dáli se táhl les obehnaný loukou, v jejímž středu stál veliký kopec, ke kterému pomalu směřovali.

Končila dlouhá noc a vycházelo slunce. Uslyšel zpěv ptáků. Louka odhalila své bohatství v podobě pestrých květů všech druhů a v trávě se třpytila rosa.

Vydávali se po kamenité cestě směrem vzhůru. Někomu by mohla přijít namáhavá, Armin ale prozřel, že žádná překážka není příliš velká, pokud má víru a naději. Z dálky již viděl, co se na vrcholu nachází.

Byl to ohromný bílý zámek. Každá maličkost na něm byla dech beroucí. Okolo byla nádherná zahrada, s pečlivě opečovávanými keři, stromy a květinami. Arminovi přišlo, že je v ráji. Celý prostor vzbuzoval pocit domova.

Vchodem do zámku byla ohromná brána vznešeného dojmu. Světluška mu naznačila, aby vstoupil, Armin tedy stiskl kliku a vykročil vstříc novému místu.

Byl zaslepen světlem. Po chvíli se však jeho oči přizpůsobily a rozhlédl se. Spatřil nespočetné množství dveří ve větvících se chodbách.

Armin se procházel tímto zvláštním zámkem prozářeným světlem. Připadalo mu, že vše okolo něj je živé a snaží se pomoci se správným složením myšlenek. Poté, co se dotkl záhadných dveří již věděl, co se mu místo snaží říct. Všechny ty dveře představují nekonečno možností, jež má. Uvědomil si, jakou moc má. Jaký nevyužitý potenciál v sobě skrývá…

To velkolepé sídlo pojmenoval Zámek Nekonečno. Vždy si jej připomíná, aby nezapomněl, co dokázal překonat a čeho je schopný. Jak se i z pekla může stát ráj, protože na konci každé noci vyjde slunce a každé semínko se může stát nádhernou květinou.

Doslov

Zámek Nekonečno leží v každém v nás. Nosíme jej ve svém srdci, jen je třeba k němu nalézt cestu a stisknout kliku…


3. místo v kategorii dospělých

Ztracený zámek pana Hilberta

Robert Jaworski

Unavený pocestný stál přede dveřmi zámku. Zámek vypadal opuštěně, ale z několika oken se svítilo, a tak zde zřejmě někdo bydlel. Pocestný doufal, že mu tady umožní přespat, jelikož už se smrákalo a on rozhodně nestihne před setměním dorazit do Horní Dolní, jak původně zamýšlel. Vzal za klepadlo ve tvaru na bok položené osmičky a zaklepal. Dveře vyčítavě zaskřípěly a pootevřely se. Pocestný vstoupil dovnitř a ocitl se v rozlehlé hale s mramorovou podlahou a mramorovými sloupy, které ale byly značně zaprášené, ostatně jako celý zámek. Napravo od vstupních dveří stál dlouhý dřevěný stůl ve tvaru písmene L zaplněný knihami. Mezi stolem a zdí byla židle a na ní…

„Koho pak to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný!“ zvolal drobný brýlatý mužík sedící za stolem. Jeho brýle měly obroučky do tvaru ležaté osmičky a skla tak tlustá, že Pocestný nechápal, jak může své oči zvát bystrými. Kolem krku měl řetěz, na kterém visela zlatá ozdoba ve tvaru nuly.

„Ano, jsem Pocestný a rád bych tu u vás přespal,“ odpověděl.

Brýlatý si pocestného změřil pohledem a pak pravil: „Říkáte, že tu chcete přespat? Máme hodně pokojů, ale zrovna jsou všechny plné…“

„Ale já nepotřebuji pokoj, klidně se vyspím tady v hale – lepší než spát pod širým nebem.“

Brýlatý se na Pocestného překvapeně zadíval. „Všechny pokoje jsou sice plné, ale to nevadí. Nějaký volný pro vás najdeme,“ řekl, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

Pak vstal, obešel stůl a vyrazil do chodby vedoucí z haly. Pocestný ho následoval a ocitli se v dlouhé chodbě. Tak dlouhé chodbě, že Pocestný ani neviděl na konec. Za to si ale všiml dveří s číslem jedna. Zeptal se: „Ty pokoje jsou číslované? Kolik jich tady celkem máte?“

„Všechny.“

„To je mi jasné, že jsou očíslované všechny, ale kolik je celkem těch čísel?“

„Vždyť říkám, všechny.“

„Jak to myslíte, všechny?“

„Přesně tak, jak říkám. Všechny. Ať vymyslíte jakékoli číslo, tak tu pro něj máme pokoj.“

Pocestný zmlkl a přemýšlel, kolik je asi celkem čísel. Vždy když ho napadlo nějaké opravdu velké, tak ho po chvíli napadlo větší. Pravda, nebyl moc vzdělaný, tak nevěděl, kolik je celkem čísel, ale uměl násobit. Což možná byla chyba. Byl zrovna u čísla tisíc krát tisíc krát tisíc a přemýšlel, jak velké asi může být takové číslo a jestli někdy někomu k něčemu bude, když se Brýlatý zastavil u pokoje jedna a zaklepal. Dveře se po krátkém šramocení otevřely.

