Lienite
Tohle je pro Lienite, která se rozhodla odstěhovat z Lotyšska někam do vnitrozemí, kde nehrozilo, že se někdo, koho má ráda, utopí v moři. Nebyl to důvod, který si moc připouštěla. Raději o něm moc nepřemýšlela. Ale skrýval se na jejím osobní žebříčku důvodů někde za láskou, rodinou a přece jen víc penězi. Občas v noci, když ji probudila noční můra, nebo když zaslechla nějakou obzvlášť dojemnou písničku, slaná voda ten utajený, skrytý důvod vytlačila na první příčku. V takový okamžik si připadala jako lidský vodoměr. To svinstvo se jí tlačilo slznými kanálky ven, ale pak si řekla, že ten song je prvoplánový kýč nebo, že jí kolem pasu leží teplá paže a dech ji hřeje na krku a že to není zas tak hrozné. Opravdu. Časem se to zlepší.
Petr sehnal dům kus od města. Lienite připadá, že ho budou splácet celý život. Petr ho bude splácet, protože ona práci zatím nemá. Nikdo se tu s ní moc nebaví. Ale zatím to nevadí. Rok vdaná. Láska a vášeň v pustině – vymyslela si tajný erotický román. Protože jí tehdy zrovna koupil pár románků v češtině. Dokonce je zvládla se slovníkem přečíst. Ale neobohatilo jí to slovní zásobu tak, aby mohla nabyté vědomosti využít v každodenní konverzaci.
Lienite vylila vodu z kýblu a vydala se do obýváku. Sedla si do křesla a konečně se natáhla. Nohy si položila na stoličku a hověla si. Pak si poposedla a prohnula trochu záda. Jestli nebude moct vypadnout z domu a dělat něco jiného, něco co zahrnuje mluvení s lidmi, když zrovna nemá k dispozici Petra, stane se z ní smýčící maniak.
Když otevřela oči, škubla sebou. Bylo šero. Malátně se zvedla a šla se podívat, kolik je hodin. Kuchyň trochu smrděla po čistícím přípravku. 4:30. Po kratší prohlídce domu zjistila, že Petr ještě není doma. Vrátila se do kuchyně, která jí mezitím pachem začala trochu připomínat nemocnici. Posadila se k operačnímu stolu a opřela se lokty o bílý ubrus. Bříza za oknem dramaticky vlála ve větru. Ale Lienite věděla, že břízy mají sklon přehánět. Stoupla na kousek chleba. Zvedla ho a hodila do koše. Stejně jako ostatní drobky, které se táhly v řadě vedle prkýnka s chlebem.
Jenže Petr nebyl doma, ani když na okno narazily kapky deště. Lienite vyběhla ven na dvůr pořád ještě rozespalá a rozbolavělá a začala strhávat prádlo ze šňůry. Povlečení si hrálo na plachty. Najednou jí dělalo potíž zvednout ruku. Nikdy nebylo tak těžké se pohnout. Hrklo v ní. Ale bylo. Obrátila se ke dveřím. „Už tu měl být.“ Kolíčky vyskočily obloukem a spadly do kopřiv.
Nosil jí různé věci, aby jí nebylo smutno. Ve dveřích ji políbil (po četbě romantické literatury začala rozeznávat různé typy této aktivity s různými slovesy) a podal jí knížku nebo cédéčko. „Nebudu tě urážet slabikářem,“ prohlásil slavnostně. „A čím?“ zajímala se. „Hádej, vrabčáku!“ Netušila, proč má být zrovna vrabčák. Holubička by byla tradičnější. A papoušek by byl na pár facek. Schovával tu věc za zády. Zkusila ho oblafnout a nakouknout. Nedal se. Pak pod vlivem románků použila takový ten trik s objímáním kolem pasu. A chňapla po dárku. „Chtivá. Lačná,“ smál se jí. „Krvelačná,“ odpověděla a zkusila ho kousnout, protože tou dobou přešli na horory. Byla pyšná na svou první slovní hříčku, i když byla krkolomná, a napadlo ji, že jestli má každý opravdu anděla strážného, tak ti šmíráci potřebují v jednom kuse psychiatra. Nebo mají permanentní škytavku. Dal jí pohádky. Většinu znala a tak podváděla a moc se nesnažila rozumět slovům. Měla jen takové ty okamžiky: aha tak je to teda u nich.
