Hranice mezi geniálním a psychotickým jedincem je velmi úzká. Podle čtvrtého vydání amerického výkladového slovníku Heritage Dictionary of the English Language [1] je génius „osoba mimořádného intelektu nebo talentu.“ Za génia můžeme také označit někoho, kdo přispěl něčím významným lidstvu a využil k tomu své inteligence a kreativity. Definice šílence je však poněkud mlhavá. Myšlenka pozitivní korelace mezi géniem a duševní chorobou vzrušuje lidi už dlouho vzhledem k tomu, že hranice mezi abnormálním a nadnormálním jsou závislé na daných okolnostech a jsou poněkud nejasně vymezeny. Excentrické chování může někdo posuzovat jako pouhou anomálii, zatímco jiní ho chápou jako bláznovství. To je běžný způsob uvažování na toto téma.
Dva charakteristické rysy psychotických jedinců, latentní útlum a sklon k fantazii, jdou ruku v ruce s kreativitou. Latentní útlum, jistý stupeň inteligence a sklon k fantazii, to vše ovlivňuje teorii o tom, jak jsou spolu kreativita a psychóza navzájem provázány. Poezie je nepochybně jednou z nejvyšších forem kreativního umění a někteří z nejkreativnějších básníků jsou právě ti, jež vykazují nejvíce znaků psychóz [2]. Sklon k fantazii, dá se říct, znamená totéž, co mít „nadměrně aktivní představivost“. Auditivní a vizuální halucinace jsou symptomy lidí se sklonem k fantazii, ne jenom schizofreniků a maniodepresivních psychotiků. Rozlišit psychotika od vysoce kreativního člověka je někdy obtížný úkol, vzhledem k provázanosti charakteristických rysů obou.
Zastánci teorie propojení mezi genialitou a šílenstvím poukazují na řadu výzkumných studií prováděných na známých historických osobnostech, jako byli Vincent van Gogh, Winston Churchill nebo Edgar Allan Poe, kteří všichni trpěli bipolární poruchou. John Forbes Nash, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, a spisovatel Jack Kerouac byli paranoidní schizofrenici. Skutečnost, zda jsou takto postižení jedinci kreativnější nežli „normální“ populace, se zkoumala i u méně prominentních jedinců s taktéž psychiatrickými diagnózami. V rámci studie, kterou vedl Hagop Akiskal z univerzity v Tennessee, bylo podrobeno zkoumání 750 jedinců s depresí, bipolární poruchou a schizofrenií a výsledkem bylo zjištění, že 10 % z nich s mírným až středním postižením byli tvůrčí spisovatelé nebo výtvarní umělci. Jiná studie Ruth Richardsové a Dennise Kinneye z Dánska zjistila, že kreativita u bipolárních osob byla výrazně vyšší než v celé kontrolní skupině. Dr. Kenneth Lyen, pediatr z nemocnice Mount Elizabeth v Singapuru, však namítá: „Na to, aby bylo možno výsledek považovat za důkaz na podporu souvislosti mezi kreativitou a bipolární poruchou, je důkazní materiál málo obsáhlý, ale není to totéž jako rozlišovat mezi genialitou a šílenstvím.“ [3] A později dodal: „Zkrátka a dobře, platí upravený citát ’Člověk nemusí být šílený, aby byl génius … ale pomáhá to.’“ [3]
To vyvolává zajímavou otázku: Je opravdu třeba všechny duševně nemocné lidi léčit pomocí léků? Mnoho umělců i vědců trpících psychiatrickými poruchami léky odmítá, protože tvrdí, že otupují jejich kreativitu, někteří bipolární pacienti však jednoznačně léky potřebují, a to kvůli trvalému riziku sebevraždy.
Určité typy mentálních postižení mohou mít i kompenzující účinek. Například dyslektik nahrazuje své potíže s jazykem zdokonalením svého vizuálního vnímání a kreativity. Kubista Pablo Picasso trpěl dyslexií a zároveň i bipolární poruchou. S dyslexií se vyrovnával hollywoodský komik a moderátor Jay Leno. Mírně maniakální pacienti mohou vykazovat zrychlené myšlení, plynulost vyjadřování a být velmi nadaní na slovní rébusy a hříčky. Naproti tomu jedinci s těžkou formou mánie všechny tyto pozitivní vlastnosti ztrácejí a veškeré produktivní myšlení a kreativita se u nich „vymazává“. Někteří výzkumníci se shodují v názoru, že vazba mezi genialitou a malým procentem případů schizofrenie se redukuje na jeden speciální gen zvaný DARPP-32 – dopamin a cyklickým AMP regulovaný fosfoprotein – který působí jako neuropřenašeč a spojuje genialitu a šílenství.
Tři čtvrtiny každé populace dědí nějakou verzi genu DARPP-32, která zvyšuje aktivitu mozku při přemýšlení tím, že zlepšuje zpracovávání informace v perfrontální mozkové kůře a koordinaci myšlenek a pohybů. Dr. Daniel Weinberger z amerického Institutu pro duševní zdraví je přesvědčen, že tento gen se při silných schizofrenických záchvatech mění v zábranu. Schizofrenie obvykle naplno propuká ve věku mezi 15. a 25. rokem u mužů a mezi 25. a 35. rokem u žen. Kreativita může být i kontraproduktivní a někdy vést až k tragickým důsledkům, jako v případě bipolární básnířky Sylvie Plathové, která spáchala sebevraždu v roce 1963 ve svých 30 letech.
Počátkem 20. století zdůrazňovali psycholog William James a spolu s ním i někteří jeho současníci pozitivní aspekty určitých psychických poruch a rozvíjeli teorii, že dostatečně vysoký stupeň intelektu by se spolu talentem určitého zaměření mohl sloučit do mimořádné kreativity. Mánie a halucinace mírného stupně mohou spolu dohromady dát nové kreativní myšlenkové postupy a dokonce se dá prokázat, že zvyšují hodnoty IQ. Paranoia v mírné formě, stejně tak jako deprese, není-li příliš hluboká, mohou být „zábranami“ výstřelků v myšlení i činnosti, stejně tak jako jsou účinnou podporou kreativity. Connie Strongová a Terrence Ketter ze Stanfordské univerzity zjistili pomocí testů osobnosti a temperamentu, že zdraví umělci mají více podobných rysů s osobami s depresí, nežli je tomu v průměrné populaci.
V průběhu raného stadia duševních poruch jako je schizofrenie se často vyskytují pocity hlubokého pohledu do podstaty věcí, orientace na mystické vědění a náboženské prožitky. V mozku probíhají chemické změny, které činí jedince otevřenějším stimulům přicházejícím z okolního prostředí. Staří Řekové věřili, že kreativní inspirace (afflautu) je možno dosáhnout pomocí změněných stavů mysli, něčím jako „božskou posedlostí“. Kreativní „démon“ – zejména poezie a výtvarné umění – býval často považován za nedílnou součást „temných hlubin iracionality“, která si však zachovává tenkou nitku spojení s realitou.
Zdroje
- nakladatelství Houghton Mifflin Company, (Boston, New York, 2000)
- „Kdo je duševně nemocný, ten se zabývá jen tím, že je duševně nemocný – pořád … Když jsem byla šílená, bylo to vše, co jsem byla.“ – Sylvia Plathová.
- www.sma.org.sg/sma_news/3404/commentary.pdf