„Víte, jak to chodí – posuňte se, prosím, o pokoj dál,“ řekl Brýlatý osobě, jež dveře otevřela. Osoba kývla, vyšla ven a zaťukala na pokoj číslo dvě. Za okamžik se dveře otevřely a obyvateli druhého pokoje byla sdělena stejná informace. Osoba z pokoje jedna se vrátila k sobě a začala si balit svoje věci. Obyvatel druhého pokoje šel zaťukat na dveře třetího pokoje.

„Co to dělají?“ divil se Pocestný.

„Uvolňují vám pokoj. Každý se posune o pokoj vedle, čímž se uvolní pokoj jedna, kde ubytujeme vás,“ odpověděl Brýlatý.

„A co budou dělat na konci?“

„Nechápu.“

„Ptám se, co budou dělat na konci této chodby. Když už nebudou mít, kam se posunout,“ vysvětloval Pocestný.

„To je nesmyslná otázka. Tahle chodba nemá konec.“

„Nemá? To je divné…“

„Na divnosti si u nás zvyknete,“ zasmál se Brýlatý. „Co já bych vám mohl vyprávět. Ale už se připozdívá a vy vypadáte unaveně. Vezměte si od bývalé jedničky klíč a buďte u nás jako doma. Pokoj si udržujte čistý sám. Mívali jsme sice uklízečku, ale před dvaceti lety si usmyslela, že vydrhne podlahu v celé chodbě. Já jí to sice rozmlouval, říkal jsem jí, že jí to zabere celou věčnost, než tu chodbu vyčistí, ale nedala si říct. Jednoho dne se do toho pustila a od té doby jsem ji neviděl. Nejspíš stále ještě drhne podlahu. No, máte nějaké otázky?“

„Kolik jsem dlužný za jednu noc?“

„Zbláznil jste se? Kdyby mi tu platil každý, tak se v penězích utopím. A než se zeptáte – večeře tady nevaříme – nikdo neví, jak jídlo spravedlivě a v rozumném čase rozdělit. Přeji vám dobrou noc.“

Pocestný se s Brýlatým rozloučil a vstoupil do pokoje. Lehl si na postel a přemýšlel, jestli se náhodou nevzbudí někde pod smrkem a nezjistí, že se mu tohle všechno jen zdálo. Ráno se vzbudil a s údivem zjistil, že je stále v posteli v pokoji v podivném zámku. Dospěl k závěru, že tento zámek musí být začarovaný, a tak se rozhodl ho co nejrychleji opustit a pokračovat v cestě. Vstal a vyšel z pokoje. Dorazil do vstupní haly, kde se Brýlatý živě dohadoval se dvěma dalšími osobami, které v ruce nervózně držely papírky. Brýlatý se právě nahlas rozčiloval. „Pokoj s takovým číslem tady nemáme. Ani nevím, jestli je to číslo. Nevymyslel jste si to? Aha, už to vidím. Vždyť je to písmeno. Malé měkké i. To tu nemáme. Zkuste to v Římě. A vy! Číslo minus jedna! Kdo to kdy slyšel, číslo menší než nula. Když nic nemám, tak nemůžu mít míň, to dá rozum.“

S tím Pocestný nesouhlasil. Člověk, který neměl ani floka, se přece měl lépe než ten, který neměl ani floka a byl až po uši v dluzích.

„Bylo mi řečeno, že je to někde na Gaussově rovině a že mám začít u vás. Nevíte, kde leží Gaussova rovina?“ bránila se nervózně osoba i.

„Gaussova rovina tady nikde není! Tady máme vrchovinu a rozhodně ne Gaussovu. A proč bych to měl vědět, jsem snad atlas světa?“

Osoba i se zatvářila ještě nervózněji, ale než stihla odpovědět, tak do haly vstoupil někdo další.

„Přeji dobré jitro vespolek. Nevíte někdo, kde bych našel Ludolfovo číslo? Nějaké pí. No pil bych, jen co je pravda,“ zeptal se. Pocestný se už v přítomných začínal ztrácet, a tak se rozhodl, že příchozího pojmenuje Ludolf.