Obloha se zatáhla. Lienite s sebou domů přinesla ledový vítr, který se jí uhnízdil na zádech. Zapnula topení a snažila se přesvědčit, že ještě není nutné panikařit. Mohl se zdržet. Autobus se zastavil na každé křižovatce a na přejezdech a pět kilometrů od domu mu praskla pneumatika. Ale strach už snad mít mohla. Byla to v rámci vztahu milá pozornost. Podívala se na mobil a přemýšlela, jestli bude tím typem, co volá, když je člen rodiny v autobuse, aby na ni mohl přes hluk motoru hulákat, že už jede a za deset minut bude doma.
Byla ten typ. Ale až po obzvlášť efektním blesku a zahřmění. Poslouchala vyzváněcí tón a snažila se vzpomenout si na klidnější větu než je „Nenechávej mě tu samotnou!“ To, že to nebral, nemuselo nic znamenat. Jenže touhle dobou už její představivost pracovala naplno a její soukromé moře také. Vítr skláněl větve stromů a v šest byla půlnoční tma prošpikovaná blesky. Mobil mu někdo mohl ukrást. Třeba to v tom (už třetím) autobuse neslyšel. Mohlo to mít stovku příčin, ale je jedna se neodbytně prosazovala. „Tak už se proboha vrať,“ zachraptěla a naštvaně položila mobil. Žaludek jí ztěžknul a cítila, že bude zvracet. Nosem.
Pak s rezolutním lupnutím vypadl proud.
V okně se zatřepetalo světlo. Lienite postavila lampu na římsu. Plynovku si spolu koupili na bleším trhu. Měla dodat jejich domovu starosvětskou atmosféru. To se jí teď nejspíš podařilo, protože se zdálo, že se dům zmenšil. Stáhl se kolem plamínku a všechno kolem poskakovalo spolu s ním. Lienite se nepřidala. Zkoušela venku zahlédnout uhánějící zmoklou shrbenou postavu s bundou přehozenou přes hlavu. Při další blesku se objevila cesta z oblázků, splašené stromy a černočerné domy. Déšť narazil do okna tak prudce, že se sklo rozvibrovalo a odraz světla se rozvibroval. Její tvář se mihotala na skle. Dívala se skrz sebe a setmělé rozpité obrysy.
Po sedmém volání si sedla ke stolu a zavolala policii. Někoho tam přízvukem vyděsila natolik, že na ni začal po telefonu gestikulovat. Ale žádnou pohromu neměli hlášenou. Nakonec si pro jistotu vzali její číslo. Po osmém pokusu s mobilem se schoulila na židli, jako to jen šlo. Probudila se s pocitem, že není v domě sama. Mráz jí znovu přejel po zádech a vyzkoušel si i žebra. Za dveřmi se ozval šramot. S nesmírnou úlevou se otočila. Právě včas na to, aby zahlédla, jak jde klika dolů. Ve skulině dveří se objevily dva… prsty. Mohly to klidně být i haluze. Lienite vyskočila a plnou vahou narazila na dveře.
Tentokrát se probudila doopravdy. Ztuhlá hrůzou se dívala na skutečné dveře a úzkostlivě čekala, že tam ty prsty a jejich majitel opravdu budou. Pak popadla mobil. Deváté volání a nic. Popadla lampu z okna a vyběhla z domu. Déšť a vítr se do ní celou silou opřely. Nad kopcem se zablesklo. Proběhla na konec ulice. Triko a kalhoty přilepené ke ztuhlému tělu. Lampa zaprskala, ale plamen se držel. Zvedla ruku nad skleněnou trubici. „Prosím tě, pojď ke mně! Pojď ke mně!“ A někde za tím mladší hlas zakňoural Mami! Tati! Češtinu zapomněla. Zastávka byla prázdná. Ulice byla prázdná. Pomrkávala, protože měla plné oči deště. Šlápla na uvolněnou dlaždici a sprška bláta jí dopadla na nohy. Schlíple se vrátila. Drkotala zimou a obličej měla mokrý, ať ho utírala, jak chtěla. Její soukromé moře se v jednom kuse tlačilo ven, z koutků očí na řasy. Když se dostala na chodbu, popadla bundu z věšáku. Posmrkovala a tiskla si rukáv na jedno oko, pak na druhé. Padal jí až na kotníky prstů. Zachumlala se do bundy a všechno kolem bylo tak rozpité, že nejdřív to číslo prošvihnutého hovoru ani pořádně neviděla.
Přihnala se bouře a přinesla si s sebou standardní výbavu – blesky, hromobití, výboje, náboje, výpadky. Rozkopla hromady dříví v parku. Zabouchala na všechna okna a dveře. Zakousla se do kůry stromů s takovou vervou, že jí míza vyhrkla mezi zuby a nalomila letokruhy. A roztrhla si černé silonky o roztřesené větve. Vlály tam jako její soukromé prapory. To ji dost naštvalo a tak si zahrával bowling u silnice s několika barevnými konzervami. Zrovna obdivovala svá elektrická křídla, hladový hrom v žaludku a déšť z pórů. Zlepšovala se jí nálada. Když byla v nejlepším vyběhla tam dole z baráku promočená postavička a hystericky se na ni rozeřvala. „Urazila jsem tě moc? Sebralas mi mámu, tátu a teď chceš ještě mýho muže?“ Pak to upadlo, potom to vstalo a nakonec to bez dalších dramatických výlevů odvrávoralo domů. Bouřku to zaujalo.
Lienite seděla v předsíni s pusou dokořán a nemohla se nadechnout. Klátila se sem tam. Kdyby byl konec příběhu, vyplývalo by z něj nějaké depresivní poučení o tom, že člověk neujde osudu a když před ním utíká, osud ho stejně nakonec dostane. Ale rána, která dopadla na dveře blížící se konec příběhu včas utnula.
Lienite se lekla. Vstala a musela se opřít o zeď, aby v té rozmazané tmě našla dveře. Nohy se jí třásly. Otevřela dveře. Déšť ji uvítal další sprškou. Nikdo tam nebyl. Svezla se podél trámu dveří dolů. Matně zaregistrovala černý hadr na rohožce. Když k němu natáhla ruku, ucítila, že to dýchá, že to má zobák a nohy. Bouřka s sebou přinesla havrana. Opatrně tu opeřenou hromadu zvedla a položila si ji na klín. Zpitoměle si ji prohlížela. Havran jí pohled oplatil a otevřel zobák, jako by chtěl svou návštěvu objasnit. Jenže najednou ke své hrůze zjistil, že zobák nemá. Zato dostal sadu zubů. Křídla, peří, drápy byly ty tam a vyděšeně kolem sebe mával bílými klacky. Byla mu hrozná zima a z deště se stala příšerná záležitost. Byl oškubaný a z hrdla se mu draly děsivé zvuky, když chtěl říct: „Pomoc! Hoří mi krk a mrzne mi zbytek. Jo, zvlášť tady. Sakra, co to je? Poslala mě bouřka.“ Pak se zarazil a zaskřehotal: „Já asi umřu. Jsi moc krásná. Máš moc dobré slzy.“ Dala mu bundu, co měla na sobě a pomohla mu dovnitř. Podle černých vlasů, trochu dlouhého nosu, dlouhých nohou s trochu legračními koleny a dalších měl na bundu i dům nárok. Jenom jeho oči si ponechaly výraz někoho, kdo je zvyklý pozorovat svět z výšky a kašlat na hranice.