„A víte, kolik to je? Někde to tady najdeme,“ odpověděl Brýlatý.

„Někde to tu mám napsané,“ odpověděl Ludolf a začal se hrabat v kapse. Vytáhl kapesník, váček s penězi, provázek a pak mu z kapsy vypadl srolovaný kousek papírku. Dopadl na zem a začal se rozmotávat. Rozmotával se a rozmotával a asi by se rozmotával ještě dlouho, kdyby po deseti metrech nenarazil na sloup. Brýlatý k rozmotanému papírku přistoupil a prohlédl si ho. Pak se obrátil k Ludolfovi a řekl: „Někdo si z vás vystřelil. Tohle nemůže být Ludolfovo číslo, jelikož se jedná o čísla minimálně dvě. Vidíte tady tu čárku?“

„To jsem se taky divil. Ale prý se jedná o čárku de Setinnou a ta je součástí zápisu jednoho čísla. Neznáte někdo nějakého de Setinnu? Nejspíš je to hrabě a určitě o tom bude něco vědět, když se to jmenuje po něm,“ namítal Ludolf.

„De Setinnu neznám a ani ho znát nechci. Vždyť ta jeho čárka vypadá úplně stejně jako čárka normální, kdo se v tom má vyznat. A srolujte si ten papír!“

Ludolf se zrovna chystal sehnout k papíru a začít ho rolovat, když náhle do místnosti vstoupila další osoba a hned zvolala: „Nevíte někdo náhodou, kde se dá najít Eulerovo číslo?“

„Co tady pořád chcete?!“ vřískl zoufale Brýlatý. „Vypadám snad jako Zlaté stránky, že za mnou pořád lozíte a ptáte se mě na čísla?“

„Éé…“ zarazil se Euler, pojmenovaný Pocestným dle stejného vzoru jako Ludolf. Brýlatý si je nasupeně prohlížel, jak tam tak vedle sebe stojí a tváří se nevinně: Euler, osoba i, Ludolf a osoba minus jedna. Tvářili se sice nevinně, ale Brýlatého už z nich bolela hlava. Měl pocit, že není první ani poslední, koho z těchto jedinců rozbolela hlava. Otřel si z čela pot a pohrál si se zlatou nulou, kterou měl na řetízku kolem krku.

„Tak…“ začal, ale dál se nedostal.

„Poslyšte, vždyť vy se od nás zas tak moc nelišíte. Děláte svou práci a my zase svou. Máte tady pokoj pro každé číslo a staráte se, aby byla všechna na svém místě. No a my jsme přece taky čísla, tedy musí tady být pro nás pokoj.“

Brýlatý si unaveně protřel oči. Pak řekl: „To máte těžké. Když lidé uměli počítat nanejvýš do deseti, bylo mi hej. To se dalo se všemi poklábosit a pro všechny navařit. Pak se ale naučili počítat lépe a někoho napadlo, že čísel je nekonečně mnoho. Že nikdy nebudou schopni napsat všechna čísla, protože vždycky můžou napsat další. A já musel udělat chodbu bez konce. Vytřít se to nedá, trvá věčnost to přejít, a jak mám všechny nakrmit? Ani nájem vybírat nemůžu, protože by se mi nikam nevešel. Zlomky jsem lidem toleroval, ty ještě všechny šly upočítat. Ale teď přede mnou stojí co? Dluh, výmysl a nějaká jména. To mají být čísla? Pokud přidám i vás a vám podobné, tak už se nedopočítám, ani kdyby mi ruce upadly. A co když to lidem nebude stačit? Co když si vymyslí další čísla nebo budou počítat s věcmi, co ani čísla nejsou? Nedá se nic dělat, asi přesunu celý zámek do Abstraktna, tam mi bude hej. Hej ty, Pocestný! Odevzdej klíč a zmiz, jinak se taky staneš abstraktním. To bys chtěl?“

Pocestný nechtěl, jelikož nevěděl, co to znamená. Jistě něco velice nechutného. Kvapně tedy odevzdal klíč, rozloučil se s Brýlatým a osobě i popřál hodně štěstí při hledání Gaussovy nížiny. Teda roviny. Pak se rychle vydal k rozcestí, které ho k zámku zavedlo. Když pak příhodu vypravoval v Horní Dolní, nikdo mu nevěřil. Nepomohl ani fakt, že se po zámku zem slehla. Jediný, kdo mu věřil, byl jakýsi pan Hilbert, který tvrdil, že v zámku kdysi byl. Už ho ale nikdy nenašel, a tak se tomu zámku tady v okolí říkalo ztracený zámek pana Hilberta.

Zanechat komentář

51 + = 56

Mohlo by se vám líbit