„Hotovo?“ zajímal se. Stál v koutě a naštvaně si mě prohlížel. Vážně měl zdivočelé oči. „Jo,“ řekla jsem mu spokojeně. „Mohla bys tam ještě napsat – můžeš to vrazit třeba do těch očí – že je v nich ten nepopsatelný pocit, který má havran, co ztratil schopnost letu. Ten trapný moment střetu kultur, když se pták začleňuje do lidské společnosti. Nebo žal muže, kterého jeho žena miluje jen pro jeho podobu.“ „To bych mohla,“ pokrčila jsem rameny. Nic jsem neslibovala. Beze slova zamířil k oknu, pak se zarazil otočil se a odešel dveřmi. Kdybych tu měla nějakou drahocennost: vázu, sochu, bustu, určitě by se o ni ležérně opřel a ze msty ji shodil na zem. Havran mě nenávidí.
Do usínání
V městě Hameln měli krysy. A buďme upřímní, bylo jich tam moc. Nesnesitelně moc. Nepředstavitelně moc. K tomu ještě připočítejte pětkrát tolik a dostanete přibližný počet krys v městě Hameln. Chodníky vypadaly spíš jako notně ošoupaný oživlý koberec. Lidé se už báli vymáčknout si zubní pastu na kartáček, aby se nějaká krysa nevysoukala z tuby ven. Byly prostě všude. Městská rada se to rozhodla řešit situaci tím způsobem, že ji někdo vyřeší za ni a tak povolala Krysaře.
Krysař našel město po čichu. Sjednal s radou podmínky a rada zahnala lidi domů. Krysař se mohl dát do práce. Sotva se Krysařovy ruce roztančily po těle flétny a zazněly první podivné tóny, všechno kolem ožilo. Ke Krysaři se hnala řeka šedivých kožíšků. Všechny čenichy se obrátily jediným směrem – za Krysařovou flétnou. Krysař zvolna kráčel městem a ozvěna drápkatých tlapek se hnala za ním. Krysař prošel městskou bránou a zamířil k louce. Krysy uhranuté hudbou šly s ním. Najednou se před nimi objevil potok s malou lávkou. Ta byla tak úzká, že Krysař raději potok přeskočil. Krysy ovšem musely přejít po lávce, ale pěkně jedna po druhé. A tak přešla první krysa. Za ní druhá. Třetí. Čtvrtá…
Moje první láska a jiné horory
Takže tohle bylo to, co se psalo s velkým L. V šestnácti jsem se zamilovala. Byl vysoký, štíhlý, černovlasý a měl hluboké černé oči, které jako by mě odhadovaly celou dobu, když jsme se poprvé spolu bavili v zapadlém koutě knihovny. Scházeli jsme se tam každý týden hodinu před zavřením. Dřív přijít nemohl. Po čase jsem si začala všímat maličkostí, které jiným unikaly: jak má bílou pokožku – na jeho zápěstí jsem mohla sledovat modré cesty žil; jak se pousměje, když ho něco (já!) pobaví. Jen jemně zvedne koutky úst, ne jako ostatní kluci, co vyrážejí hlasité skřeky s hubou dokořán. Mluvil tiše, ale byla bych schopná ho jasně zaslechnout, i kdyby byl kolem nás dav lidí . Zkrátka byl výjimečný, a tak jsem si připadala i já, když jsem byla s ním. Určitě si dokážete p ředstavit mé nadšení, když mě pozval na oslavu narozenin.
V určený den jsem přesně ve čtyři stála před jeho domem . Nervózně jsem váhala, jestli zazvonit, nebo se dát na ústup. Nebo dál podupávat po sešlapaném sněhu. Samozřejmě, že jsem zazvonila. Už proto, že jsem začínala lehce mrznout. V obličeji jsem musela být hrozně rudá. Otevřel mi bratr mého přítele a přátelsky mě zval dál. Zamkl za námi dveře a vedl mě dlouhou tmavou chodbou ozařovanou jen malými zašlými lampami. Má nervozita ještě vzrostla a uhnízdila se mi v žaludku jako balvan. Přítelův bratr se na mě povzbudivě usmál. Úplně stejné tajuplné pozvednutí koutků. Asi to mají v genech. Ale než jsem se rozhodla, jestli je to dobře, nebo špatně, objevil se můj přítel. Pozdravil mě a vyměnil si s bratrem významný pohled. Vzal mě za ruku. Měl ji úplně stejně zledovatělou jako já. Šli jsem bok po boku a jeho bratr se táhl za námi. Minuli jsem několik dveří, než se můj přítel zastavil a jedny otevřel.
Vešla jsem do svíčkami osvětlené místnosti. Jeho bratr za námi znovu zamkl, než jsem se nad tím stihla pozastavit, naskytl se mi pohled, na který do smrti nezapomenu. Příbuzní mého přítele na mě upřeli zraky a věnovali mi široký úsměv, který mi vyrazil dech. Ne tak svou vřelostí jako párem ostrých špičáků, kterým byli všichni vybaveni. Proto ta bledá pokožka, černý vlas a trpný smích! Bratr mého přítele mi přátelsky vysvětlil, že se tu skutečně slaví narozeniny a já že se stanu dortem pro oslavence. Zbledla jsem tak, že bych mezi ně jednoznačně zapadla. Nohy mě zradily. Skončila jsem na podlaze. Sakra! Rozechvělým hlasem jsem prosila o slitování. Upíři s rozzářenýma očima povzneseně zavrtěli hlavami. Zdálo se, že se už těší na svůj díl. Obrátila jsem se zoufale ke svému příteli a sepjala jsem ruce v prosebném gestu. Podíval se na bratra a pokrčil rameny. To byl konec. Skoro bez dechu jsem vykoktala své poslední přání. Chci naposledy vidět západ slunce. Upíři se chvíli radili a pak na přímluvu mého ex-přítele odtemnili okno na západ. Poklekla jsem před ním a zvedla ruce k modlitbě. Upíři se začali vášnivě dohadovat, kdo dostane kolik decek.
Obloha se propadala do zimní černi. Poslední rudý paprsek sklouzl po holých tělech stromů a zmizel v nenávratnu. Zpoza mraků se zlověstně zjevil sinalý měsíc. V místnosti se rozhostilo ticho. Můj ex-přítel ke mně přistoupil a s provinilým výrazem ve tváři hlesl: „Je mi to líto.“ Naposledy jsem se zahleděla do jeho hlubokých očí a odpověděla jsem: „Mně taky.“ Proměnila jsem se ve vlka a roztrhala je na kusy.
Bojovník
V jeho očích se zrcadlí úsvit. Kráčí však vstříc všepojímající temnotě. Právě nyní prochází ranním městem. První lidé v ulicích mu uhýbají z cesty. Zná už jejich pohledy.
Oni vědí, co je zač. Vycítí to. Kolikrát již pohlédl vstříc osudu v podobný jasný den. Kolikrát jej onen zářný obraz světa živých provázel na jeho zdánlivě bludné pouti. Musí opět sestoupit. Nekonečnost, jež ho chtivě očekává, nezná slitování, nezná prohru, jen oddálení. A vědomí její přítomnosti… Pokaždé si přiznává slabý záchvěv nejistoty, kterou si nesmí dovolit. Však kov, ten chladný kov, který svírá v dlani stále pevněji, mu opět dodává sílu. Ne, neohlíží se po lidech. On má svůj cíl. Ó, kdyby jen tušili!… On, vyvolený, on, vyslaný, jehož jméno nemůže být vysloveno. Čeká ho boj. Jedinou jeho chybu by tito lidé, tak nádherně nevědomí, zabraní do svých malých světů, krutě zaplatili. Jen jediný muž je schopen vzdorovat síle hlubin. Jeho krok je jistý. Bude však stejně jistý, až sestoupí do útrob Nitra, kde nelze víc spoléhat na Nebe? Srdce a víra v sebe sama musí vést jeho zbraň. Co když selžou? Teď nebo kdykoliv jindy.
Bude vyvržen a obnažen ponechán rozkladu ve střevech podsvětí. Utrpení duše ale přetrvá zánik těla… NE! On byl zrozen, aby naplnil poslání. Musí zahubit počáteční slabost.
Zde je vchod. Jeho nos zaznamenal známý zápach Temnoty, která naplňuje prostor
pod branou. Kolem nohou se mu ovíjí opar-dech hlubin. Se slovy odvahy na rtech Tonda odsunuje poklop kanálu a spouští se dolů za svým denním chlebem
Čtvrté patro
Vykročil k domovu a nechal ho za zády s tím nejsměšnějším výrazem, jaký v poslední době viděl. Koutky úst mu cukaly. Snažil se ze všech sil nevyprsknout, aspoň dokud je mu na očích. Svět jako by se mu chtěl zavděčit (to by mu teď taky radil), byl celý rozzářený. Dokonce i v kalužích se třpytilo odpolední slunce, až musel přimhouřit oči. Vítr se mu opřel do zad. Do té chvíle si neuvědomil, jak byl zpocený. Teď už je ale po všem. Je to za ním. A tentokrát se rozesmál od ucha k uchu. Namířil si to domů po suchém pruhu na chodníku. Kolem podrážek mu pobíhaly bílé a narůžovělé lupeny. A celá ulice, celé město, všechny ty povykující děcka poskakující po hřišti, všichni ti kosáci poskakující v křoví, všechny pohlednicově bílé mraky se dali dohromady pro tenhle okamžik, kdy se lesknou dokonce i popelnice. Stín za jeho zády zlehka klouzal po dlaždicích. Splýval se spárami a zamotával se v šedých větvích. U přechodu zaváhal a pak se za ním na zelenou pustil. Nic nejelo. Zkoušel smazat vítězný idiotský úsměv. Místo toho začal hvízdat. Občas mu to pořádně ujelo a z d-dur přešel do chechotu. Stín se zatím prodíral keřem a vrabci rychle nechávali sex sexem a rozčileně vystřelovali všemi směry. Stín se třepil na ostrých větvích a protahoval se jako černá kočka. Nejdřív drápy, vychrtlé tělo, dlouhé a zadní nohy s ocasem.
„Blbeček,“ ucedil a zalovil v kapse, když došel ke dveřím. Teď za sebou konečně zabouchne dveře bytu a bude se moct smát, až ho bude bolet břicho. A pak, pak si dá třeba … víno, jo, víno a pořádně se opije. Vstoupil do setmělého přízemí. A chystal se přivolat výtah, když si všiml cedule visící na skle. Musel párkrát zamrkat, než rozeznal jednotlivá písmena. Oči měl ještě plné dne tam venku. Bodlo ho za očními důlky. Mimo provoz. Sakra. Sakra. Sakra! Představa zdolávání schodů mu ale nedokázala zkazit triumf, a tak se vydal nahoru po svých. Kolem dveří, na kterých bylo jedno špatné jméno. Šeď vystřídalo světlo, pronikající skrz matné okno. Za ním byli kosi a vrabci a bílé mraky a pohlednicově modrá obloha. Prošel kolem čísla dvě a jeho dvou stejných bytů. „Vypadnu odtud,“ ujišťoval sám sebe. „Adiós, drazí spoluobčané!“ Chodba podivně páchla. Nikdy to nedokázal určit. Byl to nenápadný puch, který zalézal do nosních dírek a podle něj i do mozku, až se tam zahnízdil a všechno ním nasáklo. Trojka. A stále stejné dveře na stále stejné chodbě. Jedny v šeru za výtahem, jedny osvětlené. Stejná béžová barva. Jenom tmavé skvrny byly na různých místech. Jenom blbý rohožky byly jiný. Pokud byly. Čtverka. Tam se zarazil. Na stěně mezi byty visely hodiny. 12:25. Ten, kdo je sem pověsil, musel být hodně naivní. „Dávám ti dva dny,“ pomyslel si, když je míjel. „Než je někdo šlohne.“ Prošel proudem světla valícího se z okna. Částečky prachu se v něm rozvířily. Už jenom dvě patra. Jenom. Mysli na červené víno. Mysli na toho debílka. A s tímto povzbuzením šel dál. Krok za krokem. Dokud se nezastavil před hodinami ukazujícími 12:25. Podíval se na svoje hodinky. 12:25. Zavrtěl hlavou. „Už budu doma. A tam se z toho vyspím. Potom, co se střískám jak doga.“ Ale na u něj na patře ho přivítaly ty samé hodiny s tím samým časem. Ta samá chodba. Otočil se. Na dveřích výtahu ta samá poškrábaná čtyřka jako před dvěma poschodími. Vyběhl nahoru. Už od okna za výtahem viděl hodiny s ciferníkem na 12:25. Výtah. Patro čtyři. Zavřel oči. Vzpamatuj se. Vzpamatuj se! Otevřel oči a hodiny a čtyřka byly na svém místě. Zaklel a vrhl se zpátky po schodech dolů. A pak po dalších. A dalších. Hodiny. Patro. Čtyři. Čtyři hodiny. Patro. 12:25. Pach musel zesílit. Prach musel být všude kolem. Protože se teď on točil ve víru jeho částeček. Zastavil se. Opřel se čelem o stěnu vedle hodin. Snažil se pořádně nadechnout. Žádný zvuk. Žádný tikot. Jen vytrvalých 12:25. A tep v jeho krku a ve spáncích. Pak zazvonil. Ta megera, co si na něj v jednom kuse stěžovala, by mu teď přišla vhod. Zvuk k němu doléhal z jakési dálky. Pak zabušil na dveře naproti. Ještě jsou v práci. Promiňte, zasekl jsem se vám v patře. Dělejte s tím něco. Nechal ruku klesnout a pomalu se obrátil. Je to sen. A bylo to jako sen. Noční můra. Na tohle bylo všechno, co zažil krátké. Díval se na dveře výtahu s poškrábanou rudou čtverkou. Stala se z ní klíčová dírka. A oplácela mu krvavý pohled. Kdyby se mohla šklebit, dělala by to. S gustem. Zvedl ruku k tlačítku. Třásla se. Stiskl tlačítko a opřel se do něj. Nic. Zkusil otevřít dveře. Pak do nich udeřil. „Já se odtud musím dostat!“ zařval. A znovu si proběhl pár čtvrtých pater. Nahoru a dolů. Sedl si na schody a dal si ruce do dlaní. „Halucinace.“ Pak si namluvil, že už je opilý a má … cokoliv. Ale pak se probudí. Jenže pohled na hodinky na zápěstí a na hodiny ho vrátil do béžové chodby. Znovu zavřel oči a udělal nejistě krok, pak druhý. A zjistil, že stojí s nosem skoro na hodinách. Opatrně je vzal do rukou a zadíval se na ně: „Třeba jsem mrtvý.“
„Taky vysvětlení. Ale naprosto špatné,“ ozve se za ním. Ve stínu u výtahu stojí on. A najednou je všechno jednoduché. „Pomoz mi!“ Už by mu málem začal vysvětlovat, že se zasekl v patře. Ten druhý se začne smát. Poprvé, co ho zná, to není vědoucí pohrdavý úsměšek. Ale smích. Upřímný a strašný. Popadá dech a přitom říká: „Ty sis vážně myslel, že na tebe nemám? Vy lidi, vám už nestačí Markétka a standardní výbava. Věčné mládí a věčný život, to mě podrž.“ Pak se uklidní a postoupí pár kroků k němu. Sleduje ho svrchu a jeho teatrální černý plášť se jim vzdouvá kolem nohou. „Měl jsi být můj po smrti a, fajn, měl jsi přání, které jsem ti musel splnit. Nic moc originálního mezi námi. Ale ten tvůj pokus mě inspiroval. Dojal.“ Napřímil se a znovu se usmál. „Nadchnul.“ Rozpřáhnul ruce a vysekl mu ironickou poklonu: „Takže, užij si svou věčnost. Gratuluji k nesmrtelnosti.“ A jeho smích zmizel až chvíli po něm. „Okamžiku, postůj, jsi tak krátký… “
Hodiny se rozbily na kusy.